Jezerní víla ve výslužběAlena se dávno vzdala snahy najít po rozvodu nového partnera. Váží si své samostatnosti a svobody a nemá důvod na svém životě cokoli měnit. Má skvělé zaměstnání, fajn kamarády a je vášnivá cyklistka i swingová tanečnice. Když se na dovolené u Neziderského jezera seznámí s Otakarem, Alena si nehodlá připustit, že by šlo o víc než o povrchní dovolenkovou známost. Jenže co když tu jiskřičku i po návratu domů rozfoukává větřík sympatií, společného humoru a vzájemné přitažlivosti?
Vyjde do konce roku 2026 Ukázka Schovat ukázku
„Ty ses tomu chlápkovi normálně líbila,“ pronesl Eda v autě, jen co vyjeli z parkoviště. Alena se nesnažila předstírat, že neví, o kom je řeč. „A kdyby, tak co?“ prohodila. „Co, co,“ zapitvořil se Eda. „To chceš vážně už nafurt zůstat sama?“ „Představ si, že jo,“ opáčila Alena. „Nebuď srab, Alčo. Je to fešák a byl na večírku sám.“ „Ženuška má migrénu,“ pronesla Alena s úšklebkem. „První milenka musela se psem k veterináři a druhá zavařuje jahody, tak co jiného mu zbývalo?“ „To je ale cynickééééé,“ protáhl Eda. „A jahody ještě nejsou.“ „Leč s největší pravděpodobností hluboce pravdivé,“ ujistila ho Alena. „Těch ze Španělska je na trhu plno.“ „Neměl by být problém něco si o něm zjistit,“ pokračoval Eda. „Jestli ty sis nezapamatovala jeho jméno, tak já teda jo. Jmenoval se Koukal. A k tomu Otakar. Moc hezké jméno. Takové motýlí. Otakárek fenyklový. A ještě k tomu z firmy Optika Koukal. Nomen omen.“ „Tuším tě zaujal víc než mě. A poslouchej, nekoukal on ten pan Koukal spíš po tobě, než po mně?“ napadlo náhle Alenu. „Heteráka poznám,“ pronesl Eda s jistotou. „A tenhle byl čistokrevnej.“ „Aby ses nepletl. Jen si vezmi, kolik třeba na tebe letí ženských. Těch zlomených srdcí, co necháváš za sebou, je nepočítaně.“ „Právě proto to poznám,“ trval Eda na svém. „Ostatně na to existuje jednoduchý test. Pozvi ho na rande a uvidíš.“ „Já mám zvát chlapa na rande, jo?“ vyjekla Alena. „To jsem nedělala ani v době, kdy jsem ještě věřila, že se s tímhle živočišným druhem dá rozumně komunikovat.“ „Máme emancipaci, ne?“ poučil ji. „Víš co? Běž s tím svým Koukalem někam. Nezajímá mě. Šlus. Tečka.“ „Děláš chybu.“ „Šlus, tečka jsem řekla.“ „No tak sorry,“ zavrčel Eda. „Hm, ale stejně si ho vygůglím.“ Alena se zasmála. „Poslouchej, že on se ti líbil?!“ vyjekla. „Říkám ti, že heteráka poznám,“ zavrčel. „Ale líbil se ti.“ „Je to heterák. A navíc je Pepan stejnak ten nejlepší na světě.“ „No vidíš. Tak si nikoho negůgli a čuč na cestu. Víš to, žes právě projel na červenou?“ „Jéžiš,“ vyjekl Eda. „Byla tam kamera?“ Alena pokrčila rameny. „To se možná brzo dozvíš.“ „Nestraš, prosím tě. Nemůžu si dovolit přijít o body. Pepan neřídí, tak kdo by nás vozil, až mi seberou řidičák?“ Nepříjemné téma bylo zažehnáno. Alena se pohodlně opřela na sedadle Edova auta a sledovala rozsvícená okna domů, kolem nichž projížděli. Začaly se jí klížit oči. Zdálo by se, že odtančit pětadvacet minut je maličkost, ale člověku to dá pěkně zabrat. Kdosi spočítal, že swingový tanec je stejně vydatný pohyb jako běh. Chtěla by vidět, kolik lidí je schopno běžet pětadvacet minut v kuse. A navíc skoro v padesáti. Tudíž má nárok být unavená a zalézt do postele, i když je pátek a noc je ještě mladá. Eda přibrzdil před domem. „Uf,“ vydechla Alena. „Konečně doma. Dík za odvoz, Edo.