Také se usmála a pokrčila rameny. „Jak to komu vyhovuje. No, abychom to uzavřeli, pane inženýre. Zítra vám pošlu ten opravený obrázek a pak už se vám ozve pan Velich a dojednáte spolu všechny obchodní věci.“
Vítek se pomalu odtáhl.
„Takže pro vás tím naše spolupráce končí? Nebo vás uvidím ještě při vlastním zařizování?“
„Montáž je záležitost řemeslníků. Dostanou přesné podklady, aby udělali všechno tak, jak jsme se dohodli.“
„Jste ráda?“ vyhrkl náhle s pohledem upřeným do její tváře.
„Prosím?“ zrudla.
„Myslím, že víte, jak to myslím, Ivo. Jste ráda, že to máte za sebou?“
Iva chtěla nejprve dál hrát nechápavou, ale pak se přinutila zvednout víčka a podívat se mu do očí.
„A vy?“
„Já ne,“ neuhnul pohledem. „Naopak, já jsem rád, že jsem vás potkal. Ale neodpověděla jste mi.“
Iva sklonila hlavu a nervózně zapínala a zase rozepínala sponu na své složce. Odkašlala si.
„Já… nevím, co na to říct.“
„Zkuste třeba pravdu.“
„Pravdu,“ usmála se trpce. „Dobře víte, že naše vzájemné chování je ovlivněno něčím, co… co je sice už dávno pryč, ale já vím, že vy víte, vy zase víte, že já vím, takže…“
„Takže?“
„Takže asi máte pravdu. Jsem ráda, že to mám za sebou,“ vydechla a bojovně zvedla bradu.
„Vždyť jste říkala, že je to dávno pryč.“
„Ale není to zapomenuto.“
„A určitě ani nikdy nebude. Co myslíte, nebylo by spíš lepší, kdybychom si to všechno mohli probrat z dnešního pohledu, pak to společně uzavřít a už se k tomu nevracet? A namísto toho se zajímat o přítomnost a budoucnost?“
Iva vstala.
„Nezlobte se, pane inženýre, myslím, že naše debata je naprosto nesmyslná. A protože naše spolupráce se dostala do stádia, kdy už žádná další pracovní schůzka nebude nutná, myslím, že je namístě, abych vám popřála hodně úspěchů v novém sídle firmy a už vás déle nezdržovala.“
Vítek rovněž vstal.
„Takže to necháme tak. A oba budeme mít nadále důvod k nervozitě a studu pokaždé, když se znovu setkáme, je to tak?“
„Myslím,… není příliš pravděpodobné, že bychom se setkali.“
„Zdědil jsem dům. Právě se ho chystám rekonstruovat. Nábytek je úplně všechen na vyhození, takže budu potřebovat kompletně nové zařízení,…“ podíval se na ni významně. Iva se zarazila.
„Ještě jste si neprověřil kvalitu naší firmy,“ namítla s náznakem pobavení v hlase. Na její slova reagoval úsměvem.
„Ještě ne, ale jestli mohu soudit podle kvality její designérky…“
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
„Nezašla byste si se mnou na oběd?“ navrhl pak. „Už je dávno po poledni a ještě jsem nejedl. A vy určitě také ne, nemám pravdu?“
Iva se nervózně podívala na hodinky.
„Do mailu jste mi napsala, že máte čas až do tří,“ připomněl jí. „No tak, Ivo, zvu vás.“
Iva sebe samu proklínala, že nedokáže být tvrdší, nesmlouvavější a pohotovější.
„Tak… tak dobře,“ slyšela se, jak říká, a vzápětí se zděsila vlastních slov.
„Tady kousek je docela slušná restaurace,“ informoval ji Vítek poté, co si ze své aktovky vzal peněženku a vložil ji do kapsy saka. „Zvládneme to pěšky, pokud nemáte nic proti.“
Vzhledem k tomu, že polední nával už dávno opadl, mohli si své sezení vybrat hned z několika možností. Vítek bez váhání zvolil stůl v koutku oddělený od ostatních květinovou stěnou. Iva si ještě i v momentu, kdy už seděla na židli proti němu a listovala jídelním lístkem, připadala jako ve snách. Jak se to, probůh, stalo, že se octla s Vítkem v restauraci u jednoho stolu, a navíc na obědě, který by se dal nazvat obchodním jen s velkou dávkou nadsázky?
„Dáte si polévku?“ zeptal se. „Jestli mohu doporučit, mají tady výbornou česnečku.“
„Děkuju, myslím, že na polévku je trochu moc horko.“
„To máte pravdu, ale já si ji stejně neodepřu. Hm, ale v tom saku se vážně nedá vydržet,“ povstal a s omluvným gestem si sako svlékl a dal je přes opěradlo jedné ze dvou volných židlí u jejich stolu.
„Nemusel jste si ho brát,“ usmála se Iva shovívavě.
Pokrčil rameny s čtveráckým úsměvem. „Chtěl jsem vypadat jako dokonalý gentleman.“
