Táňa Kubátová - autorské stránky

Jitka hleděla na monitor a nechápala, co se stalo. Pokaždé, když se připojovala na internet, používala naučený postup a vždycky to bylo bez problémů. Teď se najednou objevilo jí neznámé okno, s nímž si nevěděla rady. Ještě chvíli se snažila vymyslet, jak přimět notebook k poslušnosti, ale pak jej sbalila a vydala se o patro výš. Otevřel jí ten, koho právě potřebovala.

„Ahoj Edo, neruším?“ oslovila jej.

„Jasně že ne. Pojď dál, krásko. Co se děje?“ zajímal se, když mu padl zrak na její notebook.

„Potřebuju pomoct,“ vysvětlila. „Chová se to jaksi divně a nevím, co s tím. Šla jsem se připojit na web a skáče mi tam jakési divné okno.“

„Ukaž, zanesem to na stůl,“ dirigoval ji Eda do obývacího pokoje. Posadil ji do křesla, notebook položili na stolek a za chvíli už si Eda nechával předvést zmiňovanou závadu.

„No jó,“ zvolal. „Jasnačka! To je prkotina! Prostě nám tu v baráku přibyla nová wifina!“

„Jak nová wifina?“ nechápala Jitka.

„Ten čerstvě nastěhovaný nájemník. Má dva počítače, tak si zapojil svoji wifinu.“

„To jako že mu na ni lezu?“ vyděsila se Jitka.

„Ne, ale tvůj počítač teď místo jedné vidí dvě. A chce po tobě vědět, na kterou z nich se ráčíš připojit.“

„A to bych mohla teoreticky i na tu jeho?“

„Kdyby byl tak blbej a neměl ji zaheslovanou, tak určitě. Jenže on blbej není a zaheslovanou ji má. Zkoušel jsem to už předevčírem,“ zazubil se na ni Eda. „Promiň, kuřátko, nenapadlo mě upozornit tě na tuhle drobnou změnu, která u tebe nastane. Ale ničeho se neboj a pamatuj si, že když si teď, a pak vždycky a opět zvolíš tuhle volbu, dál se to chová už přesně tak, jak to znáš a jak to bravurně ovládáš.“

Jitka po něm střelila dotčeným okem.

„Ještě víc jak pro idioty by to vysvětlit nešlo?“ otázala se posléze.

Z kuchyně k nim nakoukl Pepa, který zjevně celý rozhovor slyšel.

„Jeho vysvětlování je vždycky natolik názorné, jak by ho potřeboval on sám, tak se nediv,“ sdělil jí. „A mimochodem tě zdravím,“ dodal.

„Já tebe zdravím hlavním vchodem,“ opáčila Jitka. Pak zhluboka nasála vzduch. „Hm, co vaříš, že to tak libě páchne?“

„Zapečené brambůrky s uzeným,“ prozradil jí. „Chceš se pozvat?“

„Jéžiš, né,“ zděsila se Jitka. „Ptám se čistě ze zdvořilosti, aby řeč nestála, a tak vůbec.“

„Bude jich dost pro tři, ba i pro čtyři,“ ujistil ji. „Můžem zadupat i na Dašuli, jestli je doma.“

„Dašule hraje,“ pravila Jitka. „A kromě toho by beztak nic nepozřela, neb má zítra casting, ale nesmí se o tom mluvit, aby se to nezakřiklo.“

„Tak nemluv,“ souhlasil Pepa. „My se budeme ptát a ty budeš jen kývat ano – ne.“

Jitka se zasmála a otevřela ústa k vtipné replice, jenže v té chvíli se za dveřmi rozdrnčel zvonek.

„Máte návštěvu,“ řekla tedy místo vtipné repliky. „Tak já padám.“

„Počkej,“ zadržel ji Eda. „Pepánek půjde hezky otevřít a když to bude někdo zábavný, pobavíš se taky, tak kam bys prchala?“

„Jó, Pepánek otvírá, Pepánek vaří, Pepánek meje nádobí,... Pepánek je pěknej vůl,“ trousil Pepa, zatímco mizel do předsíně.

Za pár okamžiků se vrátil. „Novej soused,“ sděloval. „Nechtěl dál. Jenom mi přišel říct, že ta akce bude v sobotu po obědě, tak jsem mu slíbil, že tu oba budem a helfnem.“

Jitka zvedla obočí.

„Já zírám,“ prohodila. „Ještě ani nemá ceduli na dveřích a vy už se nejenom znáte, ale dokonce spolu domlouváte víkendové akce?“

„No jo, byl se tady včera seznámit, přinesl flašku a při té příležitosti nás poprosil, jestli bysme mu nehelfli s návštěvou jeho rodičů. Jeho táta je na vozejku, tak se musí do toho druhého patra vynést. Jó, holka, ale je to náramnej sympaťák.“

Eda jej zpražil nadmíru nesouhlasným a káravým pohledem. Pepa se zašklebil a rezignovaně pokrčil rameny.

„Bohužel vše nasvědčuje tomu, že je trapně nudnej heterák.“

„A tím chceš jako říct co?“ vyjel po něm Eda. „Že by sis jinak milerád polepšil?“

„Nehádej se zlato,“ požádal jej Pepa medovým hlasem. „Vždyť takovej poklad jako jsi ty aby hledal s lucernou. Hezky a ochotně papáš, co já uvařím, milostivě nosíš prádlo, které ti vyperu, a semtam mi dokonce dovolíš, abych ti převlíkl postel a vyměnil ručník, pokud s tím neotravuju moc často. Kde bych našel druhého takového?“

Eda se nadechl k nadurděné odpovědi, když se do jejich debaty vložila Jitka.

„No tak pánové,“ pronesla. „Nemůžete si svůj manželský výstup nechat na jindy? A Pepo, ne že bych chtěla rýpat, ale ta vůně z kuchyně už mi pomalu nepřijde libá, nýbrž...“

Pepa vyjekl a odklusal zachraňovat večeři. Jitka si s Edou ještě jednou zopakovala nový postup přihlašování na web a pak se zvedla.

„Fakt nezůstaneš na jídlo?“ ujišťoval se Eda.

„Opravdu ne, díky, až někdy příště.“

Doprovodil ji ke dveřím a Jitka začala se zaklapnutým notebookem pod paží pomalu sestupovat o patro níž. Když jí zbývaly poslední tři čtyři schody, uslyšela v zámku dveří nového nájemníka šramot klíče, jako by jej někdo vytahoval těsně předtím, než vyjde ven. V té chvíli se jí z naprosto neznámého důvodu prudce rozbušilo srdce a ona skoro přestala dýchat. Jediným vysvětlením jejího chování mohla být předtucha. Jisté ale bylo, že ještě než se dveře skutečně otevřely, ona náhle s jasnovidnou přesností věděla, kdo z nich vyjde.