E-knihy zakoupíte u těchto prodejců:
Vydané e-knihy
Možná přijde i kominík - druhé vydání
Pobyt na vypůjčené chalupě u rybníka připadá dvaatřicetileté Denise jako docela dobrý způsob, jak se zotavit po prožité životní tragédii. Čtrnáct dnů se hodlá věnovat přiměřené fyzické aktivitě a četbě knih a varování kamarádky před faktem, že začátkem září nebude v okolí ani živáčka, ji ani trochu neodrazuje. Jenže už při svém příjezdu Denisa zažije šok, z něhož se jen tak nevzpamatuje. Navíc může klidně zapomenout na kýženou samotu. V její blízkosti se vyskytuje muž, kterého nelze v žádném případě ignorovat…
Taťána Kubátová, 2023
Ukázka Schovat ukázku „Ale tak jsem to vůbec nemyslel!“ vykřikl. „Chtěl jsem tím jenom říct, že kdybyste potřebovala další nákup, stačí se zmínit. Kdybyste měla zájem, vzal bych vás s sebou autem do nějakých zámků tady okolo. A pokud byste si chtěla vybrat z mých knížek, kterých jsem si přivezl hromadu, taky stačí říct. Rozhodně bych nerad, abyste se mi ze strachu nebo z nesmělosti začala záměrně vyhýbat. Slíbíte mi to?“ „Pokud mi slíbíte, že si nebudete myslet, že je vaší povinností mě tady nějak zabavovat. Podívejte, za normálních okolností bychom naše sousedství vzali jen tak letmo na vědomí…“ Usmál se. „Myslíte? Já bych spíš řekl, že za normálních okolností už bych promýšlel seznamovací taktiku.“ Konečně se zasmála trochu uvolněněji a ukázala kolem sebe rozmáchlým gestem. „No jasně, pro člověka, který je celý nažhavený se o dovolené v jednom kuse seznamovat, je tohle místo jako stvořené. Až na to, že já moc dobře vím, že jste si sem stejně jako já přijel užívat samoty.“ „Ale? A jak to víte?“ „Od Lídy. Dopoledne jsem jí volala z toho svého nemoderního mobilu.“ „Přiznala se vám, proč vám opomněla sdělit, že tu nebudete sama?“ „No jistě.“ „Doufám, že jste jí pěkně vycinkala za to, co tím způsobila.“ „Probůh, ne. Vůbec jsem jí to neřekla. Pane,…“ zarazila se. „Michal,“ napověděl jí. Váhala jen okamžik. „Tak Michale, já bych hrozně ráda, kdyby tohle zůstalo jen mezi námi dvěma. Myslíte, že byste to pro mě mohl udělat?“ Zasmál se. „Vidíte, a já jsem si před chvilkou říkal, že už je zřejmě pozdě na to, požádat vás o totéž.“ Během těch několika vteřin společného smíchu se oba zbavili značné části vzájemného ostychu. Znovu vykročili a pár stovek metrů, které jim zbývaly k jejich dočasným obydlím, urazili sice téměř mlčky, ale ono mlčení by se dalo označit jako družné. Poblíž živého plotu pak od něj přebírala svůj batoh téměř bez rozpaků. „Díky,“ projevila svůj vděk krátce. „Rádo se stalo,“ ujistil ji. „Nic dalšího nepotřebujete?“ Zavrtěla hlavou. „Kdybyste chtěla, přepral bych vám ty kalhoty. Musejí se hned začerstva vydrbat ve studené vodě, jinak se můžou vyhodit. S vašima rukama to moc dobře nepůjde.“ „Ale jo, nebojte, půjde.“ Pokrčil rameny „Dobře, jen jsem se zeptal.“ „Jen jsem odpověděla,“ vrátila mu. „Tak nashle.“ Zbytek dne strávila praním kalhot, přípravou jídla a nakonec se pohroužila do knížky. Ačkoliv byl teplý podvečer, raději s ní zůstala v křesle v kuchyni. „Ťuk, ťuk,“ uslyšela za živým plotem Michalův hlas asi v sedm večer. „Dále,“ řekla. Prošel křovím a na parapet otevřeného okna postavil misku vrchovatě naplněnou ostružinami s kopcem šlehačky nahoře. „Nedáte mi, košem, že ne?“ ujišťoval se. „Vždyť jsem nepřiložila ruku k dílu,“ namítla. „To přežiju. Je to dárek.“ Přestala se bránit. „Tak děkuju. Misku vrátím. Čistě vylízanou.“ „To má čas,“ zasmál se. „Nechte si chutnat. Hm, nechcete si ji vzít ven? Anebo je ta milostná zápletka natolik dramatická, že byste byla celá nesvá, jak to dopadne?“ udělal narážku na knihu v její ruce, která svou charakteristickou obálkou už na první pohled hlásala, jaký druh literatury reprezentuje. „V pohodě,“ prohodila ležérně. „Tohle čtení představuje jednu z mála jistot našeho zmateného světa: vždycky se vezmou.“ „Proč to teda čtete, když je to jasné?“ „Uklidňuje to. A zajímá mě ten proces a vývoj.“ „Něco takového se tam vůbec vyskytuje?“ Pokrčila rameny. „O tomhle se bavit s chlapem je ztráta času. Já se vás taky neptám, proč čtete detektivky, když nakonec vraha stejně chytnou.“ „Vzrušuje to. A zajímá mě ten proces a vývoj,“ odpověděl s kamennou tváří. Denisa vyprskla. Se zalíbením ji pozoroval. Nesmírně se mu líbilo, jak při smíchu mhouří oči s hustými řasami a nakrčuje nos. Za pár let si tímhle způsobem vykoleduje vrásky. Ale budou to milé vrásky, které její tváři ještě přidají kouzlo dobroty a laskavosti. Michal se zarazil. Jak si může být tak jistý, že je dobrá a laskavá, když ji tak málo zná? Copak už mu po tom týdnu poustevničení přeskočilo? „Tak půjdete?“ zeptal se znovu. „Vytáhl jsem na terasu křesílka.“ „Dobře, na chvíli.“ Zvedla se. „Než začnou žrát komáři.“ Nebyla si jistá, zda dělá dobře. Ne snad že by se Michala ještě stále bála, jenom v něm nechtěla vzbudit dojem přílišné vstřícnosti. Nic o něm nevěděla. Pokud je tu sám, tak zřejmě proto, že si to tak přál, ale přesto nemůže vyloučit možnost, že by se mohl chtít chopit příležitosti k bližšímu seznámení. Otřásla se. Panebože, nebylo nic, o co by stála méně… Michal vzal znovu do ruky misku, počkal, až Denisa projde kuchyní ke dveřím, obejde dům a připojí se k němu. „Ještě pořád je tu tepleji než uvnitř,“ konstatovala, když s ním kráčela k jeho terase. „Ty zdi jsou snad metrové.“ „Vyprávěla vám Lída historii těchto domů?“ zajímal se Michal. Denisa zavrtěla hlavou a opatrně se usadila v letitém plážovém křesílku, které vypadalo, že se může samovolně složit kdykoliv si to zamane. Schovat ukázku |
S hlavou v písku - druhé vydání
Dušan s Irenou tvořili kdysi nerozlučnou dvojici nevlastních sourozenců, ve které to pomaličku začínalo jiskřit. Jediným, co je spojuje dnes, je rodinná vila, kterou zdědili napůl. Všechny hezké vzpomínky zatlačila do pozadí tragédie, po níž se cesty obou příbuzných dramaticky rozešly. Co se stane, až Dušan zjistí, že tehdy před léty se všechno stalo úplně jinak a jeho nenávist, která Irenu vyhnala z domu, byla nespravedlivá? Přesvědčí Irenu, aby mu odpustila? Překoná její pevně zakořeněnou nedůvěru k němu?
Taťána Kubátová, 2020
Ukázka Schovat ukázku Ačkoliv usnula, spala Irena velmi neklidně, v šest byla vzhůru definitivně a po další půlhodině vzdala pokusy začíst se do stále nedočtených sobotních novin nebo do knížky. Vstala, oblékla si legíny a tričko a vyrazila si ven zaběhat. Když se vracela, zahlédla ve dveřích do kuchyně pana Zajíčka. „Jejda,“ vyjekl, „vy si teda dáváte do těla. To vám ty celodenní túry ještě nestačí?“ „Kdepak,“ zasmála se. „Včera jsem brzo zalehla, a tudíž se i brzo probudila. Tak mě napadlo, že bych si mohla zkusit, jak se dusá do kopce nalačno.“ „Celou hodinu?“ Zavrtěl hlavou s očima upřenýma na její propocené tričko. „Vždyť jsem vás slyšel jít ven už hodně před sedmou.“ Do osmi hodin se Irena stihla osprchovat a převléknout do plátěných turistických kalhot a lehké košile s dlouhým rukávem a obout si turistické boty. I přes to, co měla po ránu za sebou, se do jídelny dostavila jako první, a s řádně kručícím žaludkem se posadila ke svému stolu. „Bude s vámi snídat i ten váš známý?“ zeptal se jí pan Zajíček, když na její už předem prostřený stůl stavěl košík s pečivem. Pokrčila rameny. „Nemám tušení, jestli a kdy bude snídat. Ale klidně pro něj prostřete tady, ať neblokujeme dva stoly.“ „Neměl jsem pocit, že byste z jeho příjezdu měla nějakou obzvláštní radost,“ zkusil opatrně. „Hm, máme spolu nějakou obchodní záležitost, která se nám moc nedaří,“ objasnila ledabyle. „Obchodovat i na dovolené? To vám to vaše zaměstnání vůbec nezávidím,“ zasmál se a ona mu jeho domněnku nevyvracela. Změnil téma. „Po tom dnešním ránu si dáte jen nějakou lehčí túru, ne?“ „Dám si Sněžku. Obřím dolem.“ Chvíli na ni hleděl, pak se rozesmál. „Nic lehčího tu opravdu není,“ zubil se naplno a pak se jeho pohled stočil ke dveřím. „Dobré ráno,“ pozdravil nově příchozího. Irena se ani nemusela otáčet, aby věděla, že to přišel Dušan. Těžko říci, jestli na něj zareagoval nějaký její vnitřní radar anebo to vytušila z výrazu pana Zajíčka, ale byla si tím už od prvního okamžiku zcela jistá. Pan Zajíček se k němu otočil. „Hned vám prostřu a donesu hrnek. Dáte si čaj nebo bílou kávu?“ „Čaj, děkuju. Ahoj,“ otočil hlavu k Ireně. „Dobré ráno,“ opáčila chladně. „Chtěl byste taky navíc jeden džus?“ nabídl pan Zajíček. „Ano, děkuju. Pomerančový, jestli můžu poprosit.“ Usadil se naproti Ireně. „Jak ses vyspala?“ prohodil. „Zdvořilostní konverzaci si odpusť,“ sdělila mu tlumeně s očima upřenýma na talířek s porcovaným máslem, medem a džemem. „Zaslechl jsem dobře, že chceš jít Obřím dolem na Sněžku?“ ujišťoval se. „Myslím, že i to je čistě moje věc.“ „Ne tak docela, když chci jít s tebou. A prosím tě, nesnaž se se mnou hádat. Cesta je veřejná. A já odtud neodjedu bez jakékoliv jednoznačné dohody mezi námi.“ „To můžeš jet klidně hned. Řekla jsem ti přece jasně, že mou půlku nedostaneš a se svou si můžeš dělat co chceš. Dokonce ji prodat i mně,“ ušklíbla se. Zvedl obočí. „Ale? To je ovšem něco nového oproti včerejšku.“ „Pouze teoreticky, protože nepředpokládám že bys mi to prodal.“ Chvíli na ni upřeně hleděl. „Jestli se domníváš, že mi ta představa, že ti připadne celý dům, je proti srsti stejně jako tobě ta, že by měl být můj, tak se domníváš správně,“ řekl pomalu. „Ne kvůli mně. Ale asi bych těžko skousl, že vlastníš Aleninu půlku, a potažmo tedy i půlku strýce Ludvíka. Zřejmě ti nemusím připomínat, proč.“ „Ne, to nemusíš.“ Podívala se mu do očí nebojácným chladným pohledem. On jí jej stejně chladně vracel. „Anebo snad máš něco, co by na celou věc mohlo vrhnout trochu jiné světlo?“ vyslovil pomalu. „Ne, nemám,“ řekla pevně. „Hm, během toho posledního roku, cos tam bydlela, existovaly jisté náznaky, ze kterých jsem později, když jsem si je dal všechny dohromady, usoudil, že bys možná měla,“ zkusil maličko pootevřít vrátka. „Pokud jsem s tebou vůbec ochotná mluvit, tak o našem obchodě, a o ničem jiném. Takže se laskavě vrať k tématu nebo běž pryč,“ zabouchla je nekompromisně. „Neodchyluju se od tématu,“ namítl. „Vždyť tady jasně vidíš, v čem tkví celá příčina toho, že nejsme schopní se na tom obchodě dohodnout. Ta příčina je stará čtrnáct let, a dokud ji neodstraníme, tak dobře víš, že nemá smysl se o cokoliv snažit.“ Na chvíli se odmlčeli, když jim na stole přistály sklenice s džusem, konev s čajem a krátce nato i talíře s vaječnými omeletami. Pan Zajíček se u jejich stolu zdržel jen po nezbytně dlouhou dobu, protože jej zjevně ovanul stejný chlad, jaký mezi nimi cítil už včera večer. Ostatně, jen co je obsloužil, dostavila se k sousednímu stolu německá dvojice, kterou Dušan znal ze včerejška, a ta jej naplno zaměstnala. Irena onen oddechový čas využila k tomu, aby se dlouze napila džusu. „To je přesně ten důvod,“ pronesla pak rozvážně, „proč jsem trvala na tom, aby celou věc řešil právník.“ Schovat ukázku |
Bukůvky
Hledání lásky a štěstí pro ni není snadné, přesto se nevzdává a osud je k ní milosrdný.
Historička a genealožka Štěpánka Michorowská se dostává ke starým dopisům a deníkům, které působivě vykreslují osudy hned několika členů jedné rodiny. Z těchto písemností sestaví příběh, mapující druhou polovinu dvacátého století, viděný převážně očima Karly Bukůvkové. Tato pozoruhodná žena se narodila v roce 1936 do továrnické rodiny a velkou část svého života byla nucena prožít ve společenské atmosféře, která jí pohrdala. Přesto neztratila svůj optimistický pohled na svět a našla způsob, jak svůj život nepromarnit a prožít jej naplno.
