Na Silvestra ráno se Lída snažila dlouho spát. Čekala ji totiž noční směna. Jenže děti, i když se pokoušely chovat jako myšky, ji probudily ve stejnou dobu jako každý jiný den.
Večer nebylo v hotelu Vltava jediné volné místečko. Málokdo z vyšší společnosti si chtěl nechat ujít tamní vyhlášený silvestrovský večírek, a tak muselo v kuchyni všechno jenom kmitat. Pekla se vepřová pečeně i kuřata, chystaly se studené mísy, zdobily se dorty a šlehačkové poháry, a z toho všeho byla pak spousta nádobí. Lída i druhá myčka se nezastavily ani na chviličku. A jen náhlý jásot a bouchání desítek zátek šampaňského jim prozradily, že právě nastal Nový rok.
„Štastný a veselý,“ popřáli si navzájem zaměstnanci kuchyně, potřásli si rukama upatlanýma od těsta či omastku a rozešli se zase po své práci.
Kolem jedné hodiny začalo hostů pomaloučku polehoučku ubývat. Nejvytrvalejší z nich byla skupinka mužů, kteří v restauraci pořádali svoji silvestrovskou pánskou jízdu již tradičně. Patřil do ní syn majitele restaurace a byli zde i advokáti, lékaři, obchodníci. Tato skupinka čítala asi desítku mužů, kteří jedli, pili, zpívali a tančili a po půlnoci začali spíše debatovat, ať už na vážná, či nevážná témata. Nebyli to intelektuálští tlachálkové, vždyť také už nebyli ve studentském věku, ale byli ještě natolik mladí a plní elánu, že se dokázali bavit i o jiných věcech, než jen o podnikání, politice, nebo naopak o sprosťačinkách. Na přetřes přišly vědecké objevy stejně jako umění, debatovalo se o filmu a o perspektivách létání.
Minula už třetí hodina a zatím jen jeden z nich klimbal s hlavou na stole přemožen dobrým jídlem a pitím. Ostatní objednávali další chody a na stůl se jim dostaly výborné chuťovky s kaviárem, kterých rychle ubývalo a jež byly hojně zalévány šampaňským. V té chvíli kdosi z pánů vyjádřil velkou pochvalu zdejším pokrmům, a nato vstal syn majitele a uhodil se v prsa.
„Pánové, u nás se vždycky dobře najíte!“ zvolal pyšně. „Naši kuchaři jsou jedním slovem nedostižní!“
Pánové mu přizvukovali, a tu náhle syn majitele zavolal na číšníka:
„Hej, pošli nám sem šéfkuchaře. Ten kouzelník s kastroly si zaslouží odměnu! Ne, počkej, zavolej sem všechny kuchaře... Počkej, počkej, nikoho nevolej, my půjdeme do kuchyně. Pánové,“ obrátil se ke svým druhům, „zvu váš všechny do té vynikající alchymistické dílny, z níž vycházejí tak rozkošné věci, jakými jsou například tyto nadívané paštičky!“
Pánové se nenechali dvakrát pobízet, zvedli se a povykujíce táhli chodbou do kuchyně. Celý kuchyňský personál hleděl zvědavě ke dveřím, za nimiž byl slyšet neobvyklý hluk, a šéfkuchař se chystal zakročit a bránit svoji svatyni před vpádem rozdováděných hostů velkou vařečkou. Když ovšem v čele skupinky uviděl mladého pána, v němž poznal syna svého nejvyššího šéfa, pouze se uctivě uklonil.
„Vážení, přišli jsme vzdát hold vašemu kuchařskému umění,“ začal řečnit mladý pán. „A proto, číšníku, šampaňské a skleničky sem, chceme si s vámi všemi připít.“
Na kuchyňský stůl byly rozestaveny skleničky a rozlévalo se šampaňské.
„No tak hbitě, všichni k nám!“ zavelel mladý pán a kuchaři spěchali vyplnit jeho rozkaz. Lída, otočená zády a nacházející se na opačném konci kuchyně, si vyměnila pohled s druhou myčkou. Posléze obě svorně pokrčily rameny. Tímto gestem se beze slov shodly, že jich se celá vřava netýká, a pokračovaly ve své práci.
Skupinku černě oděných pánů zaregistrovala Lída jen velmi letmo. Nestalo se poprvé, že do kuchyně vnikl někdo z podnapilých hostů. A když zaslechla, že mluvčím je sám syn majitele, přestala se divit, že vrchní kuchař pány slušně, leč nesmlouvavě nevykázal ven.
„Hej vy tam u toho nádobí, pro vás to platí také,“ ozval se hlas podroušeného pána, jehož mezitím obklopili kuchaři a pomocníci a ostýchavě brali do rukou sklenky.
Lída i její kolegyně si utřely ruce do zástěry a šly. Zaměstnavatel je zaměstnavatel, a jeho rozmary jsou zákonem.
Lída šla nerada a s očima sklopenýma. Dobře věděla, že dnešní čin mladého pána Beneše je jen furiantským gestem, jímž se, posilněn alkoholem, převádí před přáteli, a že jindy pohlíží na kuchyňský personál svého otce jako na méněcennou chásku nehodnou pozornosti.
