Táňa Kubátová - autorské stránky

Napsal jí velice stručný dopis: „Paní Synková, rád bych s Vámi projednal dědečkovu závěť, ozvěte se mi laskavě na přiloženou adresu nebo na mé telefonní číslo. Adam Velich.“ Vložil jej do obálky společně se svou navštívenkou a když se týden nic nedělo, rozzuřil se. Umí vůbec ta opice číst? Je to vůbec svéprávný tvor? A protože se mu naskytly dva dny relativního volna, sedl do auta a vyrazil do jižních Čech, aby se s ní setkal osobně. Vesnici našel až na podrobné turistické mapě. Honosila se jednou návsí, jedním omšelým kostelem, jedním rybníkem zarostlým žabincem a polozbořeným poštovním úřadem.

Na ten poštovní úřad zašel a vstoupil tam ve chvíli, kdy široká pošťačka rozkynutá na své židli do všech světových stran právě svačila silný krajíc chleba a k němu přikusovala kus slaniny, který si hojně namáčela v hořčici. Na pozdrav mu odpověděla rozvážně s plnými ústy a pohledem mu dala najevo, že kdyby měl jen trochu slušné vychování, nechal by ji v klidu se nakrmit. Pak přece jen odložila slaninu, otřela mastné ruce jednu o druhou a ještě stále s plnými ústy zamumlala: „Prosím?“

„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli nevíte, kde tady bydlí paní Synková. Paní Eliška Synková.“

„To náhodou vím, co jí chcete? Nejste právník?“

„Proč právník?“

„Protože starej Zemánek vyhrožoval, že na ni poštve právníky, jestli mu do měsíce nezaplatí. Tak vy nejste právník?“

„Ne, nejsem. Mohla byste mi říci, kde bydlí?“

„Vy jste tu autem, že? Tak to musíte kolem kostela směrem ven z vesnice. Za cedulí odbočuje doprava štěrková cesta. Dáte se po ní, objedete cíp lesa a pak uvidíte takové malé napůl vyhořelé hospodářství. Tak tam bydlí. Ale nevím, jestli už bude doma, protože před pár minutama byla tady kvůli meziměstskému hovoru.“

„Nevolala náhodou Brno?“ napadlo Adama.

„To náhodou jo,“ prohlédla si jej pošťačka pozorně. Adam stiskl rty. Kdyby ještě den počkal, nemusel se trmácet do téhle bohem zapomenuté díry. No co, v tomhle případě je osobní jednání stejně lepší.

„Děkuju, když, tak ji naložím cestou,“ řekl pošťačce.

„To sotva. Ona chodí zkratkou kolem potoka.“

„Aha. Tak aspoň vím, že na ni mám počkat, kdyby nebyla doma.“

Adam se rozžehnal a nasedl do auta. Popsanou zříceninu skutečně nemohl minout. Když objel cíp lesa, naskytl se mu pohled na několik zchátralých budov, z nichž ještě jakžtakž obyvatelně vypadala ta nejmenší z nich, k níž přiléhalo něco jako kůlna s širokými vraty. Postavené rovnoběžně s nimi pak stály další budovy nebo spíše jen ohořelé zbytky budov, které byly, soudě podle velikosti a malého množství okenních otvorů, pouze hospodářské. Bylo to dost neutěšené místo a pohled na ně byl doslova skličující. Adamovi se v představách mihla malá příšerka prchající otvorem v plotu. Zřejmě se už tehdy stranila lidí. Ale dobrovolně žít tady, to už je trochu silná káva. A on se asi zbláznil, když sem jede proto, aby s touhle osobou dojednával roční soužití. Nicméně, když už dorazil až sem, tak se s ní alespoň setká. Pokud před ním ovšem neuteče.

Zastavil auto v uctivé vzdálenosti od spáleniště a vykročil k obytnému domu. Zaklepal na dveře a když se nikdo neobjevil, zkusil kliku. Bylo zamčeno, a tak se jal obcházet dům i vedlejší kůlnu. Vrata do kůlny byla pootevřená a když do nich strčil, otevřela se ještě víc a odhalila pohled na kompletně vybavenou keramickou dílnu včetně pece. Zvědavě vstoupil dovnitř. Na všech vodorovných plochách stály hotové nebo ještě nedodělané keramické výrobky. Adam si musel přiznat, že byl jejich krásou a originalitou překvapen. Jestli je vyráběla ta opice, tak na dědečkově tvrzení, že je talentovaná, muselo opravdu něco být. Hm, stane se, že i někdo s tak nízkým IQ v něčem vynikne. Vzal do ruky jeden obzvlášť roztomilý džbáneček a prohlížel si jej ze všech stran.

„Co tady děláte!“ ozvalo se mu za zády. Lekl se tak, že džbánek málem upustil. Otočil se ke dveřím a proti slunci v nich uviděl stát temnou dívčí siluetu oblečenou do šortek.

Pohled mu utkvěl na štíhlých obrysech rovných dlouhých nohou.

„Tak neslyšel jste? Co tady pohledáváte? Jděte odtud!“ pobídl ho znovu hlas.

„Pardon,“ pokrčil omluvně rameny, „jen jsem se díval, bylo otevřeno. Hledám paní Synkovou.“ Při těchto slovech vykročil ven z dílny. Odstoupila ode dveří, aby mohl projít, a nedůvěřivě si jej měřila zrakem. Když se octl na světle, mohl spatřit její obličej. Byl drobný jako její postava, ale velice hezký. Vévodily mu velké čokoládově hnědé oči s bystrým pohledem. Nos měla malý a rty také neměla příliš plné. S očima kontrastovala přirozeně světlá barva jejích hustých vlasů, které padaly do čela ve střapaté ofině a vzadu byly spleteny do volného tlustého copu. Její věk odhadoval na třiadvacet čtyřiadvacet let.

„Vy jste notář?“ zeptala se ho. „Z Brna?“

Chvíli nechápal, jak mohla uhodnout, že je z Brna, až mu došlo, že musela vidět jeho auto.

„Notář nejsem, z Brna jsem. Můžete mi říci, slečno, kde bych našel tu paní Synkovou? Moje jméno je Adam Velich.“

Dívčiny oči se na okamžik rozšířily údivem.

„Aha,“ vykoktala potom. Pak se zamračila a pokračovala odměřenějším tónem. „Přijel jste osobně? Zrovna dneska jsem se pokoušela vám volat. Tak pojďte dál.“