Taťána Kubátová, 2019
Ukázka Schovat ukázku Z deníku Karly Bukůvkové
15. března 1961
Tentokrát jsem byla skálopevně odhodlána sedět s Alenou a Jitkou v kavárně tak dlouho, dokud si nebudu myslet, že Matěj už se nemohl déle zdržet a od mámy odešel. Obě děvčata se nakonec ukázala docela zábavná. Jistěže probíraly mladé muže, kteří se vyskytují v našem okolí (a všichni jsou to hloupí prosťáčci, dodávám k tomu já), ale činily tak docela vtipně a zábavně, takže jsme se v jednom kuse smály. Zejména Alena umí občas (spíše z prostoty ducha než záměrně) vypustit z úst tak bezděčně legrační větičku, že se s ní člověk ani trochu nenudí. Pochopitelně je třeba její společnost dávkovat po kapkách, jinak by hrozilo přesycení, neboť její rejstřík není právě nejširší. Nicméně ani tahle debata se spolubojovnicemi z fabriky nakonec moji touhu nepřekonala. V jednu chvíli jsem se zvedla jako uštknutá a oznámila, že musím odejít, neboť jsem slíbila zařídit cosi, nač jsem málem zapomněla. Když jsem se s děvčaty rozloučila, najednou jsem měla hrozně naspěch a s každým krokem, který mě přibližoval k našemu domu, se moje bušící srdce zrychlovalo obavou, že Matěje už nezastihnu. Ještě poslední roh a vzápětí mi padl zrak na auto s rakouskou značkou stojící před domem. V té chvíli se pode mnou začala klepat kolena a nedostávalo se mi dechu. Mimoděk jsem zpomalila a začala si klást otázku, jestli dělám dobře, když se chci s Matějem přece jen setkat. Jenže stejně tak bych se mohla zeptat laviny řítící se ze svahu, jestli dělá dobře, když se žene do údolí. Loni na podzim se mi strýc Jenda zmínil, že teta Anna mu po jejich návštěvě zde v Brně psala, jak ze mě byla nadšená a jak jí ale jedna věc dělala starost, a sice mé chování k Matěji. Zdálo se jí, že se k němu chovám příliš odměřeně a málo srdečně, zatímco ona doufala, že tak, jako on ve mně vidí mladší sestřičku, mohla bych já v něm vidět bratra. Bože, kdyby jen tušila! Kdyby věděla, že jsem byla celá strnulá obavou, aby někdo z nich z mé tváře nevyčetl tajemství mého srdce! Jaký tedy div, že jsem svoji nezúčastněnost značně přehrávala? Jenomže zároveň mi bylo té hodné bábinky, jíž jsem způsobila starost, líto, a umiňovala jsem si, že příště setkání s Matějem zvládnu lépe. Nyní bylo tedy ono příště přede mnou a kromě všech očekávaných pocitů mnou zmítala ještě obava, abych tomu slibu, který jsem si dala, dostála. Matěj seděl s mámou v kuchyni a jen co jsem vešla, vstal. Přistoupila jsem k němu rázným krokem a stejně rázně k němu napřáhla pravici (hotová budovatelka světlých zítřků, která upejpavost považuje za změkčilost buržoazních paniček). Matěj mi ji s úsměvem stiskl a poučen od minule už další vítací úkony neučinil. (A já jsem přitom dodatečně litovala, že jsem jej od nich odradila, neboť mi došlo, že drobečky jsou pořád lepší než vůbec nic.) Máma se do mě pustila, kde jsem tak dlouho, že jsem Matěje málem propásla, a já se neurčitě vymluvila na to, že se doháněl zase nějaký přitroublý závazek. Posléze jsem si postavila vodu na čaj a bodře se Matěje zeptala, co z novinek mi uniklo. Zahrnul mě nejnovějšími fotografiemi jak z vánoční Glembowky, tak také z jejich vídeňského domu, kde pózoval v čele svojí krásné rodiny, a přitom vyprávěl drobné žertovné historky. Jak byl milý, zábavný, uhlazený a sebejistý! Opět jsem si potvrdila, že užívání Matěje po kapkách mi natolik spolehlivě zvyšuje imunitu vůči jiným mužům, že žádný z nich nemůže mít sebemenší šanci. Jestli jsem zvládla své chování tak, aby se jevilo srdečnější a více sesterské než minule? Nevím, přísahám, že nevím. Celou jeho návštěvu jsem přečkala v jakémsi náměsíčném stavu a vše, co jsem udělala a řekla, řídil kdosi jiný v mé hlavě než mé plné vědomí. Ale vzhledem k tomu, že mi máma tentokrát mé chování nevyčetla, ale naopak se po mně ani udiveně nedívala, hádám, že jsem to nějak zvládla. Předpokládám, že kdybych cokoli ze svých citů prozradila, máma by to nenechala bez komentáře, proto snad mohu být klidná. Klidná...? S vidinou, že jej zase kdoví jak dlouho neuvidím, a ostatně i kdybych ho vídala každý den, tak ve mně beztoho bude spatřovat jen mladší sestřičku? Máma na mě volá z ložnice, prý ať už nesvítím a jdu spát. Jestli ji neposlechnu, tak dlouho bude vyvolávat, až mi beztoho všechny myšlenky vyžene z hlavy. Tak jdu spát a jak se tak znám, tenhle sešit vezmu do ruky až po příští Matějově návštěvě. Jenže kdy to bude a jak ten čas přečkám?! Schovat ukázku |
V pondělí a ve čtvrtek - druhé vydání
Nejprve zákazník, pak soused, kamarád, ale rozhodně ne více!
Proč žije Iva sama? A proč po celá léta všem kolem sebe tvrdí, že má vážný vztah se ženatým mužem? Na tyhle otázky by mohl znát odpověď pouze jediný muž na světě: Vítek. Ten však nemá ani tušení, že jeho sok je zcela imaginární, a proto se sblížení s Ivou brání stejně urputně, jako ona sblížení s ním. Jenže jak si zachovat chladnou hlavu, když jeden ve druhém postupně nacházejí čím dál pevnější oporu při řešení všedních starostí i závažnějších problémů?
Taťána Kubátová, 2019
Ukázka Schovat ukázku Také se usmála a pokrčila rameny. „Jak to komu vyhovuje. No, abychom to uzavřeli, pane inženýre. Zítra vám pošlu ten opravený obrázek a pak už se vám ozve pan Velich a dojednáte spolu všechny obchodní věci.“ Vítek se pomalu odtáhl. „Takže pro vás tím naše spolupráce končí? Nebo vás uvidím ještě při vlastním zařizování?“ „Montáž je záležitost řemeslníků. Dostanou přesné podklady, aby udělali všechno tak, jak jsme se dohodli.“ „Jste ráda?“ vyhrkl náhle s pohledem upřeným do její tváře. „Prosím?“ zrudla. „Myslím, že víte, jak to myslím, Ivo. Jste ráda, že to máte za sebou?“ Iva chtěla nejprve dál hrát nechápavou, ale pak se přinutila zvednout víčka a podívat se mu do očí. „A vy?“ „Já ne,“ neuhnul pohledem. „Naopak, já jsem rád, že jsem vás potkal. Ale neodpověděla jste mi.“ Iva sklonila hlavu a nervózně zapínala a zase rozepínala sponu na své složce. Odkašlala si. „Já… nevím, co na to říct.“ „Zkuste třeba pravdu.“ „Pravdu,“ usmála se trpce. „Dobře víte, že naše vzájemné chování je ovlivněno něčím, co… co je sice už dávno pryč, ale já vím, že vy víte, vy zase víte, že já vím, takže…“ „Takže?“ „Takže asi máte pravdu. Jsem ráda, že to mám za sebou,“ vydechla a bojovně zvedla bradu. „Vždyť jste říkala, že je to dávno pryč.“ „Ale není to zapomenuto.“ „A určitě ani nikdy nebude. Co myslíte, nebylo by spíš lepší, kdybychom si to všechno mohli probrat z dnešního pohledu, pak to společně uzavřít a už se k tomu nevracet? A namísto toho se zajímat o přítomnost a budoucnost?“ Iva vstala. „Nezlobte se, pane inženýre, myslím, že naše debata je naprosto nesmyslná. A protože naše spolupráce se dostala do stádia, kdy už žádná další pracovní schůzka nebude nutná, myslím, že je namístě, abych vám popřála hodně úspěchů v novém sídle firmy a už vás déle nezdržovala.“ Vítek rovněž vstal. „Takže to necháme tak. A oba budeme mít nadále důvod k nervozitě a studu pokaždé, když se znovu setkáme, je to tak?“ „Myslím,… není příliš pravděpodobné, že bychom se setkali.“ „Zdědil jsem dům. Právě se ho chystám rekonstruovat. Nábytek je úplně všechen na vyhození, takže budu potřebovat kompletně nové zařízení,…“ podíval se na ni významně. Iva se zarazila. „Ještě jste si neprověřil kvalitu naší firmy,“ namítla s náznakem pobavení v hlase. Na její slova reagoval úsměvem. „Ještě ne, ale jestli mohu soudit podle kvality její designérky…“ Chvíli na sebe mlčky hleděli. „Nezašla byste si se mnou na oběd?“ navrhl pak. „Už je dávno po poledni a ještě jsem nejedl. A vy určitě také ne, nemám pravdu?“ Iva se nervózně podívala na hodinky. „Do mailu jste mi napsala, že máte čas až do tří,“ připomněl jí. „No tak, Ivo, zvu vás.“ Iva sebe samu proklínala, že nedokáže být tvrdší, nesmlouvavější a pohotovější. „Tak… tak dobře,“ slyšela se, jak říká, a vzápětí se zděsila vlastních slov. „Tady kousek je docela slušná restaurace,“ informoval ji Vítek poté, co si ze své aktovky vzal peněženku a vložil ji do kapsy saka. „Zvládneme to pěšky, pokud nemáte nic proti.“ Vzhledem k tomu, že polední nával už dávno opadl, mohli si své sezení vybrat hned z několika možností. Vítek bez váhání zvolil stůl v koutku oddělený od ostatních květinovou stěnou. Iva si ještě i v momentu, kdy už seděla na židli proti němu a listovala jídelním lístkem, připadala jako ve snách. Jak se to, probůh, stalo, že se octla s Vítkem v restauraci u jednoho stolu, a navíc na obědě, který by se dal nazvat obchodním jen s velkou dávkou nadsázky? „Dáte si polévku?“ zeptal se. „Jestli mohu doporučit, mají tady výbornou česnečku.“ „Děkuju, myslím, že na polévku je trochu moc horko.“ „To máte pravdu, ale já si ji stejně neodepřu. Hm, ale v tom saku se vážně nedá vydržet,“ povstal a s omluvným gestem si sako svlékl a dal je přes opěradlo jedné ze dvou volných židlí u jejich stolu. „Nemusel jste si ho brát,“ usmála se Iva shovívavě. Pokrčil rameny s čtveráckým úsměvem. „Chtěl jsem vypadat jako dokonalý gentleman.“ Schovat ukázku |
Osud tančil charleston
Kamarádky ze školy Johana a Růža prožívají léta svého zrání v idylické i problematické době mezi dvěma válkami. Obě mladé ženy zakusí lásky, radosti i bolesti, jaké život přináší bez ohledu na dobu, do níž jsme se narodili.
Životní plány jedenadvacetilé Johany jsou pro dívku z roku 1926 trochu netypické. Chce být samostatná a nehodlá se stát pouhou ozdobou nějakého muže. Brzy však zjistí, že osud jí připravil jinou cestu... Růžino hledání lásky je plné chyb a omylů a občas tak trochu otřese pevným kamarádstvím obou někdejších spolužaček. Na pozadí jejich příběhů mezitím kráčí neúprosná historie. Válka obě kamarádky rozdělí a ani jedna z nich netuší, na jak dlouho.