“ Vysoukala se z auta a ověšena taškou a kostýmem zamířila k domovu. Jen co se postarala o šetrné uložení šatů, vletěla do sprchy. Ta ji probrala, a tak se rozhodla, že si bude v posteli ještě číst. Vždyť nebylo ani devět. Jenže se nějak nemohla začíst. Myšlenky ji vracely zpátky k večírku. Proboha, takovýchto akcí už přece zažila! Nestalo se zdaleka jednou, že se na některém z oněch večírků našel chlap, který ji chtěl balit, a ještě k tomu daleko aktivněji než jen tím, že by se na ni jenom díval. Každého z nich pustila z hlavy, sotva z večírku odešla, tak proč jí tam zrovna tenhle najednou straší? Na jejím pevném rozhodnutí nikdy si už žádného chlapa do života nepustit se přece absolutně nic nezměnilo, ani se měnit nebude! Po rozvodu, jen co pominula největší hektika, která provázela začátky jejich nově založené firmy, se zamyslela nad svým životem a rozhodla se, že nechce zůstat chvíli po čtyřicítce sama. Paradoxně za ono rozhodnutí mohl z velké části i fakt, že po neslaných a nemastných začátcích s Pavlem a podobných zkušenostech s Alešem nakonec přece jen na krátkou dobu poznala, jak mohou být vzájemné intimnosti uspokojující. Nechtěla se tedy ve svém věku smiřovat s tím, že už by je neměla nikdy zažít. Hledat krátkodobé povyražení se jí ovšem příčilo. Neměla by žaludek na to, pustit se do tělocviku s někým, koho pořádně nezná. Chtěla vztah se vším všudy. Se vzájemnou láskou, důvěrou a porozuměním a s pocitem naplněného života. Alena se při vzpomínce na svou tehdejší naivitu ušklíbla. Zkrátka chtěla tři zlaté vlasy děda Vševěda… Tenkrát využila moderní možnosti v podobě internetové seznamky. Zaregistrovala se tam stejně jako většina ostatních pod nějakým nickem. Vymyslela si přezdívku Lindy podle tance lindy hop. Místo fotografie dala hodně stylizovanou kresbu, která se jí příliš nepodobala, ale ostatní údaje, tedy město, ve kterém bydlí, vzdělání, věk, barvu vlasů a výšku vyplnila podle pravdy. Jak posléze zjistila, byla nejspíš jedna z mála. Jinak by totiž musela dospět k závěru, že tou zoufalou skupinou, které se nedaří najít partnerský vztah, jsou převážně dobře situovaní a pohlední doktoři a inženýři s veskrze ušlechtilými zálibami. Jako prvního si vybrala jistého Brouka. Podle fotky sympaťáka jejího věku, takže ji mile překvapilo, že neloví spíše v mladších vodách. Za místo setkání zvolila kavárnu v Černých Polích, tedy podnik, kam zaručeně nechodila, protože v tom okruhu nebydlel nikdo z jejích kamarádů a známých. Připadala si trochu směšně, když si oblékala domluvenou červenou halenku a do vlasů usazovala čelenku. Do kavárny vstupovala se značnou slabostí v kolenou. Začala se rozhlížet kolem sebe, aby našla ten správný stolek obsazený samotným mužem, ale kromě jednoho důchodce viděla u stolků samé dvojice či celé rodinky. Jenže pak se zvedl ten důchodce a horlivě na ni začal mávat. V první chvíli nevěděla, jestli se raději honem neotočit a neuprchnout, ale pak se zhluboka nadechla a vydala se ke stolku. Už z pěti metrů na ni volal: „Čauec! Linda? Já su Brók!