Táňa Kubátová - autorské stránky

Na obzoru se vynořila postava, kterou Vašek zaznamenal s minimálním potěšením.

„Aúúúú,“ zavyl. „Co jsem komu udělal?“

Svá slova doprovodil dojemným pokusem schovat se za rám svého kola.

Milan sledoval směr jeho pohledu.

„Kdo to je?“ zajímal se, dokud byla žena, která k nim s neochvějnou jistotou mířila, ještě z doslechu.

„No přece Gábina!“ informoval jej Vašek.

„Jo ta!“ zachechtal se Milan.

Už před nějakou dobou mu Vašek vyprávěl, jak po něm v práci snaživě jede jistá cílevědomá dáma, která je prokazatelně aspoň o deset let starší než on a stejně prokazatelně vdaná.

„Přísahám, že jsem se k ní nikdy jinak než kamarádsky nechoval,“ zdůraznil hned poté, co ji svému bývalému spolužáku a nynějšímu nejlepšímu kamarádovi barvitě vylíčil. „Občas pokecáme u oběda, a dokonce málokdy ve dvojici, protože se k nám připojuje Romana, a tím taky naše vzájemná komunikace končí.“

Jeho slova byla vcelku pravdivá, ovšem jen do nedávné doby. Asi před čtrnácti dny se jich pár sešlo na improvizované oslavě narozenin jednoho společného známého a tam, pod zjevným vlivem alkoholu, na chvíli Vašek podlehl klamnému dojmu, že Gábina má v sobě cosi úžasného, co až do téhle chvíle nepochopitelně přehlížel. Ne, nestalo se nic fatálního. Vašek patřil k těm nemnoha mužům, kteří si dost dobře rozmýšlejí, komu poskytnou svůj genetický materiál, a tak zůstalo jen u vášnivé líbačky, z níž je ještě navíc kdosi dost brzy vyrušil. Gábininy návrhy pokračovat v započaté činnosti v soukromí jeho dvougarsonky posléze zahrál do autu a spěšně se z oslavy vypařil. Jenže ona událost zjevně cosi provedla s Gábinou. Od té doby se totiž začala chovat jako pravá nefalšovaná stíhačka. Kde mohla, tam si vyčíhla, když byl právě sám, a zahrnovala ho lavinou své koketérie. Nepokrytě mu dala najevo, že ono demo, které jí tenkrát nezištně poskytl, ji dovedlo k nezvratnému rozhodnutí získat plnou verzi. Nebyla nic platná ani Vaškova omluva, s níž na ni brzy po incidentu vyrukoval a která jí měla dát jasně najevo, že tento politováníhodný omyl už si Vašek nehodlá nikdy zopakovat.

Když při předvčerejším obědě probírali s Gábinou a Romanou u oběda své dovolenkové plány a Vašek dal v plen informaci o svém brzkém odjezdu za hranice všedních dnů, Gábina rozverně prohodila, že ho přijde v den odjezdu vyprovodit. Její poznámku odbyl zachechtáním a dále se jí už nezabýval. Chyba, velká chyba. Majetnický výraz, který Gábina při jeho spatření nyní nasadila, se nedal ani trochu přehlédnout. Stejně jako se nedala přehlédnout igelitová taška v její ruce, v jejíchž útrobách tušil slibovaný proviant na cestu.

„Tady dojde k brutální vraždě,“ procedil Vašek mezi zuby těsně předtím, než na něj začala Gábina halekat.

Na srazu byli zatím jen oni dva, ostatně do odjezdu zbývala ještě více než půlhodina. Jejich odhad času, který budou potřebovat na přejetí Brna s batohy na zádech, se ukázal být velmi sebepodceňující. V tuhle brzkou hodinu bylo město příjemně prázdné a v ranním chládku se to fičelo jedna radost.