Taťána Kubátová, 2018
Ukázka Schovat ukázku „Předpokládám, že babička je jako řípa,“ pronesla Johana příští den posměšně, když se s Růžou setkaly. Růža zavrtěla hlavou. „Tak pohotová bohužel nejsem, abych si vše okamžitě vymyslela, jen co jsem zahlédla pana Karla.“ Johana se chytila za ústa. „Promiň, to mě mrzí. Jak to s babičkou vypadá?“ „Je v nemocnici. Pravděpodobně to prý bude žlučník.“ „V nemocnici?“ lekla se Johana. Pak se ale zatvářila optimisticky. „Na žlučník se přece neumírá. Nejspíš jí jen předepíšou dietu a pošlou ji domů.“ „Také doufáme,“ vydechla Růža. „No, a ty povídej. Jak to včera proběhlo? Neříkej mi, že jste s panem Karlem na sebe narazili náhodně. Určitě tě schválně vyhledal. Nemám pravdu?“ Johana se ošila. „Hm, máš,“ připustila. „Byli jste nakonec v tom biografu?“ „Nestihli jsme ho. Nějak jsme se zapovídali a pak už bylo pozdě.“ „I na večerní promítání?“ „Na večerní? Co tě nemá! Tou dobou jsem byla dávno doma. Teta by mi dala, kdybych se poflakovala po večerech, když jsem jí předem nic neřekla.“ „Chce se ti tedy do biografu dnes?“ „Dnes toho Tyla nehrají. A ostatně se mi ani nechce. Raději bych se prošla. Můžeme zajít na Francisberk a pak na zmrzlinu.“ Při procházce v sadech pod Petrovem začala Růža na Johanu zvědavě dotírat: „Tak mi přece řekni, jak to včera probíhalo. Co jste si všecko pověděli? A chce se s tebou zase vidět?“ „Chce se vidět. Ale já nechci. Co děláš zítra odpoledne?“ Růža se zamračila. „Víš přece, že každou sobotu až do večera máme velké prádlo,“ zavrčela. Johana se zastyděla. Ona o nějakém prádle vůbec neví. Přepírá si jen to nejintimnější a o vše ostatní se postará paní Hůlková, která k nim pravidelně posílá synka s balíkem krásně čistého a vyžehleného prádla výměnou za ranec špinavého. „Chceš snad říci, že ses s ním odmítla příště sejít?“ pokračovala Růža v dotazování. Johana se zamračila. „Bohužel jsem mu řekla, že na mě může počkat. Teď abych se z toho nějak vykroutila. Ale vím, co udělám. Vypařím se zadem přes dílny. Dělá to tak i Ester, když vykoukne z okna a zjistí, že na ni venku čeká jeden přitroublý bratranec.“ „Tohle se ti nepodobá, Johano,“ odfrkla Růža. „Nedodržet slovo a ještě se zbaběle odplížit zadem, v tom tě nějak vůbec nepoznávám.“ Johana se zarazila. Vždyť Růža má naprostou pravdu! Kvůli tomu zatracenému Bukůvkovi se z ní nakonec ještě stane ustrašená chudinka! „Divím se, když jej nechceš vidět, žes mu to neřekla rovnou,“ pokračovala Růža. „Pokud vím, tak jsi dřív podobným způsobem utřela hned několik mladíků.“ „Hm, jenže já jsem si myslela, že jej chci vidět. Rozleželo se mi to až potom.“ „Ale Johano, lžeš sama sobě,“ pronesla Růža shovívavě. „Dobře víš, a já také, že se ti líbí a chceš ho vidět. V čem spatřuješ problém? Že je o tolik starší? Choval se k tobě včera jako k dítěti? Nebo ses s ním nudila, či snad on dal najevo, že se nudí s tebou?“ „Nevím, proč se tak hloupě ptáš, Růžo,“ zavrčela Johana. „Zapomnělas snad, o čem jsme se bavily tehdy na procházce kolem Tišnova?“ „Ale nezapomněla. Říkalas, že ho nesmíš vidět, abys mu nepropadla. Ale tomu nezabráníš. Leda by ses odstěhovala do Afriky. Je obchodní společník tvého otce. Pohybujete se ve stejné společnosti. Sama jsi mi sdělila, že ti otec už hodně v předstihu dal termíny honů a jiných slavnostních událostí, na kterých se očekává tvá účast. Myslíš snad, že on zván nebude?“ „Co tím míníš?“ zaútočila Johana. „Že se mám vzdát, protože je to beztoho předem prohraná bitva?“ „Ne. Bojuj ze všech sil. Jestli ho nechceš...“ Johana se zastavila u kamenné zídky a bezmyšlenkovitě se zahleděla na město pod sebou. Před jejím vnitřním zrakem se objevily Karlovy oči, které toho dovedly tolik povědět beze slov. Viděla i jeho pohybující se ústa, když cosi vyprávěl, a jeho úsměv, trochu natrpklý, když se smál sám sobě, ale k zbláznění něžný, když nastala jedna z takových zvláštních chvilek vzájemného souladu, kterou ani nelze slovy popsat... „Nic mi nepovídej,“ zavrčela Růža vedle ní. Když Johana stále mlčela, drcla do ní loktem. „Co bys chtěla, hloupá? Pan Karel není žádný nespolehlivý kluk, který chce dnes tohle a zítra zase tamto. Jestli tě bude chtít, tak zatraceně vážně a se vším všudy. S ním se nemusíš bát, že tě obloudí a nechá být. Nemůže si to dovolit. Kdyby už kvůli ničemu jinému, tak jen proto, že by ohrozil svou pověst a své společenské postavení. To by pak mohly odnést i jeho podniky.“ „S Hedvikou tu pověst klidně ohrozil,“ připomněla jí Johana. „Měla jsem dojem, že právě tohle ti nevadilo,“ opáčila Růža. „Ostatně si nemyslím, že by pan Karel Hedviku jakkoli zkompromitoval. Myslím, že kdyby ano, někdo by to už na něj dávno vyšťoural a zveřejnil.“ „Ale Růžo!“ zvolala Johana. „Copak sama nevíš, jak se dá taková věc provést, aniž by kdokoli cokoli tušil? Nezlob se, že ti to připomínám, ale musím, když chci, abys uznala, že o tom, jak daleko se pan Karel s Hedvikou dostal, nemůžeme s jistotou tvrdit zhola nic.“ „Prosím. Ale pořád jsem si jista, že kdyby v Hedvičině případě došlo na nějaké následky, pan Karel by si ji vzal, ať už by byl jakkoli přesvědčen, že si tak ničí život.“ „Je moc hezké, že mi ho líčíš jako stoprocentně zodpovědného,“ řekla Johana. „Jenže o téhle jeho vlastnosti jsem nikdy nepochybovala. I můj otec se přece dá prohlásit za stoprocentně zodpovědného. A co myslíš? Chtěla bys někoho takového za životního partnera? Tedy doopravdy a se vším všudy na celý život?“ „Tvůj otec je zvláštní případ,“ zavrčela Růža. „A kromě toho nemyslím, že by paní Trude měla důvod litovat, že si ho vzala. Podle mě se sice v její přítomnosti chová spíš zdvořile než láskyplně, ale v jeho chování není žádný chlad. Podle mě je rezervovaný jen mezi lidmi.“ Johana se ušklíbla. „Asi jak ke komu. U mě je tomu naopak. Ve společnosti je jakžtakž schopen svou nechuť při pohledu na mě potlačit, zato v soukromí si podobné starosti nedělá.“ Schovat ukázku |
Známá neznámá - druhé vydání
Jako šestnáctiletá ho milovala, jenže on její existenci téměř nebral na vědomí a po dvaceti letech ani nemá tušení, že ji nevidí poprvé...
Dana je rozená optimistka a na nelehkou dobu před dvaceti lety vzpomíná s úsměvem. Bylo jí tehdy šestnáct, právě se smiřovala s tím, že nedostala šanci studovat svůj vysněný obor, a navíc se až po uši zamilovala do souseda, který si jí sotva všiml. Trápení dospívání je zapomenuto a dnes Dana žije přesně podle svých představ. Jenže co se stane, když se náhle objeví zákazník, pro něhož je Dana cizí zajímavou ženou, zatímco ona v něm poznává svou nešťastnou první lásku?
Taťána Kubátová, 2018
Ukázka Schovat ukázku „Děkuju za svezení,“ chtěla se rozloučit stručně a sáhla po kličce. Než stihla vystoupit, obešel auto a octl se před ní. „Udělal jsem to rád. Díky tomu toho o paní inženýrce Daně Smutné vím zase o něco víc.“ „Myslíte to, že je nemožná hysterka, která se neváhá ztrapnit před cizíma lidma?“ zasmála se trpce. „Myslím to, že vím, kde bydlíte a že chodíte ráda běhat. Mimochodem, nechtěla byste si jít někdy zaběhat ve dvou, až nebude tak ohavné počasí?“ „Ne, nechtěla,“ sdělila mu stručně a výstižně. Zarazilo ho to. „Proč? Já... já přece plně respektuju, že máte přítele...,“ vysoukal ze sebe. „Tedy, jak jsem pochopil, vdaná zřejmě nejste...“ „Jsem rozvedená,“ informovala ho. „A jsem zvyklá běhat sama. Není to nic proti vám osobně. Jednoduše nemám ráda, když se mi někdo silnější musí přizpůsobovat. Snažím se s ním pak za každou cenu držet jeho tempo a nakonec to dopadá tak, že se totálně zchvátím.“ „A týká se to jenom běhání, nebo vašich vztahů s partnery obecně?“ Po tváři jí přeběhl letmý úsměv. „Do pitvání mých chyb v partnerských vztazích mě nevmanévrujete,“ sdělila mu zpříma. „Já se vás taky neptám, co vám kde skřípe s vaší ženou.“ „S mojí ženou mi neskřípe absolutně nic,“ oznámil jí důrazně. „Hm, to je tedy odvážné tvrzení,“ ocenila. „Zejména když vím, že zvete cizí ženské na večeře ve dvou a na společné běhání.“ Při řeči se mimoděk schoulila, aby se ochránila před chladem, který na ni ze všech stran útočil. „Věděl jsem to, že jste minule moc dobře pochopila, že vás zvu na večeři ve dvou,“ zazubil se na ni vítězně. „A pokud se týká mé ženy... vám je strašná zima,“ všiml si náhle, jak se celá chvěje. „Nezlobte se, už půjdu,“ podupávala. „Samozřejmě, promiňte, že vás zdržuju.“ „Tak ještě jednou díky za svezení. A budu vám držet palce s tím bytem,“ rozloučila se spěšně a ani náznakem mu nedala naději, že by snad hodlala pokračovat v konverzaci v teple svého bytu. Otočila se a ráznými kroky zdolala těch pár metrů k domovním dveřím. Když je otevřela, ohlédla se jen krátce a ledabyle a pak už se octla mimo jeho zorné pole. Doma nejprve zacpala vanu a otočila kohoutkem s horkou vodou, pak postavila na čaj a nakonec ze sebe bleskurychle strhala všechno, co měla na sobě. Když se ponořila do příjemně teplé lázně a pak po celou dobu, co se dostávala z toho nejhoršího, nemyslela vůbec na nic. Ale jen co se cítila fyzicky trochu lépe, znovu se jí nahrnuly slzy do očí. Proč jen se musel Libor znovu objevit v jejím životě? A když už, tak proč mu ta léta, po která se poctivě snažila, aby pro ni přestal existovat, přidala na zajímavosti, šarmu a vůbec na všem, co Dana považuje u mužů za nejpoutavější? Proč ji chce osud zase zkoušet, když měla konečně chvíli pocit, že život, který právě teď žije, jí vyhovuje ze všeho nejvíc? ‚Nepanikař,‘ kárala se v duchu, ‚To setkání nebylo nic jiného než obrovská náhoda. Brno je velké a jeho okolí ještě větší. Je téměř vyloučeno, že by se to stalo znovu. A vyhledávat tě určitě nebude, i když ví, kde bydlíš. Ta scénka, cos mu ztropila v autě, ho musela dost odradit. Vždyť jak často se mu stane, že ženská, kterou vidí potřetí v životě, se mu před očima sesype a začne se utápět v slzách? Jeho zájem o společné běhání, to byla jen zdvořilost, nic víc. Kdybys mu na to kývla, určitě by z toho bleskově vycouval.‘ Znovu se jí vybavila slova „krásná a chytrá,“ kterými ji označil. Věděla dobře, že muži takové výrazy automaticky používají jako prostředek ke snadnějšímu dosažení svých cílů, aniž by se zamýšleli nad jejich skutečným obsahem, ale přesto neexistovalo nic, co by jí způsobilo větší satisfakci, než právě ona. Připustila si horkou vodu a zakloněnou hlavu si opřela o okraj vany. Znovu, ve svém životě už asi potisící, si vybavila ten nezapomenutelný den, kdy ho uviděla prvně v životě... Schovat ukázku |
Táňa Kubátová: Síťovky
Co spojuje dvě mladé ženy z opačných konců republiky? Komunikace po síti. A protože obě disponují schopností dělat si legraci z vlastních trapasů, nahlížení do jejich e-mailů zaručeně vyloudí čtenářům úsměv na tváři.
Obě "síťovky" - jak tyto kamarádky po síti nazval jeden svérázný Sandřin žák - se svěřují s palčivými momenty z minulosti a líčí své zážitky ze žhavé současnosti. Nečekané objevení Sandřiny staré nenaplněné lásky ze studentských časů inspiruje Ivanu k tomu, aby se naopak pokusila své nedávné milostné fiasko konečně uzavřít. Zda se jí to podaří, či ne, a zda je Sandřin osudový muž skutečně tím osudovým, se ukáže ještě dříve, než obě kamarádky e-mailovou formu komunikace opustí a naplno využijí možnosti se po síti slyšet i vidět.
Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Zavřít ukázku Brno 15. října
Milá Ivano!
Velice ráda bych napravila dojem, který jsem v Tobě asi včera vzbudila. Ke konci našeho povídání jsi byla takový formát, že ač plná svých trablů, upamatovala ses na mé úvodní prohlášení o nanicovatém dni a vytasila ses s otázkou, co potkalo mě. A mně v kontextu toho, cos povídala Ty, najednou došlo, že vlastně vůbec nic hrozného. Jen jsem musela vydržet periodicky, ale naštěstí ne moc často se opakující nudu rodinné sešlosti, a to je vše. Nic, co by se nedalo přežít. Tak se nediv, že jsem se po Tvém starostlivém dotazu jen zasmála a ujistila jsem Tě, že jsem přeháněla a vlastně se nic světoborného nestalo. Až potom, cestou vlakem zpátky, mi došlo, že sis mohla celou věc vyložit tak, jako že Ti oplácím Tvoji naprostou důvěru a otevřenost svojí nedůvěrou a uzavřeností. Neboj, tak to nebylo. Na důkaz svých slov Ti celý svůj včerejšek popíšu. Vyrazila jsem z domova celkem brzo, protože jsem si kvůli té oslavě beztak musela veškerou práci popřesouvat – nevím, kdo zavedl ten blbý rodinný zvyk, že narozeniny se slaví v den narozenin a nenechají se na nejbližší sobotu. A pak už jsem se jen musela dokodrcat vlaky až do vašeho města, vystoupit a zamířit k tátovu současnému bydlišti. Oslava tátových narozenin měla natolik předvídatelný průběh, že kdybych si předem napsala její scénář, mohla jsem jen s tužkou v ruce hezky odfajfkovávat bod za bodem. Začalo to hned mezi dveřma bytu. „Jak to zvoníš?“ zpražila mě má drahá sestra, jen co místo táty otevřela vstupní dveře. Její přísná výtka byla zajisté namístě. Samozřejmě jsem zazvonila přímo trestuhodně. Zatímco náš rodinný signál je jednou dlouze, dvakrát krátce, dovolila jsem si přidat ještě jedno krátké cinknutí. „Jdeš pozdě, čeká se jen na tebe,“ dodala Zita a od hlavy k patě mě zrentgenovala přísným pohledem. Posléze lehce povzdychla. „Zase ta ošuntělá sportovní bunda?“ prohodila odevzdaně. „Rifle ani nekomentuju. Nakonec můžeme být rádi, že ze svých dvojích jsi zvolila ty slušnější. Jen pevně doufám, že pod tou bundou nemáš zase ten příšerný černý rolák.