“ Aniž by čekal, až mu nabídne pravici, chňapl po ní sám a pořádně s ní zacloumal. Pokud sem přišla na lekci chvástavého hantecu, byla zde naprosto správně. Její společník ji zahrnul tak štědrou dávkou uměle vzniklých slov, která normální Brňák z pusy nevypustí, až se v nich málem ztratila. Ano, jistě, jezdila šalinou. A taky neměla ráda, když na ni někdo udělal flignu. A to se přesně stalo. „Podle profilu vám je pětačtyřicet,“ přerušila jeho tirádu o tom, jak se u nich v hokně jeden buzuluk lochčil, když negómal, že má fóknót, a pak mu ten dekl vosolil dóznu. Důsledně mu vykala, ačkoli on ihned najel na tykačku. „Šak jsem ani nečekal, že sem naklape takové betálné šnicl,“ vysvětlil jí. „Ale neměj fedry, já bóchám na plný kule a love só, a aj ten bacan furt fachčí, jak má. Na mě jsi trochu fošna, ale jinak dobrá koc. Nekósneme škopek tady za rohem? Ten kafec je moc fajnové.“ „Já myslím, že bychom se k sobě asi nehodili,“ řekla Alena, už na nic nečekala a zvedla se. Došla k pultu, zaplatila svoji limonádu, které se ani nedotkla, pak se vrátila ke stolu, a řekla: „Ty údaje si ve svém profilu opravte. Je mi líto, ale musím vám tam dát špatné hodnocení.“ Zvedl se. „Aby ses neposrala. To jsem zas natrefil na frajlu,“ pronesl. „Ty si tam dé ksicht a né malůvku. Co si má jeden myslet, než že jsi stará šochtla?“ „Když si tam opravíte svůj věk, tak se třeba té staré šochtle dočkáte,“ pronesla a sama sebe obdivovala za svou odvahu ozvat se. Aby se uklidnila, vzala to pěšky dolů po Schodové a pak přes Lužánky. Tohle setkání jí vzalo veškerou odvahu zkoušet další schůzky. Nicméně druhý den už ho Edovi vylíčila tak humorně, že se u toho oba popadali za břicha. „To musela být jenom smůla,“ ujistil ji posléze. „Není přece možné, aby se někdo vylepšoval až tak moc. Fotku si tam každopádně nedávej, tam není určitě k poznání vůbec nikdo. Ale zkus si s každým adeptem napřed trochu dýl dopisovat a nechoď hned na schůzku. Z toho psaní by se mělo dát hodně poznat.“ „To máš asi pravdu,“ připustila Alena. „Zjevně jsem se dopustila začátečnické chyby. Z toho, že jsem se hned domlouvala, kdy a kde se uvidíme, asi logicky vyvodil, že jsem nějaká nažhavená bába, co se chytá poslední příležitosti.“ „Stará šochtla,“ opravil ji. Zasmála se. „Jo. A pak zjistil, že jsem fošna.“ „To ani nevím, co je,“ opáčil Eda. „Z kontextu a jeho gest mi vyplynulo, že nejspíš málo vyvinutá v horních partiích,“ poučila ho se smíchem. Schovat ukázku |
Noční hodinkaVlasta neměla právě snadný start do života. Přesto se nenechá zlomit a neztrácí svůj optimistický pohled na svět. Když se dozví, že tři čtvrtiny domu, v němž bydlí, zdědil muž, kterého nikdy v životě neviděla, netuší, co jí tato nečekaná změna přinese. Bude se muset vystěhovat, nebo se jí naopak otevře cesta k budoucnosti, o jaké si dosud netroufala ani snít?