Zatímco Vašek čelil náporu Gábininy přívětivosti, na konci parkoviště se objevila dvě vozidla. Jedním byla velká dodávka, která za sebou táhla speciální cyklistický přívěs, tím druhým osobní auto. Obě vozidla zastavila poblíž a z obou vystoupili řidiči. Milan, který svého kamaráda škodolibě ponechal, ať se s náporem Gábininy vehemence, s níž mu vnucovala čerstvě usmažené řízky, vypořádá sám, poznal v  jednom z nich majitele cestovní kanceláře, u níž si svůj zájezd objednali. Však se pan majitel, jen co vyprázdnil kufr svého auta naditý několika objemnými zavazadly a ta zavazadla s pomocí druhého šoféra přemístil do útrob dodávky, neprodleně vydal jejich směrem.

„Vašku,“ oslovil Milan svého kamaráda. „Zdá se, že už můžem nakládat.“

„Pánové Zálešák a Osička?“ uhádl majitel cestovky neomylně a svá slova doprovodil přátelským pozdravem. Pak jeho zrak utkvěl na Gábině. Ta se vzápětí zahihňala.

„Jenom doprovod, bohužel,“ prohodila laškovně. „A teprve teď mě to pořádně mrzí,“ dodala s vyzývavým pohledem upřeným do jeho očí. Dobře vypadající muž, jemuž ten pohled měl propálit díru do tváře, však zůstal obdivuhodně vyrovnaný.

„Aha,“ děl neutrálně a pak už se obracel výhradně ke svým dvěma klientům.

„Takže pánové, můžete si dát zavazadla do té dodávky. Kola předejte řidiči, odborně vám je upevní na přívěs. Autobus tu bude za chvíli. Nezapomeňte si vzít dovnitř všechno, co budete cestou potřebovat, protože dodávka s bágly se ne vždy bude vyskytovat v naší blízkosti.“

Jen co dali na srozuměnou, že je jim vše jasné, muž nasedl do svého auta a zase odjel.

Pokud se Vašek domníval, že ruch kolem nakládání jejich kol a batohů Gábinu zapudí, fatálně se mýlil. Se zájmem všemu přihlížela, ba asi dvakrát ochotně přispěla řidiči dodávky, který tuhle činnost zjevně nevykonával prvně, radou, kterak kolo lépe připevnit. Ten naštěstí dokázal Gábinina slova ignorovat s bohorovně pobaveným výrazem.

Netrvalo dlouho a už zde nebyli jedinými účastníky zájezdu. Nejprve se objevila rodina s dvěma kluky pubertálního věku a v závěsu za nimi osobní auto, které řídil o generaci starší muž zjevně plnící funkci doprovodu přivážejícího zavazadla. A pak si to na kole přifičely dvě mladé ženy. Tedy jedna hodně mladá, odhadem něco přes dvacet, druhá o něco starší. Ovšem obě štíhlé a na obě byl nadmíru příjemný pohled. Přijely v letních kalhotách do půli lýtek, v košilích s krátkými rukávy a v sandálech a na zádech měly malé příruční batůžky. Cyklistky z nich dělaly pouze helmy, které si sundaly, jen co poblíž přívěsu sesedly ze svých kol.

Ta mladší byla výrazně tmavovlasá a tmavooká, starší měla vlasy spíš světlehnědé a barva očí se na tu dálku, z níž na ni Milan s Vaškem hleděli, nedala rozeznat.

V Gábině ten Vaškův pohled, upřený zejména na mladší tmavovlásku, probudil bojovnost.

„Vašíčku, tak ty už mi vážně brzo ujedeš,“ zapištěla pronikavě a pověsila se mu na krk, aby celému okolí zvěstovala, že se o tuhle kořist nehodlá s nikým dělit. Dosáhla toho, co chtěla. Obě mladé ženy k nim otočily hlavy a oběma se ve tvářích objevila směsice pobavení a údivu nad tím, jak si může někdo pověsit na krk tak nemožnou partnerku.

Vašek do krve zrudl a vymanil se z Gábinina objetí.