“ Pochopitelně jsem měla zase ten příšerný černý rolák. Mám ho ráda a cítím se v něm dobře. A mimochodem, rifle mám celkem čtvery, když nepočítám ty šedé, na kterých se mi rozbil zip. Fuj, prekérní situace to tehdy byla. Ještě teď se orosím, když si na to vzpomenu. Tenkrát mě pozval na večeři jistý šarmantní bratranec spolužačky Evy. Nebo strejda? Vlastně to ani nevím, ale je to jedno. Na večeře s chlapama nechodím. Tedy většinou. Ale měla jsem jeden ze svých zřídkavých záchvatů odhodlání podniknout něco se svým životem, a tak jsem pozvání přijala. No a večeřeli jsme a večeřeli a u toho pili a pili. Tedy abych upřesnila, alkohol jsem konzumovala střídmě. Akorát jsem pečlivě dodržovala pitný režim a jídlo hojně zapíjela minerálkou. A protože nejsem bezedná nádoba, tekutina shora do mě nalitá občas potřebuje dole vytéci. Ten Jaromír byl zrovna v nejlepším. Nebo, sakryš, že by se jmenoval Mojmír? Ale to je jedno. Zkrátka právě byl v nejlepším zaníceném líčení návštěvy jednoho divadelního představení. Důležitě odhaloval druhý plán děje a z již řečeného jasně vyplývalo, že s pouhými dvěma plány se autor nespokojil, zatímco já jsem s čím dál větším napětím číhala na skulinku, do níž bych mohla nonšalantně vložit nějakou rozvernou větičku o přepudrování nosu. Pak už jsem na rozvernosti netrvala a po chvíli ani na nose ne, v posledním stádiu jsem už netrvala na ničem, prostě jsem se zvedla, zamumlala něco ve smyslu moment, hned jsem zpátky a drobnými krůčky následovala ceduli s vysvobozujícím nápisem. A tam, v kýženém soukromí kabinky, se ten zip zasekl. Hned nahoře, samozřejmě. Kdyby popojel o pár pitomých centimentříků, tak bych ty kalhoty už nějak servala, jenže on nee. A držel a držel. Já jsem taky držela a držela a dlouho nebylo jasné, kdo z nás si odnese vavřín vítězství. Naštěstí, jak stoupala hladinka v mém měchýři, stoupalo i odhodlání a posléze zuřivost, takže k nejhoršímu nedošlo. Ten pohled, kterým mě dotyčný pán po oněch dlouhých trýznivých minutách sledoval, jak se vracím ke stolu, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Což o to, svetr jsem měla naštěstí příhodně dlouhý, takže zející otvor nedovřeného zipu spolehlivě zakryl, jenže jsem si nemohla nepředstavit jeho představy o tom, co všechno jsem v oněch místech asi po celou tu dobu dělala. Bylo totiž zjevné, že nos mám stejně nenapudrovaný jako předtím. No, každopádně jsme si tohle setkání už nikdy nezopakovali. Ale teď honem zpátky k oslavě a k tomu, jak mi Zita znectila mou garderobu. Ostatně soupeřit s jejím elegantním značkovým kostýmkem by se mi nechtělo ani v případě, že bych náhodou zešílela a nějaký podobný si za pár svých měsíčních platů pořídila. Protože bych si určitě vybrala barvu, která mi nesluší, nebo střih, který zdůrazňuje všechny nectnosti mé postavy, případně nevhodný materiál. U nás v rodině máme totiž rozdělené role tak, že Zita je ta chytrá, úspěšná, krásná a... co to budu vyjmenovávat, prostě dokonalá, zatímco já jsem tam za totálního outsidera. Tudíž ona má vždy pravdu a já se osudově mýlím, a co horšího, mýlím se záměrně, poťouchle a zlomyslně. Táta mi za můj praktický dárek zdvořile poděkoval, zatímco nad Zitiným se rozplýval blahem. A bylo úplně fuk, že zatímco to ovoce a vitamíny určitě spotřebuje, o nových kožených rukavicích se nic podobného tvrdit nedá. A že jsem ta poťouchlá a zlomyslná, neubránila jsem se zachechtání, když si táta šel slavnostně uložit nové rukavice do šuplíku v předsíni. Jakmile ten šuplík otevřel, vyhrnula se na něj změť čepic, šál a rukavic, přičemž posledně jmenovaných bylo hned několik párů, všechny kožené a všechny zjevně nenošené. Když jsme tak seděli u jednoho stolu, Zitina vzorná rodinka – tedy natolik vzorná, jak je to možné při přítomnosti dvou puberťáků – Zitin dokonalý manžel, tátova distinguovaná druhá žena Jarmila a nakonec impozantní figura našeho táty, který je přímo prototypem moudrého kmeta, připadala jsem si tam jako kukačka v cizím hnízdě. Zastesklo se mi přitom po mámě. Živě jsem si představovala, jak bychom po sobě spiklenecky mrkaly, když táta se Zitou probírali jakýsi detail státního rozpočtu, pak by se ke mně máma naklonila a prohodila by: „Naši ředitelé zeměkoule už zase otřásají světovou ekonomikou.“ Táta je totiž ekonom. Velice uznávaný. Velice daleko to dotáhl. Také učil na vysoké škole. Jezdil po světě. Zita je rovněž ekonomka. Rovněž to docela daleko dotáhla, vezmeme-li v úvahu, že už v necelých čtyřiceti šéfuje celému ekonomickému oddělení jisté dost významné pražské firmy. A tak není divu, že zatímco při hovoru těch dvou se společná témata jenom rojí, moje zřídkavé dialogy s tátou zhusta připomínají ten pověstný fórek o třech chlapíkách. V poledne jeden z nich řekne: „Prší“. Ve dvě hodiny druhý podotkne: „Už ne“. A třetí se ve čtyři znechuceně zvedne a zahlásí: „Nesnáším zbytečné řeči. Odcházím.“ O dvě tři hodinky později, provázena svou kamarádkou depresí, která mě po rodinných sešlostech navštěvuje pravidelně, jsem kráčela ulicemi a přede mnou byl úkol nějak přečkat dobu do odjezdu zpátečního vlaku. Jasně, mohla jsem přespat u táty a jeho ženy a jet až druhý den, když už mě má drahá sestřička neodvezla do Prahy jejich autem. Jenže mně se v tom bytě nějak zůstávat nechtělo. Zita mě fakt poněkud nadzvedla, ale to už je holt její přirozenost. Kdyby mě totiž do té Prahy hodila, dorazila bych do Brna ještě v době, kdy tramvaje jezdí častěji než jednou za hodinu. Jenže ona prý slíbila cestou zpátky kohosi z firmy naložit na Zličíně a odvézt jejich směrem. Odpustila jsem si trapně logickou námitku, že cestovat ze Zličína pro mě bude ještě pořád výhodnější než odsud, jelikož mi bylo jasné, že v jejich autě nejsem vítaná. Už kdysi jsem byla totiž poučena, jak hrozně riskují, když mě vezou, protože pojištění sedadel ve firemním autě se vztahuje jen na zaměstnance a nejbližší rodinné příslušníky. Takže jsem se krátce se všemi rozžehnala a vyrazila do ulic. No vidíš, a nebýt neochoty mé rodné sestry riskovat, že mi budou muset doživotně platit za utrpěnou újmu na zdraví, vůbec bychom se nepotkaly. Protože venku bylo v tom sychravém říjnovém podvečeru nevlídno, zavrhla jsem myšlenku blíže se seznámit s tímhle pro mě dost cizím městem a začala jsem se ohlížet po nějakém příhodném místečku, kde bych si mohla užít trochu tepla. Zdálo se mi, že mé nároky by mohla splňovat kavárna, která se octla v mém zorném poli, a tak jsem k ní zamířila. Asi jsem nechtěně zvolila podnik, který se v téhle části města těšil velké oblibě, neboť jsem záhy zjistila, že ať koukám, jak koukám, žádný volný stoleček tady nevykoukám. Zaváhala jsem. Do podobných veřejných míst nechodím často, a sama už vůbec ne, a tak když už jsem tu kuráž jednou sebrala, nechtělo se mi jen tak ji nechat přijít vniveč a zařadit zpátečku. Ještě jednou jsem se rozhlédla a při tom rozhlížení jsem uvažovala, je-li společensky přijatelné k někomu si přisednout. Jisté bylo, že nebudu obtěžovat žádnou debatující dvou či vícečlennou společnost a vyberu si z těch jedinců, co sedí sami. A z nich navíc vyřadím muže, pochopitelně. Daná kritéria splňovaly dvě osoby. Tou první byla stará paní, která měla na hlavě něco, za co by puberťačka okamžitě vyfásla několik zarachů a pohlavek k tomu, neboť její prořídlá čupřina svítila do dáli svou jasně fialovou barvou. Zavrženíhodnost této osoby pak byla v mých očích ještě dovršena tím, že držela na klíně tlustého pejska s krátkýma nožičkama, kterého právě svojí lžičkou krmila čokoládovým dortem se šlehačkou. Druhá kandidátka na moji vzácnou společnost vypadala o koňskou délku nadějněji. Vlasy měla normální barvy a byla zhruba v mém věku. Navíc na abstraktní obrazce snažící se na povrchu stolku činit dojem zaručeně pravého mramoru zírala se soustředěním, které ve mně budilo naději, že by ji nevyrušila ani přisednuvší anglická královna. Vhodnost její blízkosti zpochybňoval jedině fakt, že se právě důkladně vysmrkala. Ačkoliv předevčírem u stupnice gé dur kýchal Zdeněk Dolejš tak snaživě, že přitom dvakrát třísknul hlavou o ozvučnou desku mého ubohého pianina, zůstávala jsem doposud zdravá a hodlala jsem v tomto stavu setrvat co nejdéle. Ale co, když už jsem jednou tady... Na můj dotaz, jestli tam má volno, ta žena na chvíli zvedla oči a přikývla, aby vzápětí pokračovala ve studiu umělého mramoru. Ve chvíli, kdy před ni servírka postavila hrnek s našlehanou bílou pěnou, plynule přeostřila z mramoru na pěnu a já jsem si hbitě objednala. Co jiného, jsou-li kolem mě bacily, než zázvorový čaj? Jen co jsem se usadila na židličce, zrak mi znovu zabloudil k mé společnici. A zjistila jsem, že její předchozí smrkání asi nemělo vůbec co dělat s nachlazením. Ta osůbka se najednou tvářila tak nešťastně, že se mi až sevřelo srdce. Její čokoládově hnědé oči měly výraz dítěte, které právě objevilo, že svět není plný lásky a upřímnosti, ale naopak zrady a podlosti. Mimoděk se mi vybavila jedna konkrétní scénka z Formanova Valmonta, kdy mladičká Cecile už ví, že ji markýza de Merteuil podrazila, a na Valmontovo naléhání, ať uteče za svým Dancenym, který na ni čeká na smluveném místě, reaguje smutným: „Nečeká“. Přesně takhle výmluvné byly oči téhle mladé ženy. A já nevím, co mě to najednou popadlo. Já, která nejsem moc kontaktní a cizí lidi zásadně neoslovuju, jsem se na ni účastně podívala a zeptala jsem se jí, jestli mi nechce říct, co se jí stalo. Promiň, že o Tobě píšu takhle uhozeně ve třetí osobě. Jen jsem chtěla nějak co nejvýstižněji vylíčit, jak se mi celá situace jevila. Čekala jsem, že se po tom mém gestu stáhneš, ale Tys mě překvapila tím, že jsi ze sebe téměř bez zaváhání začala chrlit svůj příběh. Zatímco jsem Tě poslouchala, musím přiznat, že se ve mně střídalo hned několik pocitů. Začalo to snad až jistým pohrdavým pomyšlením, co je to za trhlou holku, která je ochotná na potkání vyprávět cizím lidem osobní věci. Jenže jak jsi mluvila dál, mimoděk ve mně rostlo cosi, co by se dalo označit za úctu či obdiv. Zjistila jsem totiž, že i uprostřed těch nepříjemných vzpomínek, v nichž ses octla, sis dokázala uchovat až neskutečnou schopnost samu sebe a celou situaci vidět s jistým nadhledem a své líčení opepřit špetkami nečekaného humoru. A když jsi mi vykreslila obrázek svého bývalého kolegy, co nesnesl Tvé odmítnutí a tak hnusně se Ti pomstil, jak si v nestřežené chvíli stříká ústní sprej do pusy, najednou jsem se neovládla a vyprskla jsem smíchy. Faux pas jak hrom, řeklo by se v kontextu té zraňující události. Jenže Ty ses na mě najednou podívala a rozesmála ses taky. Já vím, že tímhle nečekaným smíchem to pro Tebe neskončilo a že se budeš svými vzpomínkami drásat i nadále. Ale v dané chvíli jako by ses prostě rozhodla, že si vědomí křivdy udělá přestávku. Mé řeči o tom, že největší škodu určitě utrpěl ten šéf firmy, co Tě tehdy tak nespravedlivě propustil, byly asi dost banální. Až jsem se styděla, že ti nedokážu říct něco, co by mělo větší moc nějak účinně ti ulevit. Tohle jsi přece věděla sama. Ale Tys mi přesto dala najevo, že jsi mi za má slova vděčná. Víš, že vlastně až v té chvíli, kdy to bylo venku, jsme si navzájem řekly svá jména? A musím Ti říct, že neznám nikoho, ke komu by se jméno hodilo tak, jako k Tobě. Jméno, ke kterému stačí přidat jedno „k“ a hned je z něj zdrobnělina, přesně vystihuje pocit, který z Tebe mám. Bezelstná, leč tím nemíním hloupá nebo naivní, mladá žena, která vám s takovou důvěrou dává najevo své odhodlání vidět ve vás jen to nejlepší, že se začnete mimoděk snažit, abyste doopravdy nejlepší byli. No, jestli fakt platí nomen omen, tak teda potěš. Moje jméno pro změnu zdrobňovat ani nejde. Dokonce i máma to vzdala a Sandrušku používala jen skutečně zřídka, jen když se mé dětské žaly ocitaly kdesi na hranici hysterie. Na konzervatoři mě zkracovali na cizokrajně znějící Sandy, což mi taky nijak zvlášť po chuti nebylo. Ale to už zase odbíhám. Přestup v Praze jsem nakonec zvládla, a tak jsem z pražského rychlíku vystupovala jen lehce po půlnoci. Tudíž jsem ještě pořád měla šanci jít spát plusmínus ve stejnou dobu, jako chodím obvykle. Jsem totiž čistokrevná sova. Přečkala jsem i osamělý noční návrat do svého domova, což byla asi nejhororovější část celé akce, protože jsem srabík, a zakrátko jsem si už lebedila v peřinách. Jenže mi místo spaní šrotovalo v hlavě, jak bylo naše setkání zvláštní a neobvyklé. Já moc kamarádek nemám, jen se semtam potkám s nějakými spolužačkami ze školy, nejčastěji s onou Evou, co mi dohazovala svého bratrance. Ba ne, strejda to byl. A najednou jsem si s cizí holkou kdesi málem na druhém konci republiky sedla natolik, že jsem měla zakrátko pocit, jako bychom se znaly odmalička. Bé, proč jenom nebydlíš blíž?! Zdálo se to jenom mně, nebo jsi to tak vnímala taky? Asi ne, co? Když jsem Tě tak odmrskla s tím povídáním o sobě. Ale tohle jsem Ti už snad vysvětlila. Tedy doufám. Ale pokud mi nezavoláš ani nenapíšeš, je mi jasné, že si za to můžu sama. Vlastně jsem Ti chtěla původně raději brnknout, než smolit tenhle elaborát, který možná nakonec kvůli své boubelatosti ani neproleze drátama. Jenže za chvíli mi začíná hodina – tos asi uhádla, že mám cosi společného s hudbou a učením. A právě jsem zjistila, že mám kredit v mobilu akorát na to, abych si zavolala sanitku, kdyby mě při svérázné interpretaci Maláskovy Adélky jistým Péťou Kropáčkem ranila mrtvice. Proto Ti radši píšu, ale teď už musím končit, protože Kropáček zvoní za dveřmi. Drž mi palce, ať to oba ve zdraví přežijem.