Vyjde do konce roku 2026 Ukázka Schovat ukázku
„Milí přátelé, posloucháte rádio Bú. Právě nám odbila dvaadvacátá hodina a nastal čas na oblíbený pořad Noční hodinka. Takže se s vámi od mikrofonu loučím a předávám slovo tetě Jasmíně. Na telefonu má, ostatně jako vždycky, zajímavého hosta, o kterém vám už více poví sama. Takže přeju dobrou noc a Jasmíno, éter je tvůj.“ Pepa se zvedl ze židle a němým posunkem jí popřál hodně štěstí. Ukázala mu palec nahoru, ale pak rychle promluvila, protože už věděla, jak dlouhá je vteřina ticha v rozhlase. „Díky, Pepo. Všem posluchačům přeju dobrý večer a musím trochu poopravit Pepova slova. Telefon na hosta vytočíme až během písničky. Tou bude známá Sound of silence, která určitě potěší všechny milovníky folku. Zazpívá nám ji legendární dvojice Simon a Garfunkel. Tak se hezky uvelebte a pokud vás tou krásnou hudbou uspíme, tak si nechte něco hezkého zdát.“ Zatímco zněla píseň, Vlasta si ji vychutnávala a přitom hleděla oknem do režie. Už rok a půl na tuto židli usedala pravidelně dvakrát týdně, takže její nervozita dosahovala pouze snesitelné úrovně. Ale jakmile si všimla, že Zdeněk zvedá sluchátko, srdce se jí rozbouchalo prudčeji. Co uslyší z telefonu? Bude umět správně zareagovat? Neplácne něco hloupého či nevhodného? Takové obavy ji popadaly pokaždé, když hosta přepojili do studia, a doba praxe na tom vůbec nic nezměnila. Vždyť každý hovor byl tak jiný a jedinečný. Na nervozitu však nebyl čas. Písnička doznívala a Vlasta si chvatně četla z displeje potřebné instrukce. Jak bylo zvykem, promluvila do posledních zeslabujících se tónů. „A už máme na lince paní Milenu z Blanska. Milá paní Mileno, jsem teta Jasmína a vítám vás v Noční hodince rádia Bú. Jste ve vysílání a já vás tady jménem svým i našich posluchačů srdečně vítám.“ „Haló, slyšíme se?“ ujišťovala se paní Milena. „Slyšíme se a slyší vás i naši posluchači. Jste v živém vysílání,“ ujistila ji Vlasta. „Ježíšmaria, v živém vysílání?“ vyjekla paní Milena. „Já to pochopila tak, že se to předtáčí, a když se zažbleptnu, tak to vystřihnete.“ Vlasta musela ihned zareagovat. „Nemusíte se bát, paní Mileno,“ ujistila ji a s drobným úsměvem zaznamenala, jak Zdeněk v režii obrací oči v sloup. „Naši stálí posluchači už vědí, že do tohoto pořadu rádi zveme lidi, kteří nejsou veřejně známí ani nejsou ostřílení řečníci, zato mají zajímavý životní příběh, zajímavou profesi nebo zajímavého koníčka. A vy, paní Mileno, splňujete dokonce všechna tři tato kritéria. Přátelé, paní Milena je profesí arboristka, ve volném čase maluje na kameny a ze tří manželství má dohromady sedm dětí. Tak co říkáte, nekouká nám z toho zajímavý rozhovor?“ ~ Nakonec i přes počáteční škobrtnutí se z toho vyvinulo poutavé vyprávění. Hned poté, co se s paní Milenou rozloučila, Vlasta popřála posluchačům za celý tým rádia příjemnou dobrou noc. Zdeněk pustil závěrečnou písničku, která se ani celá do mezírky před jedenáctou nevejde, a vzápětí ukázal Vlastě palec nahoru. „Seš frajerka,“ sdělil jí do sluchátek. „Já na začátku myslel, že nám to položí a budeme volat náhradníka. A nakonec jsi z ní dostala takovou nálož autenticity a otevřenosti, že jsem čubrněl. Ale vlastně čemu se divím. Ví se tu přece dávno, že jsi dobrá.