Táňa Kubátová - autorské stránky

„Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi.“

Zakuckala se a rychle vzhlédla, i když majitele hlasu poznala i po sluchu. Byl to muž, který denně vyzvedával Lucii po jejím posledním pěveckém čísle. V uplynulých třech týdnech čekával výhradně u barového pultu. Málokdy si dal něco jiného než kávu, málokdy měl příležitost Terezu oslovit jinak než na téma, co si dá k pití a kolik má zaplatit, ale pokud se ta příležitost naskytla, okamžitě se jí chopil. Pokud se nenaskytla, alespoň ji zdánlivě lhostejně pozoroval ležérně opřený loktem o barový pult. Tereza z něho byla nervózní. Nebyla si jistá, jestli ji nešpehuje na žádost paní Kity. Pokaždé, když do sebe obracela drink, na nějž ji někdo pozval, zaregistrovala, jak se mu posměšně zvedlo jedno obočí. Všiml si snad někdo, že namísto drinků pije své barevné vodičky a ušetřené peníze si pak nechává pro sebe? Ale copak něco podobného nedělají všichni barmani na celém světě, kteří mají jen trochu zdravý rozum? Kdo by mohl dlouho vydržet lít do sebe někdy až půl litru tvrdého alkoholu denně?

Rychle odložila knihu, zamáčkla nedokouřenou cigaretu a vstala.

„Dobrý večer, co si dáte?“ zatvářila se profesionálně.

„Jenom kafe, jako obvykle. Pokud jste vůbec vzala na vědomí, že jsem tady už několikrát byl.“

„K mé profesi patří mít dobrou paměť na lidi,“ odtušila a otočila se ke kávovaru.

„Dáte si se mnou?“ pozval ji.

„Díky, nepiju kafe.“

„Proč ne?“

„Nechutná mi a nemůžu po něm spát.“

„A alkohol vám chutná?“

„To taky patří k mé profesi.“

„Hm, to je zajímavé, kafe klidně odmítnete, ale alkohol do sebe lijete jako vodu,“ konstatoval.

Tereza se na něj nejistě podívala. Má to být narážka na to, že ví, že za kávu tady neškodnou náhradní tekutinu nemá?

Nečekal na její reakci a pokračoval v hlasitých úvahách: „Já odcházím zhruba v půl jedné, vy končíte až ve dvě. Jednou bych vás chtěl vidět, jak vypadáte, když jdete z práce.“

„Říkala jsem vám, že snesu hodně.“

„A nejspíš už bez toho nemůžete být, co? Schválně natáhněte ruce. Vsadím se, že se vám klepou.“

Vypadal, že to myslí vážně, a Tereze se trochu ulevilo.

„Škoda, že se taková atraktivní a inteligentní žena takhle ničí,“ pokýval hlavou.

„Děkuju za lichotku,“ řekla suše. „Budete si přát smetanu?“

„Dobře víte, že si do kávy nikdy smetanu nedávám.“

„Tak nějaké další přání?“ držela se striktně své role.

„Ano. Rád bych vás na něco pozval. Poraďte mi, co by to mohlo být, ale alkohol vynechte. Nemíním přispívat k vaší cestě do hrobu.“

„Chystala jsem se uvařit si čaj. Jestli chcete, můžete mě na něj pozvat,“ pokrčila rameny.

„Ale jedině bez rumu.“

„S citronem.“

„Zvu vás na čaj s citronem.“

„Díky,“ usmála se svým typickým úsměvem bez účasti očí. Zapla konvici a připravila čaj do hrnku. Opravdu si chtěla uvařit čaj. Bylo jí chladno a od kuchyně jí táhlo na nohy. Kdyby ji dnes někdo vytáhl zpoza pultu, utrpěl by šok. Místo lodiček měla na nohou tlusté podkolenky a bačkory s plyšovou vrstvou uvnitř a s bambulkami.

„Tak co to čtete?“ vrátil se muž k prapůvodnímu tématu.

„Nic zajímavého.“

„Ale mě to zajímá.“

„Nic, co byste znal.“

„Ukažte...“

Když viděl, že není ochotná mu knihu podat, vstal, poklekl na stoličku a chtěl se nahnout přes pult. Ve zlomku okamžiku si Tereza uvědomila, co všechno by viděl v zákulisí, chvatně popadla knihu a podala mu ji. Znovu se usadil a zvědavě se podíval na název knihy.

„Hlavní architektonické směry v období renesance,“ přečetl s údivem a zvedl hlavu.

„To vážně čtete?“

„Přehmátla jsem se doma v knihovně,“ pokrčila rameny, „vzala jsem omylem tátovu knížku.“

„Ale četla jste ji soustředěně.“

Znovu pokrčila rameny. „Dneska tu není moc živo.“