Sandra
Vejmary 16. října
Milá Sandro,
Tvůj báječný mail mě vzpružil na duši skoro stejně jako před pár dny Tvá osobní blízkost. Když jsem četla o tom, jak jsi vnímala neobvyklost našeho setkání, jako bys mi mluvila přímo z duše. Také jsem úplně cítila, jak jsme naladěny na stejnou vlnu. Opravdu si nemysli, že o svém fiasku vyprávím na potkání. Ostatně ono ani není moc komu. Žiju tady sice celkem společensky, ale žádné důvěrné kamarádky, natož kamarády, tu nemám. Vejmary nejsou mým rodným městem, proto tady žádní známí z mého dětství ani studentských let nežijí. Pocházím z Olomouce a když mi bylo sedmnáct, naši se přestěhovali za lepší prací do Prahy. Musela jsem kvůli tomu vyměnit jeden gympl za druhý, ale nebylo to tak strašné. Těsně poté, co jsem nastoupila na vysokou školu, moji rodiče bohužel tragicky zahynuli. Nechci se rozepisovat, jak to pro mě bylo hrozné, ostatně je to už dávno a nezbylo mi nic jiného než se s tím nakonec nějak vyrovnat. Naštěstí jsem měla dědečka s babičkou. Ti už nějakou dobu vlastnili ve Vejmarech domek po dědečkově strýci a jen co skončili s prací a odešli do důchodu, nadobro se tam přestěhovali. Jezdili jsme k nim ještě s našima a po tom neštěstí jsem tam zajížděla mnohem častěji než dřív, protože ti dva starouškové byli jedinými mými příbuznými, kteří mi zůstali. Oba moji rodiče totiž byli jedináčci a jedináček jsem také já. Když jsem skončila vysokou školu, nastoupila jsem jako programátorka do té konzultantské firmy, o které jsem Ti vyprávěla. Tehdy byl jejím majitelem otec toho nynějšího a firma byla mnohem menší. Jak se postupně rozrůstala, postupovala jsem tam přes funkci šéfové jedné programátorské skupinky až k té nejvyšší možné pozici, tedy k vedoucí celé programátorské divize. Bylo mi devětadvacet a byla jsem do té funkce jmenovaná asi tak dva měsíce, když firmu převzal nový majitel, mladý Jan Malát. Tedy mladý... bylo mu tenkrát pětatřicet a za sebou měl kromě několika zahraničních praxí ve věhlasných konzultantských firmách také vlastní úspěšné podnikání, které ale ukončil, tedy výhodně prodal, když jeho otec odstoupil z vedení naší firmy. Ačkoli převzal firemní strukturu po otci tak, jak byla, neudělal to zcela samozřejmě. Všechny šéfy divizí si pořádně prověřil a byl odhodlán sesadit každého, kdo by se mu nezdál na tu funkci dostatečně vhodný. Při tom prvním pohovoru jsem, jak asi chápeš, měla hodně malou dušičku. Ze všech členů vedení jsem byla nejmladší, a navíc jediná žena, a obávala jsem se, abych mu na tu funkci nepřipadala nedostatečně zralá a zkušená. Ale palbou jeho otázek jsem proplula bez šrámů pod čarou ponoru a zdálo se, že mé další kariéře nebude stát nic v cestě. Jenže o rok později... ale to jsem Ti ostatně vyprávěla. A Ty máš pravdu, když píšeš, že Ti bylo jasné, že tím naším společným smíchem si mé patlání v pocitech křivdy jen udělalo přestávku. Večer jsem samozřejmě vůbec nemohla usnout. Pořád jsem si přemílala v hlavě, jak mi to ti dva muži mohli udělat. Navzájem se tehdy moc nemuseli, nicméně Malát Hanzelku respektoval coby schopného šéfa obchodní divize a Hanzelka byl k Malátovi někdy až přehnaně servilní. Prostě to byl takový slizoun odporný. Ten ústní sprej, to byla jen jedna z věcí, které na něm byly odpuzující. Další byl třeba ten fakt, že když byl zamyšlený a přestal se hlídat, zaníceně se šťoural prstem v uchu. Když pak do téže ruky vzal doklady, které mi chtěl předat, dávala jsem dobrý pozor, abych se jich dotkla jinde než tam, kam sahal on. Jeho zájem o mě se datoval ještě do doby, kdy firmu řídil starý pan Malát, ale s příchodem jeho syna jako by ještě zintenzivněl. Přitom jsem mu nedávala absolutně žádné naděje. Víš, Sandro, mockrát jsem se zamýšlela nad tím, jestli jsem ho tenkrát měla šanci odmítnout nějak méně razantně, než jak jsem to udělala, a jestli jsem se tedy nemohla vyhnout tomu, že mě začal nenávidět až tak hrozně, aby pojal úmysl mě zničit. Ale opravdu jsem nevymyslela, jak jinak reagovat na tak drze obscénní doteky, které si ke mně dovolil. Že se Hanzelka projevil jako podlá svině, to bych tedy na základě svých předchozích zkušeností ještě pochopila. Nechápu ale chování Maláta. Samozřejmě jsem neměla důkaz, že ten inkriminovaný mail z mého počítače poslal právě Hanzelka, a proto jsem si nemohla dovolit vyslovit své podezření nahlas. Ale copak Malát nemohl aspoň vzít v úvahu, že jsem nikdy předtím neudělala nic, co by firmě uškodilo, a že jsem všeobecně považována za úzkostlivě čestnou osobu? Nemohl se alespoň trochu zarazit, když jsem mu přísahala, že jsem ten podraz opravdu neudělala? Jemu zkrátka stačilo, že ajťáci vypátrali z archivu, že ten dokument odešel z mojí mailové schránky a že krátký průvodní mail obsahoval mé iniciály, a už nepotřeboval vědět nic dalšího. Ach jo, a už zase opakuju své litanie, ačkoliv jsem Tě jimi tak dlouho krmila osobně. Ale neboj, já se umravním. Vlastně jsem v poslední době žila docela fajn život. To jen ta cesta do Prahy a to setkání na ulici s Malátem mi ho na chvíli trochu rozčechralo. Kdybys viděla ten jeho chladný pohrdavý pohled, když postřehl, kdo to kráčí proti němu! Ale dost už. Z Tvého mailu jsem neomylně vydedukovala, že jsi paní učitelka hudby, ještě dřív, než jsi to uvedla. No páni! Zírám a smekám klobouk. Já se svým hluchem bych mohla z hudební produkce provozovat tak nanejvýš halekání „hoří“. Milá Sandro, tento mail píšu na pokračování. Musela jsem ho nechat rozepsaný, protože jsem měla neplánovanou pracovní schůzku. Tys mi mezitím volala a obávám se, že má odezva do telefonu v Tobě vzbudila dojem, že o komunikaci s Tebou nemám pražádný zájem! Omyl, velký omyl! Jenže ve chvíli, kdy jsi volala, jsem měla před sebou popuzeného zákazníka, který trval na svém, že zadání programu formuloval úplně jinak, než jak jsem mu ho vyrobila. Určitě uznáš, že za těchto okolností nebyl ochoten tolerovat mé plkání s kámoškou, ačkoliv už dávno bylo po jakékoli rozumné, ba i dost nerozumné pracovní době. Vlastně mám pocit, že jsme se v té kavárně ani nedostaly k povídání, co teď přesněji dělám. Budu se tedy muset chtíc nechtíc vrátit k oné staré křivdě. Malátovi tehdy nestačilo, že mě na hodinu propustil. Když jsem si v Praze sháněla nové místo a zajímala se o pozici odpovídající té, kterou jsem měla u Maláta, postaral se o to, aby mě nikdo nepřijal. Do zápočtového listu mi totiž napsal tentýž důvod ukončení pracovního poměru, jaký mi sdělil ústně, což, pokud to nevíš, způsobí, že se z Tebe stane nežádoucí osoba pro každého jen trochu opatrného zaměstnavatele. Navíc přitom ztrácíš nárok na podporu a můžeš se tím pádem jít oběsit. Výsledek hledání podobné práce, jakou jsem měla předtím, byl tedy, jak jistě chápeš, vždy jasný. A když jsem slevila a hledala normální programátorské místo, všude mi říkali, že při tom šéfování jsem určitě už z programování vypadla a čerstvým neopotřebovaným absolventům bych už nedokázala konkurovat. Beztak si nejsem jistá, jestli i to nebyla jenom výmluva a pravým důvodem nebyl ten můj cejch. Nakonec jsem jen tak z náhlého popudu zkusila hledat místo ve Vejmarech a jejich okolí, protože jsem tady pořád měla ten domek po babičce a dědovi, kteří už bohužel nežijí. A vida. Přímo ve Vejmarech se našla jedna menší softwarová firmička, která mi dala šanci. Pracuju pro ni dodnes a troufám si říci, že její majitel nijak nelituje, že mi dal šanci. Ten brblavý zákazník mě sice nejprve vykolejil – od té události přede dvěma lety jsem vyklepaná pokaždé, když dojde k nějaké nepříjemnosti ohledně mé práce, protože jsem na vlastní kůži poznala, jak snadné je octnout se bez zaměstnání – ale pak jsem si uvědomila, že je to všeobecně známý potížista, se kterým se utkal snad už každý z mých kolegů. A navíc jsem na něj vytáhla smlouvu, kde bylo zadání formulováno naprosto jasně a hovořilo v můj prospěch. Mimochodem, kromě programování mám ještě jeden zdroj obživy, ale i tak bych o ně nerada přišla. Ale o tom až zase příště. Jestli se Ti tedy zdálo, že jsem do telefonu neosobní, až komisní, moc mě to mrzí a honem ten mail dopisuju a vše Ti vysvětluju a kvapem posílám, aby nedošlo k mýlce. Jsem si vědoma, že ten můj pamflet je psán děsně chaoticky a budeš mít problém se v něm vyznat, ale než bych se v něm začala šťourat a vnášet do něj logiku, radši ho odešlu hned, ať víš, jak na tom my dvě spolu jsme.
Moc Tě zdraví Tvá (doufám, že pořád ještě) spřízněná duše Ivana Zavřít ukázku |
Táňa Kubátová: Záruční list na život - druhé vydání
Telefonáty muže, kterého náhodně potkala na ulici, vstoupí jedenatřicetileté Jarce do života zcela nečekaně. Zrodí se mezi nimi kamarádství, neboť spolehlivá anonymita vzájemných hovorů je oba zláká k nebývalé otevřenosti. Nakonec, proč se nesvěřit někomu, koho můžeme ze života lehce vymazat tím, že přestaneme přijímat jeho hovory? Jenže co se stane poté, co jeden z nich náhodně zjistí totožnost toho druhého?
Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Bez hnutí brvou zaplatila za odvoz rozmařilou částku a vratkým krokem kráčela k domu. S menšími obtížemi odemkla a bez úhony se dostala do bytu. Dokonce i letiště si povlékla a hodila na ně polštář a prošívanou deku. Mytí nepřeháněla a mezi peřiny zapadla už v polospánku. Ještě ji napadlo, jestli náhodou není úplně pitomá, že se s Vítkem nespustila. Je to fajn kamarád, vypadá velice mužně a určitě by byl něžný. Už dlouho na ni nikdo nebyl něžný. Dlouho ji nikdo nepohladil a nepomazlil se s ní. Dlouho jí nikdo neřekl, že voní jako kytička a je hebká jako pampeliškové chmýří. Vytryskly jí slzy. „Řveš proto, že jsi ožralá,“ oslovila sama sebe hlasitě a přísně. Pak v slzách usnula. Teď byly dvě hodiny po poledni a Jarka měla neustálý nutkavý pocit konečně se sbalit a jít domů. Nějak se jí nedařilo pochopit, že doma je právě tady. Ještě nějakou dobu se motala bezcílně sem a tam, ale pak sama sebe pokárala. To, že je po flámu, přece neznamená, že ten den jen tak zbůhdarma zabije. Pak ji napadlo, že nejlepším způsobem, jak se zde udomácnět, bude odstranění cizích stop, jež byly patrné hlavně v koupelně a na záchodě v podobě pocákaných obkladaček a dlaždic, špinavých ráfků v umyvadle a v záchodové míse, zaťapaného zrcadla a několika cizích chloupků ve sprchovém koutě. S uspokojením konstatovala, že téměř vše potřebné k úklidu se dá nalézt v policové stěně v chodbičce před koupelnou. Byl zde prášek na vanu, saponát i čistič WC a několik hadříků. Při práci ji znovu rozbolela hlava. Když lila do záchodové mísy modrozelenou čisticí tekutinu, mimoděk si vzpomněla na jeden z míchaných nápojů z dnešní noci, který měl přibližně stejnou barvu, a tiše zaúpěla. ‚Jen trp, flamendře,‘ byla k sobě nelítostná a pokračovala ve zběsilém cídění. Po několika dalších dávkách studené vody se hlava konečně umoudřila a Jarka si troufla něco málo sníst. Když se pak v osm večer od hlavy k patě sprchovala v čisťounké koupelně, v níž se všechno lesklo jako z alabastru, konečně si dokázala vychutnat ten úžasný pocit, že je v tomhle bytě svou vlastní paní, že jí nikdo nebude hartusit za dveřmi koupelny, aby si pospíšila, a nebude si do jejího nadýchaného ručníku utírat své špinavé pracky. Na čerstvě ustlané letiště si vzala knihu a lehla si tak, aby byla co nejblíže ke stropnímu světlu. Nestihla přečíst ani půl stránky, když zazvonil telefon. Jarka se zaradovala, když ji napadlo, že by to mohl být Mefisto, a skutečně to byl on. „Ahoj Mefisto,“ pozdravila ho vesele. „Šťastný a veselý nový rok a posílám ti vášnivý polibek.“ „Ó,“ zkoprněl na chvíli. „Ahoj Lasičko. Ty ještě slavíš Silvestra?“ „Proč? To si myslíš, že jsem schopna vášnivého polibku jen když jsem opilá?“ „Pevně doufám, že ne. Co tě tak rozjařilo, povíš mi to?“ „Mefisto, když já ani nevím, kde mám začít. Předně bych ti měla říct, kde právě teď jsem. To bys prostě neuhádl. Na letišti, představ si.“ „Na letišti? A kam cestuješ?“ Jarka se rozesmála. „Možná do ráje… jsem na letišti zvaném manželská dvojpostel.“ „A s kým?“ „S tebou. Ležíš tu vedle mě v telefonu a kablík bondovky, který vede do mého ucha, nás nerozlučně spojuje.“ „Kde to vlastně jsi, Lasičko?“ „U sebe doma. Doma! Ve svém bytě. Konečně…“ „Ty ses už přestěhovala? Definitivně?“ „Definitivně. I když trochu neslavně.“ Pak mu vylíčila konflikt s paní Vaněčkovou. „Musíš mít dobré kamarády, když byli ochotní ti pomoct na Silvestra,“ konstatoval. „Díkybohu mám. A tenhle je moc skvělý.“ „Jak moc?“ „Prostě moc. Jen co jsme to sem nastěhovali, šli jsme spolu na silvestrovský tah a bylo to báječné.“ „Tys nakonec někde byla?“ „Hm, táhli jsme to až do pěti ráno.“ „U něj?“ „V hospodě, samozřejmě.“ „Je svobodný?“ „Ne, ženatý.“ „Lasičko… a proč nebyl se svou ženou?“ „Nechtěl. Potřeboval si od ní chvíli odpočinout. Víš, Mefisto, je v tom manželství hrozně nešťastný.“ Na druhém konci linky bylo chvíli ticho. „To přece říkají všichni ženáči, a věří jim jen naivní holčičky…“ „Neznáš ho, tak ho neodsuzuj. Tohle je opravdu trochu jiný případ… Ty mi nevěříš, co?“ „Já vím, že ty sama tomu věříš.“ „Nedělej ze mě husu. Možná by se na mě daly použít nějaké jiné zvířecí výrazy, ale tenhle tedy rozhodně ne. Když ty ses rozváděl, tak jsi asi taky nebyl moc šťastný ne?“ „A on se rozvádí? Skutečně rozvádí?“ „On se nerozvádí. I když bůh ví, jak tohle dopadne. Je to smutný příběh, věř mi to. Já jenom váhám, jestli ti ho smím prozradit. Bojím se, že ho z mého vyprávění poznáš, pokud bys ho náhodou znal… No dobře, zkusím to co nejstručněji. Prostě narodilo se jim postižené dítě a jeho žena se na ně tak chorobně upnula, že už nejeví zájem o nic a nikoho jiného. Od svého muže očekává jen peníze a pochopení, ale sama mu nedává nic, vůbec nic. Nanejvýš výčitky, že to dítě nemá rád a chce se ho zbavit.“ „To opravdu není běžný případ,“ uznal. Jarka mu vylíčila, jak se snažila s Danou promluvit a jak to všechno dopadlo. „Ten kluk je fakt na dně. Potřeboval relaxaci jako sůl. No a já jsem byla taky sama, taky trochu na dně, tak jsme šli řádit spolu. Teda Mefisto, už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy takhle zatancovala.“ „Co jste ještě dělali kromě tancování?“ „Kecali. Žvanili. Filozofovali, až se z nás prášilo. A musím se ti k něčemu přiznat, Mefisto…, ale ty se na mě asi budeš zlobit… já jsem mu řekla o tobě. Neboj, neřekla jsem mu nic z toho, cos mi povídal o svém životě, jenom o tom, že si telefonujeme a co všecko jsem ti vykecala já. Pochop to, taky se mi dost svěřoval, a pak přišla taková chvilka, kdy jsem se s tebou prostě musela pochlubit. Možná jsem tě dokonce zbaběle použila jako obranu před ním. Víš, dost jsme pili, i témata rozhovorů byla docela důvěrná, no, musela jsem si pak najít vysvětlení, proč já důvěrná být nechci. Nemohla jsem riskovat, že pokazíme naše desetileté kamarádství, nehledě na to, že je navíc můj zaměstnavatel, protože mi dodává ty mimopracovní zakázky.“ „Takže já jsem ti posloužil jako pás cudnosti?“ „Vlastně… ano,“ rozesmála se. „Vidíš, a já už jsem se bál, že jsi rozjařená z toho, že se ti s někým povedlo zahodit ty tvoje šestileté zábrany.“ „Proč bál? Jako správný kamarád bys mi to snad měl přát, ne?“ „Budu ti to klidně přát, pokud je zahodíš se mnou.“ „S hlasem z telefonu? To těžko.“ Schovat ukázku |
Táňa Kubátová, Josef Pepson Snětivý, Alexander Stainforth: Vánoční zázraky
Tři vánoční příběhy tří osvědčených autorů.