„Prosím, dámy, poslužte si,“ pobídl Lídu i druhou myčku pan Beneš posměšně galantním tónem, jen co došly ke stolu. Lída se váhavě chopila skleničky.
„A teď na zdraví!“
Pan Beneš zvedl sklenku do výše a začal si až příliš prudce přiťukávat se všemi přítomnými. Šampaňské se lilo po podlaze, některé skleničky se rozbily. V nastalém zmatku položila znechucená Lída svoji skleničku zpátky, aniž se jí dotkla rty, a hodlala se spěšně vzdálit. Kdosi jí polil vínem rukáv jejích jediných šatů. Šlápli jí na nohu.
„Ani se mnou si nepřipijete, slečno Liduško?“ uslyšela náhle povědomý hlas. Otočila se a spatřila Michala Stránského, jenž na ni upíral oči jiskřící veselostí a napřahoval k ní sklenku.
Lída se bez zaváhání sebrala a utekla na druhý konec kuchyně.
Michal položil sklenici a šel zvolna za ní. Kráčel rovně a nepotácel se. Přestože toho vypil dost, nikdy nepožil najednou takové množství, aby jej zmohlo. Tím pádem se už dlouhé hodny úspěšně udržoval ve stavu lehké euforie, v němž mu hlava jiskřila velkými myšlenkami i vtipnými nápady.
Zakrátko se octl jen malý kousíček od Lídy.
„Tak tady dřete každou noc,“ pronesl a rozhlédl se kolem sebe. Když Lída neodpovídala, zeptal se:
„Copak je to lepší nebo lépe placená práce než u nás v písárně?“
Znovu se nedočkal odpovědi. Ze sklopené Lídiny hlavy viděl jen rovnou pěšinku v hustých hnědých vlasech nádherného odstínu. Natáhl ruku a jedním prstem jí zvedl bradu. Prudce couvla.
„Nechte mě,“ zvolala a zablýsklo jí v očích.
„Vy jste ale prudká,“ smál se. „Slečno Liduško, vždyť je to trestuhodné, nebýt veselá ani o silvestrovské noci. Zapomeňte na chvíli na své starosti a usmějte se. Vím, že se umíte krásně smát a že vám úsměv ďábelsky sluší. No tak,“ naléhal a přistoupil k ní blíž. Znovu couvla.
„Michale,“ ozvalo se z hloučku pánů, „nechej na pokoji tu roztomilou kuchtičku, nebo budeme žalovat tvojí slečně! Jdeme zpátky do jídelny a čekáme jenom na tebe!“
Lída odběhla ke svému škopku a Michal zůstal nerozhodně stát. Pak trhl hlavou a vrátil se k přátelům.
Lída se pustila do nádobí roztřesenýma rukama a oči jí zahalil závoj slz.
„Že si z něj něco děláš, hloupá,“ kárala ji její kolegyně Věra. Byla starší než Lída, měla pětadvacet let, byla silná a rázná a i když nebyla obzvlášť bystrá, měla dobré srdce. Byla vdaná, ale bezdětná, a pracovat musela proto, že jejího muže – železničáře – přeřadili po úraze na hůře placenou práci.
„Co ti řekl tak hrozného?“ vyzvídala Věra dál, když viděla další záplavu Lídiných slz.
Lída nedovedla odpovědět. Nedovedla vysvětlit, proč pláče. Věděla jen, že ji to setkání zahanbilo a ponížilo. Ukázalo jí, jak strašlivě rozdílné jsou jejich světy, a že dívka jako ona nemůže nikdy očekávat, že ji někdo z tamtoho druhého světa bude brát jako sobě rovnou. Když ho vídala ve stejné tovární hale, v níž pracovala, neměla pocit, že by ten rozdíl mezi nimi byl tak propastný, i když samozřejmě on byl pan šéf a ona nejposlednější pomocnice. Spojovalo je společné pracovní místo a oba svým způsobem přispívali ke společnému dílu, jímž byly hotové výrobky.
Nyní viděla, že jediná forma slušného chování, jíž se jí z jeho strany může dostat, je laskavý či možná i pohrdavý soucit nad jejím chudým oblečením a nad nutností vydělávat si na živobytí touhle podřadnou prací.
Tyto lidi nikdy nenapadne, že člověk může být šťastný i v hadrech, když jeho děti jsou chytré a zdravé, že může v životě nacházet stovku drobných potěšení, jako je třeba krásná kniha, společně zazpívaná písnička s dětmi nebo kousek dortu v tašce pro děti, i když nemá třeba právě přecpaný žaludek. On vidí jen chatrné šaty a nevyspalé oči a už jím cloumá hloupý soucit.
Ale pořád ještě to nebylo ono. Stále si ještě naplno nepřiznala ten hlavní důvod, který ji rozplakal. Ani si jej přiznat nechtěla. Odmítala připustit, že jím byla zmínka o slečně, která má právo na Michala žárlit!
