Ačkoliv usnula, spala Irena velmi neklidně, v šest byla vzhůru definitivně a po další půlhodině vzdala pokusy začíst se do stále nedočtených sobotních novin nebo do knížky. Vstala, oblékla si legíny a tričko a vyrazila si ven zaběhat. Když se vracela, zahlédla ve dveřích do kuchyně pana Zajíčka.
„Jejda,“ vyjekl, „vy si teda dáváte do těla. To vám ty celodenní túry ještě nestačí?“
„Kdepak,“ zasmála se. „Včera jsem brzo zalehla, a tudíž se i brzo probudila. Tak mě napadlo, že bych si mohla zkusit, jak se dusá do kopce nalačno.“
„Celou hodinu?“ Zavrtěl hlavou s očima upřenýma na její propocené tričko. „Vždyť jsem vás slyšel jít ven už hodně před sedmou.“
Do osmi hodin se Irena stihla osprchovat a převléknout do plátěných turistických kalhot a lehké košile s dlouhým rukávem a obout si turistické boty. I přes to, co měla po ránu za sebou, se do jídelny dostavila jako první, a s řádně kručícím žaludkem se posadila ke svému stolu.
„Bude s vámi snídat i ten váš známý?“ zeptal se jí pan Zajíček, když na její už předem prostřený stůl stavěl košík s pečivem.
Pokrčila rameny. „Nemám tušení, jestli a kdy bude snídat. Ale klidně pro něj prostřete tady, ať neblokujeme dva stoly.“
„Neměl jsem pocit, že byste z jeho příjezdu měla nějakou obzvláštní radost,“ zkusil opatrně.
„Hm, máme spolu nějakou obchodní záležitost, která se nám moc nedaří,“ objasnila ledabyle.
„Obchodovat i na dovolené? To vám to vaše zaměstnání vůbec nezávidím,“ zasmál se a ona mu jeho domněnku nevyvracela.
Změnil téma. „Po tom dnešním ránu si dáte jen nějakou lehčí túru, ne?“
„Dám si Sněžku. Obřím dolem.“
Chvíli na ni hleděl, pak se rozesmál.
„Nic lehčího tu opravdu není,“ zubil se naplno a pak se jeho pohled stočil ke dveřím. „Dobré ráno,“ pozdravil nově příchozího.
Irena se ani nemusela otáčet, aby věděla, že to přišel Dušan. Těžko říci, jestli na něj zareagoval nějaký její vnitřní radar anebo to vytušila z výrazu pana Zajíčka, ale byla si tím už od prvního okamžiku zcela jistá.
Pan Zajíček se k němu otočil. „Hned vám prostřu a donesu hrnek. Dáte si čaj nebo bílou kávu?“
„Čaj, děkuju. Ahoj,“ otočil hlavu k Ireně.
„Dobré ráno,“ opáčila chladně.
„Chtěl byste taky navíc jeden džus?“ nabídl pan Zajíček.
„Ano, děkuju. Pomerančový, jestli můžu poprosit.“
Usadil se naproti Ireně.
„Jak ses vyspala?“ prohodil.
„Zdvořilostní konverzaci si odpusť,“ sdělila mu tlumeně s očima upřenýma na talířek s porcovaným máslem, medem a džemem.
„Zaslechl jsem dobře, že chceš jít Obřím dolem na Sněžku?“ ujišťoval se.
„Myslím, že i to je čistě moje věc.“
„Ne tak docela, když chci jít s tebou. A prosím tě, nesnaž se se mnou hádat. Cesta je veřejná. A já odtud neodjedu bez jakékoliv jednoznačné dohody mezi námi.“
„To můžeš jet klidně hned. Řekla jsem ti přece jasně, že mou půlku nedostaneš a se svou si můžeš dělat co chceš. Dokonce ji prodat i mně,“ ušklíbla se.
Zvedl obočí. „Ale? To je ovšem něco nového oproti včerejšku.“
„Pouze teoreticky, protože nepředpokládám že bys mi to prodal.“
Chvíli na ni upřeně hleděl.
„Jestli se domníváš, že mi ta představa, že ti připadne celý dům, je proti srsti stejně jako tobě ta, že by měl být můj, tak se domníváš správně,“ řekl pomalu. „Ne kvůli mně. Ale asi bych těžko skousl, že vlastníš Aleninu půlku, a potažmo tedy i půlku strýce Ludvíka. Zřejmě ti nemusím připomínat, proč.“
„Ne, to nemusíš.“
Podívala se mu do očí nebojácným chladným pohledem. On jí jej stejně chladně vracel.
„Anebo snad máš něco, co by na celou věc mohlo vrhnout trochu jiné světlo?“ vyslovil pomalu.
„Ne, nemám,“ řekla pevně.
„Hm, během toho posledního roku, cos tam bydlela, existovaly jisté náznaky, ze kterých jsem později, když jsem si je dal všechny dohromady, usoudil, že bys možná měla,“ zkusil maličko pootevřít vrátka.
„Pokud jsem s tebou vůbec ochotná mluvit, tak o našem obchodě, a o ničem jiném. Takže se laskavě vrať k tématu nebo běž pryč,“ zabouchla je nekompromisně.
„Neodchyluju se od tématu,“ namítl. „Vždyť tady jasně vidíš, v čem tkví celá příčina toho, že nejsme schopní se na tom obchodě dohodnout. Ta příčina je stará čtrnáct let, a dokud ji neodstraníme, tak dobře víš, že nemá smysl se o cokoliv snažit.“
Na chvíli se odmlčeli, když jim na stole přistály sklenice s džusem, konev s čajem a krátce nato i talíře s vaječnými omeletami. Pan Zajíček se u jejich stolu zdržel jen po nezbytně dlouhou dobu, protože jej zjevně ovanul stejný chlad, jaký mezi nimi cítil už včera večer. Ostatně, jen co je obsloužil, dostavila se k sousednímu stolu německá dvojice, kterou Dušan znal ze včerejška, a ta jej naplno zaměstnala. Irena onen oddechový čas využila k tomu, aby se dlouze napila džusu.
„To je přesně ten důvod,“ pronesla pak rozvážně, „proč jsem trvala na tom, aby celou věc řešil právník.“