Táňa Kubátová: Vánoční vyznání Komorní příběh Šárky, jejíž dcery právě vylétají z hnízda a ona musí hledat nový smysl života. Láska v jejích plánech nefiguruje, ale vše se změní po setkání s mužem, který ji okouzlil před pár lety, jenže tehdy jim okolnosti nepřály...
Josef Pepson Snětivý: Tři králové o třetích Vánocích Porodník Johnny, pocházející z Keni, se ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice, kde pracuje. Ačkoli svou práci miluje a na každé zrození se těší, tentokrát zatouží zmizet beze stopy. Na to je už ale pozdě…
Alexander Stainforth: Holka ze Staromáku Přitažlivá, ale osamělá Sandra nevěří své sestře, že když si bude něco přát, opravdu se jí to splní. Dokud jí krásný nový kabátek nezničí roztržitý herec, který do ní vrazí na Staroměstském náměstí, aniž by tušil, že hraje hlavní roli nejen v populárním seriálu, ale i v Sandřiných představách.
nakladatelství Čas, 2017
Ukázky Zavřít ukázky (z povídky Táni Kubátové Vánoční vyznání)
Ten večer Roman s Vlastou večeřeli u Romana v kuchyni, když se rozezněl Vlastin mobil. Vlasta jej popadla a hovor přijala. Chvíli poslouchala, pak bez váhání vyhrkla: „No jéžiš, okamžitě sbal tašku, a už ať jsi tady.“ Pár vteřin mlčela, pak vykřikla: „Ale huš, kolikrát ti mám říkat, že mi vadit nebudeš?!“ Jen co zavěsila, zasmála se. „Já věděla, že do pěti dnů je tady,“ sdělila Romanovi. „Nejenže už jí vysekali vanu, ale hajzlík, který tam provizorně nechali, jí zaprasili tak, že se na něj štítí chodit.“ „To je ale překvápko,“ prohodil Roman uštěpačně. Vlasta se na něj zašklebila. „Doufám, že na ni nebudeš hnusnej.“ „Poštvu na ni sousedovic pitbula,“ ujistil ji. Vlasta se zasmála, a jen co dovečeřeli, hodila za sebe, že nádobí nechá na něm, a zmizela ve svém bytě. Sotva stihla připravit pro svou dočasnou podnájemnici čisté povlečení, když Šárka ohlásila mobilem, že stojí před brankou. „Tak velký dík,“ vydechla o pár minut později, jen co za ní i za její velkou taškou plnou prádla a šatstva Vlasta zavřela dveře. „Člověče, mám dojem,“ pokračovala a ukázala na své zavazadlo, „že ačkoliv to bylo všecko v krabici a ještě pod igelitem, měla bych to ze všeho nejdřív prohnat pračkou. Ten prach je fakt všudypřítomný. Cítím ho dokonce i v puse.“ „Něco bych ti řekla,“ opáčila Vlasta. „Ale slíbila jsem ti, že se zdržím komentářů.“ „No jo, mělas pravdu,“ uznala Šárka chrabře. „Nedá se to. Šmudlání v umývadle by se ještě přežít dalo, ten záchod už teda hůř, ale ten prach, to je prostě něco. Budeš té dobroty a nasměruješ mě nejkratší cestou do sprchy?“ Jakmile se osprchovala a zabydlela ve Vlastině pracovně, pozvala ji Vlasta do obývacího pokoje na čaj. Při jeho popíjení se náhle Vlasta odhodlaně nadechla a posléze řekla: „Musím tě varovat před bráchou.“ „Proč?“ zeptala se Šárka udiveně. Vlasta se na chvíli odmlčela a posléze se zatvářila lehce provinile. „Víš,“ doznala, „před nějakým časem jsem se spolu s mamkou zúčastnila takového menšího spiknutí, které mělo za cíl nainstalovat do jeho blízkosti jistou potenciální partnerku. Ne že by ten důvod, proč potřebovala provizorní bydlení, neexistoval, ale byl jaksi až v druhém plánu. Bráška to ovšem hbitě prokoukl, bohužel... Tudíž, jen co jsem se nedávno zmínila, že tě tu hodlám ubytovat, sdělil mi něco v tom smyslu, že opakování stejné taktiky, která notabene neuspěla ani napoprvé, je ode mě velice málo nápadité.“ Šárka se zasmála. „Takže on si myslí, že mu mě chceš dohodit?“ ujišťovala se. „A tamto předtím,“ zeptala se posléze, „se odehrávalo s vědomím a spoluprací té dotyčné, nebo byla stejným předmětem manipulace jako tvůj brácha?“ „Kdepak, s jejím vědomím.“ „Aha. A totéž si myslí o mně,“ ujasňovala si Šárka. „Bože, to abych se hanbou propadla, až na něj narazím.“ „Neboj, nemusíte se vůbec potkávat,“ ujistila ji Vlasta horlivě. „Jak jsi viděla, máme společné jen schody a halu. A víc chodím já k němu, než on ke mně.“ „No, aspoň že tak,“ vydechla Šárka. „Ale ještě pořád,“ upozornila ji vzápětí pobaveně, „je tu ta možnost vystěhovat Danino pubertální dítě ke kamarádce a zabydlet se v dětském pokoji s Klárkou a křečkem.“ „Snad bys neutekla před jedním načuřeným chlapem,“ hecovala ji Vlasta. „Ty, taková chrabrá a nebojácná osoba, co ji jen tak něco nepoloží?“ „Nikdo neutíká,“ ujistila ji Šárka. „Teda zatím.“ Bylo to blaho, moci se po třech nepříjemných nocích vyspat na válendě normální konstrukce a normální šířky. Ráno jí Vlasta dala klíč od branky i od domu a bytu. Cestou z práce se Šárka jako obvykle zastavila ve svém bytě, aby obhlédla, jak pokračuje přestavba. Pak za sebou zamkla a vypravila se k Vlastinu obydlí. Svítilo se v obou bytech, a jen co Šárka dole vstoupila do haly a přiblížila se ke schodům, uslyšela shora dva hlasy. Zaváhala a zastavila se. Nechtělo se jí setkat s Vlastiným bratrem poté, co se včera dozvěděla o jeho mylné domněnce stran její role v tomhle domě. Jenže jak se tomu vyhnout? Zřejmě zaslechli zavírání dveří, protože na ni Vlasta shora zavolala: „To jsi ty, Šárko?“ „Ano, já,“ vyslala nahoru svůj hlas, a nezbývalo jí nic jiného než vystoupat tam za ním. Když se octla na dohled, v první chvíli se soustředila jen na Vlastu. Pak se ale její pohled přesunul na muže stojícího vedle ní. Byl asi o hlavu vyšší než ona, měl nakrátko ostříhané tmavé vlasy, které byly už prošedivělé, a šedozelené oči. Z těch očí vzápětí vyčetla, že to, co jí docházelo jen zvolna, je jemu samému jasné už od prvního okamžiku, kdy na ni pohlédl. Horal. Tenkrát nevěděla, jak se jmenuje. Nebylo to důležité. Ani on její jméno neznal. Potkali se ve špatnou dobu a oba věděli, že jim nezbývá nic jiného než svou vzájemnou přitažlivost v zárodku udusit...
(z povídky Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích)
Nakonec to tetování přesto viděl, jak si vzpomněl, teď už zase v polosedu-pololehu a v porodničním zázemí. Ano, sotva přežil další osamělé Vánoce, po kterých se zařekl, že už se ženami nechce mít nic společného, Darina se vynořila. Jako by i jí bylo líto, že se o Vánocích neviděli a nespojili v jednoho Urobora, zmítajícího se slastí. Psala vesele i smutně, rozverně i vážně – a najednou ji tu měl. Koncem března, kdy už jaro rozezpívalo vltavské břehy a nabízelo více světla pro oči i pro duši. A ona mu nabídla své označkované tělo. Bez dlouhých řečí, bez zábran – a bez jinak nutné Johnnyho sebekontroly. „Beru prášky,“ oznámila mu už předtím, na dálku. „Je mi sice sedmadvacet a holky od nás už většinou porodily, ale já mám spoustu času, a hlavně málo peněz. Všechno tu zavřeli a brigád je málo. A co taťka zkrachoval a oběsil se a máma někam zmizela, nikdo, teda až na pár výjimek, mi s ničím nepomůže. Ani Ty ne, zlatíčko moje černý, odpouštěcí.“ A potom se milovali celý den a celou noc, až Johnnyho silné tělo volalo už o pomoc. Bylo však nádherně ukojené a vymazlené. A Johnny, jakmile ji vyprovodil na autobus, jí už cestou z Florence zase psal. Jak to bylo krásné a jak se na ni těší. Ale ona už neodpověděla. Znovu osaměl.
…
Už byl skoro u dveří, za nimiž by se opět skryl před světem, když periferně spatřil obrovský stín. Otočil se – a uviděl skinheada, jenž by se dal výstižně popsat přívlastkem „nadměrný“. Johnny instinktivně poodstoupil. Obr, navlečený do uniformy svého stáda, ho však okázale ignoroval a jeho lysá lebka se natáčela tu ke dveřím na oddělení, tu ke schodišti. Johnnymu záhy došlo, že se chce u někoho informovat, jenže černý doktor je pro něj příliš podřadným tvorem, než aby ho oslovil. A dokonce ho to začalo bavit. Pozoroval valibuka, jak se potí ve svém bomberu. Velechlap to nakonec nevydržel a přiškrceným, tenkým hláskem, který by se hodil k úplně jiné velikosti, vyštěkl: „Můžu se vás na něco zeptat?“ Johnny přikývl. „Darina Badalová: kde rodí?“ Johnnyho šlachovité tělo ztuhlo: „Darina Badalová? Vy jste…“ „Já nevím, co jsem, a vám do toho nic není!“ osopil se na něj skinhead. Jenže Johnny měl navrch: „To je pravda. Ale vám zase nic není do toho, kde ta žena bude rodit.“ Jeho protějšek i přes limitovanou inteligenci poznal, že se bude muset pokusit o zdvořilé chování – a také, jak už si Johnnyho prohlédl, zaregistroval jeho vypracovanou muskulaturu, takže si uvědomil, že ani „ručně“ by s ním snadno nepořídil: „No jo, sorry, to vy jste tady pán, že jo,“ ušklíbl se. „Já jsem otec… teda možná. Darina mi napsala, ať přijdu, že budeme mít dítě. A že to nahlásila, abych u toho směl bejt.“ „Běžte si sednout do vestibulu o patro výš,“ zamumlal Johnny. „Sestra vás zavolá. Někdy večer, nevím kdy.“ Valihrach nepoděkoval ani se nerozloučil. Dunění jeho kroků k Johnnymu doléhalo jakoby z veliké dálky. Chvíli beze slova, bez pohybu a bez dechu postál. Pak naopak vtrhl jako jarní povodeň na oddělení, a rovnou do sesterny. „Haničko,“ vyhrkl, „může za mě někdo vzít tu paní Badalovou? Já ji nemůžu rodit.“ „Proč?“ vykulila na něj oči statná padesátnice, kterou sotva co dokázalo rozházet. „No, prostě… asi osobně já… já nemůžu.“ Nezvykle chabé vyjadřování muže, který si zakládal na tom, že za dva a čtvrt roku dokonale ovládl češtinu, ho usvědčilo z nervozity. „Nejde to, Honzíku,“ mateřsky se na něj usmála. „Víš přece, co je dneska za den. Jindy by to šlo, ale teď tu nikdo jinej není. A proč vlastně nechceš…?“ Její nedopověděná otázka však směřovala do Johnnyho zad.