“ „Ó, díky,“ opáčila Vlasta hned poté, co se ujistila, že má vypnutý mikrofon a její hlas nejde omylem do éteru. Poté se na Zdeňka uvolněně zasmála. „Ale fuška to dnes byla, o tom žádná.“ Zdeněk jí úsměv vrátil. Tuhle externí spolupracovnici měl opravdu rád. Tedy rád tak říkajíc lidsky, nic jiného v tom nebylo. Ostatně, ač byl skoro o dvacet let starší než ona, beztoho nespadala do věkové kategorie, v níž si čas od času vybíral své diskrétní milenky. Jeho objevy nikdy nepřekročily třicítku, a raději ani pětadvacítku. A ta poslední byla navíc ještě čerstvá a neokoukaná. Nepochyboval o tom, že celé rádio o jeho zálibě užívat si sem tam bokem mimo manželství dobře ví, ale stejně tak si byl jistý, že jeho milované ženě, kterou by za jinou přesto nikdy nevyměnil, jeho poklesky nikdo z nich nevyslepičí. Ne že by se Vlastinu vzhledu dalo cokoli vytknout. Tedy v případě, kdy proti vám seděla a byla oblečená. Jenže… Jenže věděl, kdy a kdo ji sem přivedl. Jako každý rok se jejich dramaturgyně a zároveň spolumajitelka rádia Jarka Vodvářková kterýsi den uprostřed předloňského léta odebrala na „pravidelnou údržbu“, jak tomu říkala, do rehabilitačního ústavu. Jarka byla po úrazu už dobrých dvacet let na vozíku, kterážto skutečnost jí nic neubírala ani na výřečnosti, ani na životním elánu. Nicméně pochroumané tělo bylo třeba čas od času vystavit pozicím a cvikům, které sama provozovat nemohla a kvůli nimž se pravidelně svěřovala na pár týdnů do odborné péče. Po svém návratu z rehabilitačního pobytu Jarka svým kolegům živě vylíčila spolupacientku, s níž sdílela společný jídelní stůl a rovněž se s ní potkávala při některých aktivitách. „Neskutečná holka,“ vyprávěla nadšeně. „Hezká jako obrázek, tedy dokud se nepřevlíkla do plavek. To pak byla hubeňoučká a samá jizva přes celé břicho a dolů po stehnech až skoro po kolena. Nic moc se nešířila, co se jí stalo, jen objasnila, že šlo o autonehodu.“ „Kolik jí bylo?“ zajímali se kolegové. „Něco málo přes třicet.“ „Tak to skončila na vozíku zhruba ve stejném věku jako ty, ne?“ dotazovali se. „Ale ne,“ uvedla Jarka věc na pravou míru. „Není na vozíku. Normálně chodí, tedy skoro normálně. Když se na ni zaměříte, všimnete si na její chůzi určité topornosti, jako by se jí ani nepohybovaly boky, ale kam potřebuje dojít, si dojde. Tedy ne že by mohla zrovna konat túry, ale je na tom tak, že mně by to stačilo k dokonalému štěstí.“ Sotva si Jarka povšimla, že svými slovy vyvolala soucitné pohledy, s pobaveným úšklebkem pokračovala: „Nemluvím o ní kvůli tomu, abych vylíčila, jak moc byla či nebyla nabouraná. Spíš kvůli tomu, jaká byla. Já se toho o ní za ty tři týdny skoro nic nedozvěděla. Zato jsem se dozvěděla spoustu, a někdy i docela důvěrných informací od ostatních spolupacientů. Nechápu, jak to dělala, ale pokaždé, když jsme si sedli v jídelně ke stolu, venku na lavičku nebo kamkoli jinam, nějak se stalo, že ti lidi ze sebe sypali jak o život své životní příběhy. Snažila jsem se vystopovat, čím to bylo, že je z nich dostala. Jestli jen tím, že nemluvila o sobě a spíš poňoukala druhé, aby vyprávěli oni, nebo jestli šlo o pocit důvěry, který dokázala vzbudit, aniž by se o to jakkoli snažila. Dokonce i já jsem na sebe vykecala pár věcí, co nikdo jiný neví. A tak mě, vážení napadlo, že by byla naprosto skvělá do nového pořadu, který mám už nějakou dobu v hlavě. Říkala jsem si, že pokud děláme rozhovory, tak se jedná furt o nějaké celebrity, nanejvýš o věhlasné vědce nebo profesory. A přitom mezi námi žije tolik zajímavých neznámých lidí se zajímavými životními příběhy, že by stálo za to je vyzpovídat. Podle mě je tahle Vlasta na to zpovídání jak dělaná.