„Neměla bys jít domů?“ zeptal se jí příkře. „Mužíček už určitě čeká.“

„Ať čeká,“ zazubila se na něj. „Kdo si počká, ten se dočká. Musím ti přece zamávat, až budete odjíždět.“

„Nemusíš. Milerád tě té povinnosti zprostím,“ sdělil jí, nyní už nefalšovaně naštvaně. Jenže, jak mu bylo už delší dobu jasné, Gábina byla splachovací. A tak se na něj jen znovu zazubila.

„Ta tvoje cestovní horečka…,“ komentovala jeho zjevnou nerudnost a chápavě se přitom křenila.

Vašek jen stiskl rty a přestal si jí všímat. Jeho pohled znovu zabloudil k jejich dvěma souputnicím. Napadlo jej, že pokud přijely nalehko, tak nejspíš proto, že se tu vzápětí objeví auto se dvěma fešáky, kteří sundají ze střechy svá dvě kola, vyprázdní kufr s jejich i svými zavazadly a připojí se k nim. Ostatně, bylo mu to jedno. Od jisté doby na ženský živel beztoho zanevřel, a to bez výjimky.

Švarný majitel cestovky, a jak bylo záhy zřejmé, zároveň i jejich průvodce, bydlel nejspíš nedaleko, protože rychlost, s jakou se tu znovu objevil, tentokrát nikoliv v autě, ale na kole, byla překvapující. Jen co odevzdal kolo k naložení na přívěs, velmi srdečně se pozdravil s oběma mladými ženami. S tmavovláskou se na sebe zvesela zazubili jako dobří známí, tu světlejší pozdravil vážněji a vzápětí energicky přijal její nabízenou pravici.

„Á, tak pan šarmantní průvodce to bude mít komplet i se zajíčkem,“ komentovala scénku Gábina. „Myslím, že garde v podobě starší sestřičky či mladé tetičky nebo kým ta starší je, už to nijak nezachrání. Přitom věkově by k němu pasovala spíš ta tetička. Nojo, jenže vy chlapi jste prostě tak nemožně pitomoučcí, že kvalitu a zkušenosti nedokážete ocenit a slepě se ženete za mladým masem. Žejo, Vašíku,“ dodala významně a dloubla přitom Vaška do žeber.

„Jo,“ děl Vašek. „Obzvlášť, když ta kvalita a zkušenost má vehemenci parního válce a navíc je obdařena přívěškem v podobě chudáka, kterému se v našich končinách nelichotivě přezdívá manžel.“

Gábina se zahihňala, jako by z něj vypadl obzvlášť dobrý vtípek.

Ve chvíli, kdy se objevila skupinka hned několika dalších cestovatelů, majestátně připlul naleštěný minibus. Žádná rezatá karosa, jejíž životnost skončila už v minulém tisíciletí a jejíž schopnost zamořovat své okolí smradem by hravě převyšovala schopnost dopravit své pasažéry z bodu A do bodu B. Ostatně právě proto si většina z nich vybrala tuhle cestovku, aby měli garanci jak slušného ubytování, tak i slušného cestování. Pokud šlo o Milana, měl ještě o něco pádnější důvod chovat k vysloužilým autobusům socialistické éry averzi, než kdokoli druhý. Na poslední zahraniční dovolené se svojí ženou, která proběhla léto předtím, než se jim narodil první potomek, zažil přejezd Alp, na který nikdy v životě nezapomene, a krásy Alp v tom hrají pramalou roli. Jednou se totiž málem zřítili do propasti, protože se jejich karosa nemohla vytočit v serpentině, která nebyla na její rozvor stavěná. Podruhé jí hořel motor a řidič musel uplácávat plameny hadrem a do třetice ve sjezdu z průsmyku nebyly správně natlakovány hydraulické brzdy, takže řidič sjel všechny serpentiny se zařazenou dvojkou a s dopomocí nejen ruční brzdy, ale také všech svatých. Milan se ženou sedící na jednom z předních sedadel měl přitom konverzaci obou šoférů rovnou z první ruky. Začínala v nejvyšším bodě průsmyku optimistickým zvoláním „vole, nebrzdí to,“ a pokračovala radou „když to neudržíš motorem, opři to bokem do svahu dřív, než se moc rozjedem.“