(z povídky Alexandra Stainfortha Holka ze Staromáku)
Oblečená jsem za půl hodiny a vyrážím metrem z Dejvic rovnou na Staroměstskou. Poprvé mám na sobě červenočernou kostkovanou bundu s kapucí, prodlouženými manžetami a přezkami na rukávech. Má šikmý zip a vypadá vážně perfektně, i na mně. Koupila jsem ji na jaře ve výprodeji za skvělou cenu. Kdybych ji uviděla v obchodě dnes, jen bych bolestí zaúpěla a pokračovala dál v cestě, protože moje finance jsou jaksi na pováženou. No nic, nebudu se stresovat penězi. Mám přece dost peněz. Na účet mi právě tečou miliony, mám úžasný dům, krásného přítele, se kterým teď jdeme ruku v ruce… Kecy! Jak jsem se mohla nechat takhle zblbnout? Vrtím nad sebou hlavou, a jsem konečně na Staroměstském náměstí, když si uvědomím, jak jsem to celé nedomyslela. Je devět ráno. Ano, stánkaři se už začínají připravovat, stromek je rozsvícený, jenže v denním světle to není skoro vidět. Žádná vánoční atmosféra se nekoná. Jsem zklamaná. Mám chuť posadit se na schody k pomníku Jana Husa a rozplakat se. Všechno tady na mě jen dolehlo. Nezaměstnaná, single, totálně bez prostředků, prostě smolařka. Nějaké tabule vizí jsou mi na nic, když jim ani pořádně nevěřím. Filip Vágner… Proč by si měl něco začínat se mnou? Kdo jsem já a kdo je on? Ne, že bych nějak obdivovala hvězdy a hvězdičky a připadala si bezcenná, tenhle chlap ale aspoň něco dokázal – a co víc, je na vzestupu. Já poslední měsíce jenom padám ke dnu. A k tomu se ke mně řítí pár japonských turistů s žádostí, abych je vyfotila. Co to vůbec mají za foťák? Ještě, že se s nimi domluvím anglicky a neuříznu si ostudu. Mám chuť se dneska večer opít. Víte, co je pro ženskou o Vánocích nejhorší? Když zůstane sama a… Ne! To snad Erika nemyslí vážně! Právě mi totiž poslala textovku, že ji ten její nový objev pozval k sobě na Štědrý den, protože ho nemá s kým slavit! A co já?!!! Zajímá se tady někdo o mě?!!! Máma s tátou jsou v Kalifornii (a oni navíc nikdy nebyli ti přehnaně starostliví rodiče, co by si bez dětí neuměli představit svět), ségra bude u svého Pana Nového, a já budu trčet v Dejvicích sama, pouštět si vánoční dojáky a řvát. Zatraceně dokonalá představa. Odepisuju Erice, jak je to skvělé, a i když mi ještě odpoví, že to asi odmítne, protože mě nemůže nechat v tak důležitý den samotnou, okamžitě ji falešně ubezpečím, ať si nedělá starosti. Bude mi dobře. Uf. Je mi zle. Potřebuju se teď hned něčeho napít. Zvednu se a přes náměstí si pospíším ke stánku, kde si právě mnou focení Japonci kupují svařák. Jakmile mě zaregistrují, na jednoho mě pozvou za ochotu, s jakou jsem je „blejskla“, a já samozřejmě neodmítám. No, nějak mám pocit, že ani svařák už není takový, jaký býval. Poslední roky se kouzlo Vánoc kamsi vytratilo. Už nejsme děti, a zatím nemáme vlastní rodinu, pro kterou by stálo za to připravovat překvapení, zdobit byt, těšit se, že se v určitou hodinu najíme po dlouhé době spolu, že si pustíme Pyšnou princeznu a… V tu chvíli cítím, jak do mě někdo prudce vrazí, pak uslyším zaklení a v neposlední řadě si všimnu, že moje úžasná bunda je celá mokrá od mého svařáku! „Zatraceně!“ zakřičím. V jedné ruce držím už poloprázdný kelímek a druhou se snažím dostat svařák z oblečení, ovšem marně – všechno se vsáklo. „Nemůžete se dívat na cestu?! Podívejte se, jak teď vypadám! Moje nová bunda!“ pokračuju v lamentování, když mě konečně napadne podívat se, který idiot do mě tak neomaleně vrazil. A v ten okamžik se mi zastaví srdce. Přímo vedle mě stojí Filip Vágner. Nemůžu se ani nadechnout, jak mě šokuje, že do mě vrazil právě on. On! Ten, kterého mám na tabuli vizí! Zírám na něj určitě s otevřenou pusou, protože se z toho ani po několika vteřinách nedokážu vzpamatovat. „Jste v pořádku?“ Uf, jasně, rychle potřesu hlavou a pokouším se o úsměv, jako by se nic nestalo. Koho zajímá, že moje bunda je zničená, když přede mnou stojí drtič srdcí! A ten jeho hlas… Je tak silný, lehce chraplavý a sebejistý! „Ano, ano,“ dodám ještě, abych ho přesvědčila. Nervózně se pousměje a ukáže na mou bundu. „Mrzí mě to. Když se zamyslím, dokážu vypnout a nevnímám nic kolem sebe,“ říká, ale já na to jen mávnu rukou. „Vyčistit to asi moc nepůjde, co? Zaplatím vám ji,“ navrhuje okamžitě a sahá si do náprsní kapsy své kožené bundy. Odsune přitom modrou šálu s černými proužky a odhalí nádherný norský svetr. „Ne, to není potřeba,“ pokouším se ho zadržet. A i když bych si od něho žádné peníze nevzala, překvapuje mě, jak rychle zasune peněženku zpátky do kapsy. Sakra. Takže to není žádný gentleman. „Víte co? Tak ji spolu půjdeme koupit.“ Páni, teda… Tímhle si u mě dokonale napravil na vteřinu ztracenou reputaci. A ne, že bych byla úplně proti, dneska mě nečekají žádné povinnosti, ale nakupovat s Filipem Vágnerem? Jako vážně? Procházet se s ním po Praze, zaplout do nějakého obchodu a tam si zkoušet oblečení? „To je od vás milé, ale nemyslím si, že se to hodí.“ Vzpomenu si totiž, že se před třemi měsíci rozešel se svojí přítelkyní, se kterou žil pět let, a kdyby nás někde zahlédli paparazzi, nechci si ani představit, co by následovalo. „Dáváte mi košem?“ „No, ne, ano… Prostě by to nebylo dobré,“ dodávám rychle, na místě se otočím a rázně zamířím do Celetné. Uf. Filip Vágner, opakuju si neustále. Vysoký, s uhrančivými očima, svalnatý, ale ne žádný ohavný kulturista, prostě děsně sexy, vrazil přímo do mě! Do mě! „Počkejte přece,“ zakřičí mi do ucha, až sebou leknutím trhnu. Stojí vedle mě, ani jsem nepostřehla, že za mnou běží, a pokládá mi ruku na rameno. „Skutečně máte tak naspěch?“ Zamračím se. „Ne, ale… Vy jste do mě vrazil, omluvil se, prostě jsme to vyřešili.“ Začne se smát a vrtí hlavou. „Takže mi fakt dáváte košem. Ale to ještě nevíte, že já se jen tak nevzdávám.“ „Promiňte, jenomže nechápu…“ „Nechcete ode mě peníze, nechcete jít se mnou nakupovat. Zvu vás na rande.“ Zavřít ukázky |
Táňa Kubátová: Vrabčák
Dvě zklamání v lásce stačí Julii na celý život. Také Daniel si ze svého manželství odnesl skepsi a opatrnost vůči opačnému pohlaví. S Julií si rozhodně nic začínat nemíní. Obzvlášť když se tato nájemkyně jeho restaurátorské dílny jeví jako nezodpovědná bohémka. Jejich zdvořilá komunikace se však poznenáhlu mění v něco víc. Dají svému vztahu přece jen šanci, nebo raději zalezou zpět do svých bezpečných ulit?
Taťána Kubátová, 2016 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Proč po ní neustále pokukuje? A proč tam vůbec zůstal? Myslela si, že jen co ji své babičce představí a pomůže jí s naservírováním čaje a drobného sladkého pečiva, ani si nesedne a nenápadně se vypaří. Jenže on se namísto toho uvelebil na pohovce vedle ní. Zatímco jí jeho babička kladla pár nutných úvodních zdvořilostních otázek, Bezděk se zahnízdil mezi polštáři natolik uvolněně, že si mohla být jistá tím, že rozhodně nečeká na přihrávku, po níž by se opět zvedl a nechal je rozprávět samotné. Ne snad že by se na ni nějak lepil. Pohovka byla široká a vzdálenost mezi nimi se tudíž nedala ani náhodou označit za nebezpečnou. Ostatně jaképak nebezpečí. Tenhle pán k ní sice občas vysílá nadmíru zvědavé pohledy, ale když se setká s jejíma očima, okamžitě mu ztuhnou rysy a svým výrazem jí dá najevo, že jakékoliv přibližování, ať už fyzické, či jiné, nepatří mezi jeho záměry. Jako právě před chvílí. Její periferní zrak jí jasně signalizoval, že zaníceně pozoruje její profil. Ale jen co k němu otočila hlavu, hbitě přeostřil na obraz visící na stěně za ní a začal se tvářit, jako by pečlivě studoval každý tah malířova štětce zvlášť. Julie se pousmála. Zřejmě má tenhle pan Bezděk nepřetržitou potřebu ujišťovat se o proradnosti ženského pokolení. No, jen ať si poslouží. Včera se dozvěděla od Valdemara, že žádné finanční problémy nemá, ba přímo naopak, a navíc že měl za manželku zlatokopku. Zcela zjevně si tuhle vlastnost zobecnil na každou ženu. Chudáček zatrpklý. Ona rozhodně není z těch, co by takového muže z jeho utkvělých představ tahaly. A je úplně jedno, že právě ona mu může lehce dokázat, že nemá důvod být zlatokopkou. Pokud už někdo má sklony na základě jedné špatné zkušenosti takhle zevšeobecňovat, není radno se k němu přibližovat. Jeho žena určitě měla i několik dalších vlastností, které mu vadily a které určitě také připisuje všem ostatním. Od takového radši dál. Zkrátka je to už opotřebovaný chlap, jemuž není snadné vyhovět. Nakonec, proč by se právě ona měla snažit vyhovět jakémukoli chlapovi? Je pravda, že feromony, nebo který čerchmant to je, z Bezděka sálají docela intenzivně, jenže jejich vliv není natolik závažný, aby přebil veškeré její rozumné argumenty, proč svého pana domácího zcela vyloučit z okruhu jakéhokoli svého zájmu. Kolik že mu je let? O pět víc než jí? Bedřich byl stejně starý jako ona. Dušan dokonce o dva roky mladší. Nikdy jí neimponovali starší muži. Jaksi podvědomě si s jejich věkem, a tudíž i s většími zkušenostmi, spojovala i větší protřelost a větší schopnost taktizovat, předstírat a manipulovat. Tedy ne že by právě její dva dosavadní vztahy byly ukázkovými příklady teorie, že čím mladší, tím lepší. Vždyť snad ani nebylo protřelejšího lumpa než Dušan. A schopnost předstírat by mohl Bedřich přednášet rovnou na univerzitě. Julie mimoděk povzdychla, když si vzpomněla na včerejší návštěvu u Valdemara a Štěpánky. Valdemar, ač přibližně stejně starý jako Bezděk, rozhodně zkostnatělý není. Zajímá se o všechno nové, a jestliže se při nějaké činnosti spálí, beztoho se nenechá odradit a příště ji zkusí znovu. Tedy ne že by snad Štěpánčin novomanžel vzbuzoval v Julii pocity, které by byly zcela nepatřičné. Uznávala jeho silnou osobnost, ale jako chlap jí připadal příliš… omračující. Zkušený. Náročný. Nepochybovala o tom, že si sestřenku vycvičí přesně tak, aby vyhovovala jeho nárokům, a že spolu mají tudíž šanci být dlouhodobě šťastní. Ale ona by se vycvičit nenechala. Má už svoje zkušenosti, svoje jasné představy, svoje… Málem se nahlas zasmála. Jen jestli náhodou není úplně stejně zkostnatělá jako tenhle Bezděk. Nehodila i ona všechny chlapy do jednoho pytle, stejně jako to on udělal se ženami? Měla by se ale honem rychle soustředit na debatu. Stará paní vyjádřila radost ze setkání po letech s její babičkou a podotkla, že ve snaze ji vyhledat se dokonce chtěla obrátit na televizi, kde pátrají po dávno ztracených známých v pořadu Pošta pro tebe. Nyní zjevně čekala na Juliinu reakci. „Obdivuji, že byste si do takového pořadu troufla jít,“ podotkla Julie. „Já bych asi neměla tu odvahu. Bála bych se, že setkání s někým dávno zapomenutým emocionálně neustojím a poskytnu davu vítané sousto.“ „Těžší by to měla Julinka,“ podotkla paní Šimková. „Ta by byla v pozici toho, kdo neví, koho může na druhé straně čekat.“ Julie se zasmála. „Taky si vůbec nejsem jistá, jestli by tam babičku někdo dostal. Myslím, že i když má ve své minulosti naprostý pořádek, něco takového by přesto odmítla.“ „Kdyby tam někdo pozval vás,“ ozval se pan Bezděk, „měla byste důvod tam nechodit?“ „Máte na mysli nějaké odložené dítě nebo odvrženého tajného milence, či snad dokonce milenku?“ zeptala se jej pobaveně. „Svým dotazem si koledujete, že se na totéž zeptám já vás. A jak známo, u mužů hrozí dosud neznámý potomek s poněkud větší pravděpodobností než u žen.“ Pan Bezděk se usmál trochu natrpkle. „Nebál bych se vaší otázky,“ ujistil ji nicméně neohroženě. „Jsem přesvědčen, že i já mám ve své minulosti naprostý pořádek.“ „Přesto si myslím, že by si vás mohl někdo pozvat,“ pronesla Julie s jistotou. Zvedl obočí. „Ale? To mě tak znáte?“ „Vůbec ne,“ pokračovala Julie klidně. „Ale mohl jste mít třeba na střední škole spolužačku, která vás tajně milovala, aniž jste to tušil, a teď po letech si dodala odvahu. Anebo musíme brát v úvahu i lidi, kteří se třesou na to, dostat se do televize, a pozvou si i toho, s kým se denně stýkají.“ „Tohle považuji za hloupé,“ podotkla stará paní. „Já bych se na televizi obrátila, až kdybych si opravdu nevěděla rady.“ „Nic takového bys nemusela, babi,“ podotkl Daniel. „Kdybys něco řekla hned, mohl jsem Hohenwaldovy vypátrat dávno. Jak jsi viděla, bylo to hotové v cukuletu. Vždyť se ta rodina celé roky vůbec nehnula z Blanska.“ „Ale ke mně se doneslo, že se Julinka hned v pětačtyřicátém vdala. Proto jsem neměla důvod pátrat po Hohenwaldové.“ „Opravdu je kuriózní,“ uznal Daniel s úsměvem, „že si vzala muže stejného příjmení.