„Ale tak jsem to vůbec nemyslel!“ vykřikl. „Chtěl jsem tím jenom říct, že kdybyste potřebovala další nákup, stačí se zmínit. Kdybyste měla zájem, vzal bych vás s sebou autem do nějakých zámků tady okolo. A pokud byste si chtěla vybrat z mých knížek, kterých jsem si přivezl hromadu, taky stačí říct. Rozhodně bych nerad, abyste se mi ze strachu nebo z nesmělosti začala záměrně vyhýbat. Slíbíte mi to?“
„Pokud mi slíbíte, že si nebudete myslet, že je vaší povinností mě tady nějak zabavovat. Podívejte, za normálních okolností bychom naše sousedství vzali jen tak letmo na vědomí…“
Usmál se. „Myslíte? Já bych spíš řekl, že za normálních okolností už bych promýšlel seznamovací taktiku.“
Konečně se zasmála trochu uvolněněji a ukázala kolem sebe rozmáchlým gestem.
„No jasně, pro člověka, který je celý nažhavený se o dovolené v jednom kuse seznamovat, je tohle místo jako stvořené. Až na to, že já moc dobře vím, že jste si sem stejně jako já přijel užívat samoty.“
„Ale? A jak to víte?“
„Od Lídy. Dopoledne jsem jí volala z toho svého nemoderního mobilu.“
„Přiznala se vám, proč vám opomněla sdělit, že tu nebudete sama?“
„No jistě.“
„Doufám, že jste jí pěkně vycinkala za to, co tím způsobila.“
„Probůh, ne. Vůbec jsem jí to neřekla. Pane,…“ zarazila se.
„Michal,“ napověděl jí. Váhala jen okamžik.
„Tak Michale, já bych hrozně ráda, kdyby tohle zůstalo jen mezi námi dvěma. Myslíte, že byste to pro mě mohl udělat?“
Zasmál se. „Vidíte, a já jsem si před chvilkou říkal, že už je zřejmě pozdě na to, požádat vás o totéž.“
Během těch několika vteřin společného smíchu se oba zbavili značné části vzájemného ostychu. Znovu vykročili a pár stovek metrů, které jim zbývaly k jejich dočasným obydlím, urazili sice téměř mlčky, ale ono mlčení by se dalo označit jako družné. Poblíž živého plotu pak od něj přebírala svůj batoh téměř bez rozpaků. „Díky,“ projevila svůj vděk krátce.
„Rádo se stalo,“ ujistil ji. „Nic dalšího nepotřebujete?“
Zavrtěla hlavou.
„Kdybyste chtěla, přepral bych vám ty kalhoty. Musejí se hned začerstva vydrbat ve studené vodě, jinak se můžou vyhodit. S vašima rukama to moc dobře nepůjde.“
„Ale jo, nebojte, půjde.“
Pokrčil rameny „Dobře, jen jsem se zeptal.“
„Jen jsem odpověděla,“ vrátila mu. „Tak nashle.“
Zbytek dne strávila praním kalhot, přípravou jídla a nakonec se pohroužila do knížky. Ačkoliv byl teplý podvečer, raději s ní zůstala v křesle v kuchyni.
„Ťuk, ťuk,“ uslyšela za živým plotem Michalův hlas asi v sedm večer.
„Dále,“ řekla. Prošel křovím a na parapet otevřeného okna postavil misku vrchovatě naplněnou ostružinami s kopcem šlehačky nahoře.
„Nedáte mi, košem, že ne?“ ujišťoval se.
„Vždyť jsem nepřiložila ruku k dílu,“ namítla.
„To přežiju. Je to dárek.“
Přestala se bránit. „Tak děkuju. Misku vrátím. Čistě vylízanou.“
„To má čas,“ zasmál se. „Nechte si chutnat. Hm, nechcete si ji vzít ven? Anebo je ta milostná zápletka natolik dramatická, že byste byla celá nesvá, jak to dopadne?“ udělal narážku na knihu v její ruce, která svou charakteristickou obálkou už na první pohled hlásala, jaký druh literatury reprezentuje.
„V pohodě,“ prohodila ležérně. „Tohle čtení představuje jednu z mála jistot našeho zmateného světa: vždycky se vezmou.“
„Proč to teda čtete, když je to jasné?“
„Uklidňuje to. A zajímá mě ten proces a vývoj.“
„Něco takového se tam vůbec vyskytuje?“
Pokrčila rameny. „O tomhle se bavit s chlapem je ztráta času. Já se vás taky neptám, proč čtete detektivky, když nakonec vraha stejně chytnou.“
„Vzrušuje to. A zajímá mě ten proces a vývoj,“ odpověděl s kamennou tváří. Denisa vyprskla. Se zalíbením ji pozoroval. Nesmírně se mu líbilo, jak při smíchu mhouří oči s hustými řasami a nakrčuje nos. Za pár let si tímhle způsobem vykoleduje vrásky. Ale budou to milé vrásky, které její tváři ještě přidají kouzlo dobroty a laskavosti.
Michal se zarazil. Jak si může být tak jistý, že je dobrá a laskavá, když ji tak málo zná? Copak už mu po tom týdnu poustevničení přeskočilo?
„Tak půjdete?“ zeptal se znovu. „Vytáhl jsem na terasu křesílka.“
„Dobře, na chvíli.“ Zvedla se. „Než začnou žrát komáři.“
Nebyla si jistá, zda dělá dobře. Ne snad že by se Michala ještě stále bála, jenom v něm nechtěla vzbudit dojem přílišné vstřícnosti. Nic o něm nevěděla. Pokud je tu sám, tak zřejmě proto, že si to tak přál, ale přesto nemůže vyloučit možnost, že by se mohl chtít chopit příležitosti k bližšímu seznámení. Otřásla se. Panebože, nebylo nic, o co by stála méně…
Michal vzal znovu do ruky misku, počkal, až Denisa projde kuchyní ke dveřím, obejde dům a připojí se k němu.
„Ještě pořád je tu tepleji než uvnitř,“ konstatovala, když s ním kráčela k jeho terase. „Ty zdi jsou snad metrové.“
„Vyprávěla vám Lída historii těchto domů?“ zajímal se Michal.
Denisa zavrtěla hlavou a opatrně se usadila v letitém plážovém křesílku, které vypadalo, že se může samovolně složit kdykoliv si to zamane.
