„Předpokládám, že babička je jako řípa,“ pronesla Johana příští den posměšně, když se s Růžou setkaly.
Růža zavrtěla hlavou.
„Tak pohotová bohužel nejsem, abych si vše okamžitě vymyslela, jen co jsem zahlédla pana Karla.“
Johana se chytila za ústa.
„Promiň, to mě mrzí. Jak to s babičkou vypadá?“
„Je v nemocnici. Pravděpodobně to prý bude žlučník.“
„V nemocnici?“ lekla se Johana. Pak se ale zatvářila optimisticky. „Na žlučník se přece neumírá. Nejspíš jí jen předepíšou dietu a pošlou ji domů.“
„Také doufáme,“ vydechla Růža. „No, a ty povídej. Jak to včera proběhlo? Neříkej mi, že jste s panem Karlem na sebe narazili náhodně. Určitě tě schválně vyhledal. Nemám pravdu?“
Johana se ošila.
„Hm, máš,“ připustila.
„Byli jste nakonec v tom biografu?“
„Nestihli jsme ho. Nějak jsme se zapovídali a pak už bylo pozdě.“
„I na večerní promítání?“
„Na večerní? Co tě nemá! Tou dobou jsem byla dávno doma. Teta by mi dala, kdybych se poflakovala po večerech, když jsem jí předem nic neřekla.“
„Chce se ti tedy do biografu dnes?“
„Dnes toho Tyla nehrají. A ostatně se mi ani nechce. Raději bych se prošla. Můžeme zajít na Francisberk a pak na zmrzlinu.“
Při procházce v sadech pod Petrovem začala Růža na Johanu zvědavě dotírat:
„Tak mi přece řekni, jak to včera probíhalo. Co jste si všecko pověděli? A chce se s tebou zase vidět?“
„Chce se vidět. Ale já nechci. Co děláš zítra odpoledne?“
Růža se zamračila.
„Víš přece, že každou sobotu až do večera máme velké prádlo,“ zavrčela.
Johana se zastyděla. Ona o nějakém prádle vůbec neví. Přepírá si jen to nejintimnější a o vše ostatní se postará paní Hůlková, která k nim pravidelně posílá synka s balíkem krásně čistého a vyžehleného prádla výměnou za ranec špinavého.
„Chceš snad říci, že ses s ním odmítla příště sejít?“ pokračovala Růža v dotazování.
Johana se zamračila.
„Bohužel jsem mu řekla, že na mě může počkat. Teď abych se z toho nějak vykroutila. Ale vím, co udělám. Vypařím se zadem přes dílny. Dělá to tak i Ester, když vykoukne z okna a zjistí, že na ni venku čeká jeden přitroublý bratranec.“
„Tohle se ti nepodobá, Johano,“ odfrkla Růža. „Nedodržet slovo a ještě se zbaběle odplížit zadem, v tom tě nějak vůbec nepoznávám.“
Johana se zarazila. Vždyť Růža má naprostou pravdu! Kvůli tomu zatracenému Bukůvkovi se z ní nakonec ještě stane ustrašená chudinka!
„Divím se, když jej nechceš vidět, žes mu to neřekla rovnou,“ pokračovala Růža. „Pokud vím, tak jsi dřív podobným způsobem utřela hned několik mladíků.“
„Hm, jenže já jsem si myslela, že jej chci vidět. Rozleželo se mi to až potom.“
„Ale Johano, lžeš sama sobě,“ pronesla Růža shovívavě. „Dobře víš, a já také, že se ti líbí a chceš ho vidět. V čem spatřuješ problém? Že je o tolik starší? Choval se k tobě včera jako k dítěti? Nebo ses s ním nudila, či snad on dal najevo, že se nudí s tebou?“
„Nevím, proč se tak hloupě ptáš, Růžo,“ zavrčela Johana. „Zapomnělas snad, o čem jsme se bavily tehdy na procházce kolem Tišnova?“
„Ale nezapomněla. Říkalas, že ho nesmíš vidět, abys mu nepropadla. Ale tomu nezabráníš. Leda by ses odstěhovala do Afriky. Je obchodní společník tvého otce. Pohybujete se ve stejné společnosti. Sama jsi mi sdělila, že ti otec už hodně v předstihu dal termíny honů a jiných slavnostních událostí, na kterých se očekává tvá účast. Myslíš snad, že on zván nebude?“
„Co tím míníš?“ zaútočila Johana. „Že se mám vzdát, protože je to beztoho předem prohraná bitva?“
„Ne. Bojuj ze všech sil. Jestli ho nechceš...“
Johana se zastavila u kamenné zídky a bezmyšlenkovitě se zahleděla na město pod sebou. Před jejím vnitřním zrakem se objevily Karlovy oči, které toho dovedly tolik povědět beze slov. Viděla i jeho pohybující se ústa, když cosi vyprávěl, a jeho úsměv, trochu natrpklý, když se smál sám sobě, ale k zbláznění něžný, když nastala jedna z takových zvláštních chvilek vzájemného souladu, kterou ani nelze slovy popsat...
„Nic mi nepovídej,“ zavrčela Růža vedle ní. Když Johana stále mlčela, drcla do ní loktem.
„Co bys chtěla, hloupá? Pan Karel není žádný nespolehlivý kluk, který chce dnes tohle a zítra zase tamto. Jestli tě bude chtít, tak zatraceně vážně a se vším všudy. S ním se nemusíš bát, že tě obloudí a nechá být. Nemůže si to dovolit. Kdyby už kvůli ničemu jinému, tak jen proto, že by ohrozil svou pověst a své společenské postavení. To by pak mohly odnést i jeho podniky.“
„S Hedvikou tu pověst klidně ohrozil,“ připomněla jí Johana.
„Měla jsem dojem, že právě tohle ti nevadilo,“ opáčila Růža. „Ostatně si nemyslím, že by pan Karel Hedviku jakkoli zkompromitoval. Myslím, že kdyby ano, někdo by to už na něj dávno vyšťoural a zveřejnil.“
„Ale Růžo!“ zvolala Johana. „Copak sama nevíš, jak se dá taková věc provést, aniž by kdokoli cokoli tušil? Nezlob se, že ti to připomínám, ale musím, když chci, abys uznala, že o tom, jak daleko se pan Karel s Hedvikou dostal, nemůžeme s jistotou tvrdit zhola nic.“
„Prosím. Ale pořád jsem si jista, že kdyby v Hedvičině případě došlo na nějaké následky, pan Karel by si ji vzal, ať už by byl jakkoli přesvědčen, že si tak ničí život.“
„Je moc hezké, že mi ho líčíš jako stoprocentně zodpovědného,“ řekla Johana. „Jenže o téhle jeho vlastnosti jsem nikdy nepochybovala. I můj otec se přece dá prohlásit za stoprocentně zodpovědného. A co myslíš? Chtěla bys někoho takového za životního partnera? Tedy doopravdy a se vším všudy na celý život?“
„Tvůj otec je zvláštní případ,“ zavrčela Růža. „A kromě toho nemyslím, že by paní Trude měla důvod litovat, že si ho vzala. Podle mě se sice v její přítomnosti chová spíš zdvořile než láskyplně, ale v jeho chování není žádný chlad. Podle mě je rezervovaný jen mezi lidmi.“
Johana se ušklíbla.
„Asi jak ke komu. U mě je tomu naopak. Ve společnosti je jakžtakž schopen svou nechuť při pohledu na mě potlačit, zato v soukromí si podobné starosti nedělá.“