Jaký tedy div, že po téhle zkušenosti na levné cestovky poněkud zanevřel…

„Jé, to je klášnej autobusek,“ vypískla Gábina infantilně. „S tímhle pojedete? Jú, to bysem hnedka jela taky!“

„To bysem v tom případě ovšem radši jel na žebřiňáku,“ děl Vašek polohlasně a spolu s Milanem se budovatelským krokem vydal k posuvným bočním dveřím minibusu, které právě šofér dokořán otevřel.

„Ještě momentík,“ upozornil šofér nedočkavce a z podlážky postupně zvedl a vynesl ven dvě kola a několik zavazadel. Mezitím se organizace chopil průvodce.

„S každým z vás jsem na plánku minibusu předem odsouhlasil místa, kde budete sedět,“ promluvil k chumlu, který se kolem něj shromáždil. „Takže manžele Simonovy prosím dopředu,“ obrátil se ke dvojici ve věku mezi pětatřiceti a čtyřiceti, a vy ostatní nastupujte těmito dveřmi. Pokud si někdo z vás své místo nepamatuje, ať se mi ozve. A ještě jednou připomínám, vemte si do kabiny vše potřebné na cestu. S největší pravděpodobností nás dodávka s koly a zavazadly předjede, protože bude dělat méně zastávek než my.“

Zatímco se cestující začali zabydlovat v úhledném interiéru malého autobusu, který pojal sedmnáct pasažérů včetně řidiče, průvodce spolu se šoférem dodávky překontroloval naložená kola. Pak se vrátil mezi dveře autobusu.

„Jestli už opravdu nikdo nic ze svých zavazadel nepotřebujete, dodávka jede,“ oznámil. Chvíli počkal a když nikdo neprotestoval, mávl na řidiče. Vzápětí už jejich doprovodné vozidlo opatrně vjíždělo na hlavní silnici.

Začínalo to dobře. Pět minut před plánovaným odjezdem nikdo nechyběl a skoro všichni už seděli na svých místech.

Až na jednoho pasažéra, který se venku poblíž dveří přetahoval s tou nemožnou ženskou o igelitku. Přetahoval ale není to správné slovo. K přetahování dochází, když oba něco chtějí. V tomhle případě to ovšem vypadalo tak, že každý z nich se snažil, aby igelitka zůstala v ruce toho druhého…

Vašek nastupoval jako poslední, ve tváři rudý zahanbením, ale vítězný. Igelitku s těmi pitomými řízky si vnutit nenechal. Ovšem definitivně se mu ulevilo až ve chvíli, kdy posuvné dveře spolehlivě zapadly na své místo.

Úzkou uličkou mezi sedadlem průvodce, které bylo hned u dveří, a protějším dvousedadlem obsazeným oněmi dvěma mladými kráskami se protáhl na své místo. Muž sedící vedle něj přes uličku se na něj zazubil. Děvčata před ním dala hlavy k sobě, cosi si špitala a po chvíli vyprskla smíchy.

Vašek sklopil hlavu a snažil se ani periferním zrakem nevidět Gábinu horlivě poskakující podél rozjíždějícího se autobusu. Autobus měl kouřová skla, proto Gábina vůbec nemohla vidět, kde Vašek sedí, ale nijak jí to nevadilo. Zuřivě mávala nazdařbůh a řvala „ahój,“ dokud jí v zorném poli zůstával byť kousíček odjíždějícího vozidla.

Milan se k Vaškovi naklonil.

„Hádám, že bude ještě chvíli trvat, než se začneme navzájem rozlišovat,“ podotkl, „ale vsaď se, oč chceš, že tys jim všem nesmazatelně utkvěl už teď.“

„No, dík,“ zahučel Vašek. „To mi opravdu pomohlo.“

Zamračeně se zahleděl z okénka.