“ Z onoho rozhovoru se nakonec opravdu zrodil nový pořad. Nejprve jej chtěli nazvat „Žijí mezi námi“, jenže pak zjistili, že stejné jméno už nese nějaký zahraniční filmový horor, a tak je napadla „Večerní hodinka“, načež se začali dohadovat, zda čas mezi desátou a jedenáctou je ještě večer, nebo už noc. Nakonec se z toho vyklubala „Noční hodinka“. Název byl tedy jasný, jasná byla i náplň pořadu, jenže ještě bylo třeba přesvědčit vyhlédnutou moderátorku. Vlasta se bránila zuby nehty. Nikdy nic takového nedělala, určitě by to neuměla, měla by tváří v tvář cizím lidem hroznou trému. A co kdyby se zjistilo, že jsou hosté nemluvní a nikdo a nic je nerozmluví? Co s nimi bude celou hodinu dělat? Ujišťovali ji, že tváří v tvář by s hosty nebyla, protože rozhovor by se konal po telefonu. Dále že se bude mluvené slovo prokládat písničkami, takže pokud by režie zjistila, že řeč vázne, hned by vložila hudební pauzu. Nicméně Vlasta stále odolávala. Dokonce namítala i takovou věc, že nechce, aby se éterem šířilo její jméno. I v tom jí ustoupili. Navrhli, že pro posluchače bude vystupovat jako „teta Sally“. „Taková už někde existovala,“ uvědomili si posléze. „Tak budeš třeba… teta Jasmína.“ Nakonec ji udolali a Vlasta přistoupila na předtočení pilotního pořadu, který se odvysílá, jen když se náhodou povede. Nyní už jen zbývalo sehnat hosty. Brzy zjistili, že každý z nich zná ze svého okolí tolik lidí, kteří mají zajímavý životní příběh, že stačí jen dostrkat je k telefonu a program na příštích několik týdnů je naplněný. Začali jedním Jarčiným a Vlastiným spolupacientem z rehabilitačního ústavu, a protože byli s rozhovorem spokojeni, pustili ho do éteru. E-mailové ohlasy byly příznivé, a tak už jen zbývalo domluvit, s jakou frekvencí budou pořad vysílat. To bylo před rokem a půl a od té doby se pořad stal nedílnou součástí programového schématu. Vysílal se dvakrát týdně a statistiky jeho poslechovosti neustále stoupaly. A nejinak tomu bude určitě i po dnešku. Vlasta se trochu neohrabaně zvedla a napřímila se. Své místo u mikrofonu mohla opouštět hezky zvolna. Posluchači už věděli, že po Vlastině rozloučení k nim dnes v noci nikdo další živě promlouvat nebude a bude se pouštět pouze hudba, případně mluvené slovo ze záznamu. Ostatně zvedal se také Zdeněk. Počítačový program se o příštích pár hodin vysílání postará sám. „Máš tu auto?“ zeptal se Zdeněk, ačkoli nepamatoval, že by sem Vlasta někdy snad autem nepřijela. Bydlela sice nedaleko odtud, ale z drobných náznaků mu bylo jasné, že její tělo už za dnešek udělalo dost kroků na to, aby nyní mlelo z posledního. „Mám, jasně,“ odpověděla dle očekávání a počkala mezi dveřmi, než Zdeněk ještě jednou zkontroluje počítač a posléze zhasne světla. Výtah fungoval a ke vchodu vedlo jen pár schodů, nicméně přesto Vlasta usedala za volant své obstarožní škodovky s úlevou. Do dvou dnů bude určitě pršet. I kdyby se všichni meteorologové světa dušovali, že ani nekápne, Vlastiny jizvy i kosti věděly své. Přejet kopec k domu jí netrvalo ani pět minut. Bylo skvělé, že to má do rádia tak blízko. Po jedenácté večer by sice vcelku hladce zdolala i celé Brno napříč, ale každá minuta, o kterou bude moci spát déle, se počítá. V šest ráno bude jako vždy řvát budík, a ačkoli jí pracovní doba začíná až v osm, bude mít co dělat, aby vše stihla. I kdyby trakaře padaly, musí denně věnovat minimálně hodinu rannímu rozcvičení, jinak by byla celý den nepoužitelná. Také se musí kvalitně nasnídat. Posledních pár dnů jídlo trochu odbývala a hned se to projevilo na váze. Její kratší střevo holt potřebuje ohleduplné zacházení. No co, žádný problém. Za ta léta svého hendikepu si vytvořila spolehlivou rutinu, která se stala natolik nedílnou součástí jejího denního režimu, že si bez ní vlastně ani nedovedla svůj život představit. Když zajížděla do garáže, všimla si, že v horních oknech se svítí a někdo dokonce vykukuje zpoza závěsu. Hm, zajímavé. Baba Jaga chodí spát brzy a dědek by měl být bezpečně uklizený v Nedvědici. Ani si nepamatovala, kdy naposledy byli v domě oba dva. Kdoví, co sem dědka přivedlo. Možná nějaká prohlídka u doktora. Každopádně to snad nemá žádnou souvislost s ní. Proč by také mělo? Vzpomínky zanesly Vlastu do oné prehistorie, kdy jí bylo třináct. Začátky byly příšerné. Každý večer brečela a neustále bombardovala strejdu Suchomela, aby ji odtud vzal. Hromový dědek, jak si překřtila onoho svého bohužel jediného příbuzného, s ní jednal stroze a nerudně a dával jí najevo, že je v domě vetřelec. Navíc si Vlasta vůbec netroufla informovat jej, že nesmí chodit do školní jídelny a je naučená připravovat si jednoduchá jídla sama, jenže to jí musí někdo koupit suroviny nebo jí na ně dát peníze. A tak, když jí ve škole zaplatil obědy, nedovolila si na ně nechodit, což tehdy tvrdě odskákala. Dostala neuvěřitelné průjmy a shodila asi čtyři kila během pár dnů. Když to strejda Suchomel zjistil, rozzlobil se a vyslýchal ji, proč něco neřekla. Jenže pak asi pochopil, že se dědka zkrátka bála, a sám se chopil iniciativy. „Čím dál lepší!“ vykřikoval tehdy dědek na celý dům. „To jste měl říct rovnou, jakého kripla mi sem nasazujete! Buďte tak laskav, a sepište mi k němu kompletní návod k použití, než mi tady zesere celý barák!“ Bylo to od něj krajně nespravedlivé. Lékaři Vlastu chválili, jak krásně a brzy se po tom úrazu dostala se svým trávením skoro k normálu, jenom si zkrátka musela na některé věci, a zejména na tuky a příliš ostrou vlákninu dávat pozor. A také musela doplňovat specifické vitamíny a minerály, což si bohužel také netroufla přiznat. Když jí tyto přípravky došly, myslela si, že by to třeba mohlo jít bez nich. No, bohužel nešlo… Vlasta zavřela ovladačem vrata garáže a vysoukala se z auta. Vyšla čtyři schody, prošla chodbičkou a vstoupila do svého pokoje. Schovat ukázku |
- Jednotlivé druhy cookies se podle zákona musí povolit odkliknutím v zaškrtávacím políčku.
- Nezbytné technické cookies slouží k provozu stránek a e-shopu.
- Marketingové, analytické a preferenční cookies se mají zaškrtávat zvlášť. Protože ale tyto stránky nic takového nepoužívají, neboť se mi nechce studovat, jak to udělat, toto políčko si odpustíme.
Nicméně podle zákona Vám něco na odškrtnutí dát musím. Tak si buď škrtněte, nebo ne, pak tlačítkem odešlete, a pokud si nesmažete kukiny, rok máte od této lišty pokoj.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2026