“ Daniel se podíval na Julii a dodal: „Ano, já vím, jak k tomu došlo. Vaše babička nám to všechno vyprávěla. Jenom, jak si teď uvědomuji, nevíme, jestli se s tou německou větví Hohenwaldů ještě stále stýká.“ Julie zavrtěla hlavou. „Ne, ta německá větev vymřela. A moravská vymře taky. Tedy aspoň po meči.“ „Aha, vlastně máte pravdu,“ uvědomila si paní Šimková. „Julinka sice má syna, ale od něj dvě dcery, vás a vaši sestru. Mužského pokračovatele má od dcery, ale ten už zase není Hohenwald, nýbrž Záleský.“ Julie jí dala za pravdu jen krátkým přikývnutím a posléze upila čaje ze svého hrnku. Poté se usadila trochu pohodlněji a rozhlédla se kolem sebe. Kdysi pavlačový dům byl velice zdařile zrekonstruován, někdejší pavlač nahradila prosklená chodba a dobudováním svislých vedení vody a kanalizace získal dům veškerý hygienický komfort, který vyžadovala moderní doba. Letitost domu ovšem prozrazovaly vysoké stropy, stejně jako tvary oken zasazených v otvorech se širokými parapety. Ze zařízení pokoje i přilehlých prostor, jimiž Julie cestou sem prošla, bylo patrné, že rodině toho mnoho z původního nábytku nezůstalo. Viděla zde pár historizujících solitérů zjevně vyrobených současným truhlářem, ale většinu zařízení tvořily neutrální kusy hodící se do každého interiéru. Nejvíc ji zaujalo pár obrazů, u nichž si byla jistá, že jsou to originály. Na stěně přímo proti Julii se skvělo plátno s folklorním výjevem, malované zcela nepochybně Jožkou Úprkou v jeho impresionistickém období. A malý obrázek kytice ve váze, visící hned vedle něj, nezapřel rukopis Otakara Kubína. Jen co se na kytici zadívala pozorněji, ucítila na sobě opět pohled pana Bezděka. Mimoděk stočila svůj zrak k němu. „Vidím, že vás zaujaly babiččiny obrazy,“ prohodil. „Nepochybně se coby vystudovaná výtvarnice nemusíte ani dívat na podpisy, abyste poznala autory.“ „Zrovna tyhle dva si člověk fakticky splést nemůže,“ dala mu Julie za pravdu. „A snad se nepletu ani v tom, že jsou to originály?“ „Ovšemže jsou,“ pronesla paní Šimková hrdě. „Tyto dva se nám podařilo před komunisty uchránit. Na zadní straně Kubína je dokonce jeho osobní věnování.“ Julie naznačila sešpulenými rty obdivné hvízdnutí a hned poté zachytila další z pohledů pana Bezděka. Tentokrát zkoumavý a zcela jistě podezíravý. No ovšem. Právě upadla v podezření, že si počítá, kolik toho tenhle chlapík jednou po babičce zdědí. Zatvářila se otráveně. Má ten člověk tak nízké sebevědomí, nebo je prostě jen cynik až na půdu? Copak mu není jasné, když se podívá do zrcadla, že by mohl mít na každém prstě deset zájemkyň i bez Kubína a Úprky? Ačkoliv… zrcadlo by mu možná takovou informaci neposkytlo. Jeho kouzlo a šarm spočívaly v něčem jiném než v líbivé tváři. Nedovedla by přesně říci, v čem přesně, ale cítila je zcela zřetelně. Až na to, že ona má rozum. A že nehodlá vyplýtvat své city na člověka, který žádným citům dávno nevěří. Julie znovu upila ze svého šálku a podívala se do tváře paní Šimkové. „Moc by mě zajímaly vaše válečné zážitky z Anglie,“ řekla a její dotaz rozhodně nebyl jen výrazem zdvořilosti. „Tedy pokud by ve vás takové vzpomínky nevyvolaly melancholii a pochmurnou náladu.“ „Ale kdeže! Naopak,“ ujistila ji stará paní. „Jenom nevím, jestli mají co říci takovýmto mladým lidem, jako jste vy.“ „Opravdu bych si je ráda poslechla. Ale jestli bychom nudily vašeho vnuka, mileráda si je nechám na nějaké čistě dámském posezení,“ dodala s bezchybnou zdvořilostí. Přesto si v té chvíli Daniel nebyl jist, zda mu nenaznačuje, že je pro ni jeho přítomnost nevítaná. No ovšem. Nade vši pochybnost je vnímavá. A je si dobře vědoma toho, že dávno prohlédl její povrchní způsob života a zvyk klást odpovědnost za svoji existenci na cizí bedra. Přitom, a zejména nyní, když hovoří s babičkou, budí tak silný dojem spolehlivosti, soběstačnosti a nezávislosti, že by jej málem oklamala. To bude tou její výchovou. Působí noblesně a nutí své okolí pociťovat k ní mimoděk úctu. Hezky ji vycepovali, jak je třeba navenek vypadat. Až na to, že při bližším než společensky povrchním jednání z ní veškeré tyhle nánosy padají. Pozdní příchody na obchodní schůzky a život na úkor příbuzných už uhlazeným chováním nezakamufluje, ať by se snažila sebevíc. Kdepak, tu radost, aby ji nechal hrát před babičkou její divadýlko zcela nerušeně, jí nedopřeje. „Na moji přítomnost ohled neberte,“ promluvil tedy vzápětí. „Ostatně jsem si jist, že při ponorech do minulosti se vždycky najde něco dalšího, co při těch předchozích nebylo vyloveno.“ Julie se jeho květnaté formulaci pousmála a udiveně se na něj podívala. Vrátil jí pohled se zvednutým obočím. No dobře, tak tu snahu napodobit její noblesu trochu přepískl, ale tím lépe. Aspoň si bude lámat hlavu, jestli to z jeho strany náhodou nebyl pokus o karikaturu, jíž by naznačoval, že ji dávno prokoukl. Nezdálo se však, že by Julie jakkoli znejistěla. Babiččino vyprávění občas přerušila doplňujícími dotazy svědčícími o tom, že se na vzpomínky staré dámy plně koncentruje. Na rozdíl od Daniela. Ten si namísto poslouchání dávných historií pilně lámal hlavu, čím to, že se mu tahle drobná žena tak dostala pod kůži. Samozřejmě byla půvabná. Ano, půvabná, tohle slovo ji vystihovalo nejpřesněji. Jsou ženy, které jsou jenom krásné, ale pak jsou takové, které jsou i půvabné. A půvab je něco, co ženě zůstane, i když její krása uvadne nebo je překryta únavou či prožitými bolestmi. Přitom tahle Julie nebyla nijak nápadně oblečená ani neměla kdovíjak rafinovaný účes. Obyčejné černé džínsy doplňoval barevný svetr, který byl ovšem bezpochyby netuctovým ručně pleteným kouskem z nějakého umělecky zaměřeného butiku, a účes byl krátký, jednoduchý, sportovní a tvarovaný tak, aby žádný z pramínků nepřekážel ve výhledu. Tohle se mu líbilo. Příšerně ho znervózňovalo, pokud pobýval delší dobu v přítomnosti ženy, která periodicky zastrkovala vlasy za ucho a ony se jí periodicky opět vysmekávaly z určené polohy a bimbaly se jí před očima. Na Julii ho pro změnu znervózňovalo, jak se mu nesmyslně, leč neodbytně líbí. Navzdory zdravému rozumu ji chtěl, a se vším všudy. I se všemi jejími myšlenkami, vzpomínkami, plány i sny. A to i přesto, že si vůbec nedokázal ujasnit, zda veškerá její hrdá a místy až povýšená odmítavost, kterou dává najevo svými gesty i výrazy tváře, jen co se na ni podívá, je jen šikovnou taktikou, jak jej o to víc povzbudit, anebo zda vyjadřuje její skutečné pocity. Přestože ji podezíral, že ráda žije na úkor druhých, neměl sebemenší důvod myslet si, že by chtěla žít právě na jeho úkor. Vždyť takových, co by jí rádi splnili každé přání, přece musí být dvanáct do tuctu! Svoji dokonalou výchovu Julie o něco později potvrdila tím, že v šest hodin, tedy sotva po hodině návštěvy, dala najevo jasný úmysl tohle příjemné posezení ukončit. „Nechoďte ještě a zůstaňte na večeři,“ zvala ji srdečně babička. Nicméně Julie se nesmlouvavě zvedla. „Velice děkuji za pozvání,“ opáčila zdvořile. „Ale už jsem se s někým na večeři domluvila.“ Nezbytné loučení, doprovázené všestrannou zdvořilostí, trvalo dalších asi deset minut. Teprve poté Julie, oblečená do krátkého kabátku a s kabelkou přes rameno, sestupovala po schodišti do dvora. Vyprovázel ji pouze Daniel, který si na sebe v rychlosti hodil kabát a do kapsy zasunul peněženku. „Pevně doufám, že vaše slova o domluvené večeři se týkala večeře se mnou,“ promluvil, když kráčeli přes dvůr. Julie k němu otočila hlavu. „Dohodli jsme se přece, že ty bezpečnostní dodatky probereme u vás v kanceláři,“ připomněla mu. „Což ale nemusí být v rozporu s návrhem navečeřet se společně,“ opáčil s úsměvem. „Tohle v rozporu není,“ dala mu za pravdu, „ale jak už jsem řekla vaší babičce, na večeři mě někdo čeká.“ „Nějaký váš přítel?“ „Hm, možná. Děkuji za doprovod a dobrou noc,“ vyslovila důrazně a odhodlaně přešla těch pár metrů průjezdu, které ji dělily od vrat do ulice. Svižně kráčela ke svému současnému domovu a přitom se mračila. V tom Bezděkovi aby se čert vyznal. Na jedné straně jí dává najevo, že v ní vidí zlatokopku, a na druhé neváhá ji balit. A to si na začátku návštěvy myslela, že se ji pouze snaží znervóznit. O co mu jde? Zkouší to takhle na každou ženskou, která se vyskytne v jeho okolí? Měla se zeptat Valdemara, jestli ten jeho spoluinvestor je pověstný tím, že skočí na každou sukni. Při jeho nedůvěřivosti samozřejmě nezávazně a tak, aby dotyčné bylo jasné, že dárečky a jiné hmotné statky budou přesně odměřeny podle kvality služeb. Ale Valdemar by jí stejně žádné užitečné informace neposkytl. V tomhle jsou chlapi dojemně svorní. Žádný z nich nebude prozrazovat, co má ten druhý v kartách, i když mu do nich dobře vidí. Do bytu vstoupila s takovou rázností, že Monika její rozpoložení vycítila i přes dveře pokojíku. Ještě než se Julie zula, octla se v předsíni. „Zdarec,“ pozdravila ji. „Nějaká napružená. Copak, holandský mistr se vzpouzí tvým krotitelským snahám?“ „Holandský mistr je zlatíčko,“ ujistila ji Julie. „Jo vlastně,“ došlo až nyní Monice. „Tys byla dnes na tom zdvořilostním dýchánku. Takže byla nesnesitelná ta babča, nebo její vnuk?“ „Můžeš hádat,“ zavrčela Julie. „Já teda fakt nevím, o co mu jde. Teda… nejspíš vím. Začal se kolem mě tak trochu motat, přitom mu ale jde jen o to jedno. Chudáček, je mu jasné, že tahle dáma je bakaná, ale přesto ho v její přítomnosti zachvacuje nevysvětlitelný chtíč,“ zapitvořila se. Monika pozvedla obočí. „Ale ale, a jak tak na tebe koukám, taky nejsi tak úplně nezainteresovaná. Jak bych to řekla co nejvýstižněji… jako kdyby ten pán byl bakaný, ale přesto tě v jeho přítomnosti zachvacuje nevysvětlitelný chtíč.“ Julie vyprskla. „Ty jsi teda příšerná ženská, víš to?“ „Myslíš příšerně bystrozraká?“ „Příšerně omylná,“ odsekla Julie. „Tak počkej,“ pravila Monika rozvážně. „V čem je problém? Je ženatý?“ „Ne,“ odsekla Julie. „Rozvedený, poté co se zbavil zlatokopky.“ „Zadaný?“ „Co já vím?“ „Tipla bych, že ne. Stejně jako ty. Můžeš mi tedy vysvětlit, kde vznikly ty prapodivné umělé přehrady mezi vámi?“ „Jaké umělé přehrady? Vůbec se neznáme. Viděla jsem ho párkrát v životě, mluvila s ním asi desetkrát.“ „Tohle je na ten šup, Juli. Věř zkušené.“ „Taky mám jakési zkušenosti,“ ujistila ji Julie sladce. „S Dušanem to bylo taky na ten šup. A vem si ty konce.“ „Ovšem. Takže to máme jasné. Opatrnost, obavy, nedůvěra.“ „Jistě, paní doktorko Freudová. Némlich, jako to máš ty. Protože ty taky už od prvního večera v nové práci chodíš s hlavou v oblacích a přitom neochvějně tvrdíš, že s tím tvým bývalým Tiborem jste už na věky věkův jenom kolegové, ámen.“ „Ano, ovšem. Taktika přehrát problém na druhou stranu hřiště bývá zhusta velmi úspěšná. Ale zrovna teďka ne. Co ti brání aspoň ho zkusit líp poznat?“ „Přesně to, co tobě brání přiznat si, že jste se oba poučili z minulých chyb a máte šanci začít znovu, lépe a radostněji.“ „Bóže, ty nedáš pokoj,“ povzdychla Monika. „Bóže, a ty taky ne,“ vrátila jí Julie. „Bezděk je prostě starý uvrčený vlk, který si nikoho nepustí k tělu. Tedy,“ opravila se Julie s úšklebkem, „k tělu asi jo, ale jinam ne.“ „Myslíš k duši a ke kreditce?“ zeptala se Monika. Julie vyprskla. „Jo, přesně.“ „Tak mu řekni, že máš v Německu palác a polnosti, a nebude mít důvod se tě bát,“ vypálila na ni Monika. „A to je přesně to, co mu neřeknu. Víš proč? Protože nemám zájem, aby se někdo o tom, jestli mi má, nebo nemá důvěřovat, rozhodoval na základě mého majetku. Chňápeš?“ „Trochu naivní na tvůj věk, ne? A mimochodem, neříkalas mi tak náhodou včera, že ses až od toho manžela své sestřenice dozvěděla, že je za vodou? Kdyby ti to neřekl, podezírala bys Bezděka ze zištných úmyslů úplně stejně, jako podezírá on tebe.“ „No vidíš, když tak o tom mluvíš,“ opáčila Julie, „nenapadlo tě, že pokud je tak za vodou, jak tvrdí Valdemar, musel mi tehdy lhát, když tvrdil, že má na barák hypotéku? A lež je u mě docela výrazná charakterová vada, abys věděla. Můžeš mi teda vysvětlit, proč bych se měla zajímat o chlapa s výraznou charakterovou vadou?“ „To nemůžu, ale fakt je ten, že se o něj už dávno zajímáš.“ „To je pozoruhodné,“ podotkla Julie, „jak neochvějně jsi přesvědčená o faktech, která se týkají mě, zatímco ta, co se týkají tebe, přehlížíš jako krajinu. Prosím tě, to se v práci s Tiborem důsledně tváříte, že se mimopracovně neznáte, a hovoříte spolu škrobeně jak dva staří zdegenerovaní lordi? A odpusť si poznámku o druhé straně hřiště.“ Monika se najednou posadila na botník. „To máš složitý,“ řekla a povzdechla si. Julie si vzápětí přisedla k ní. „Já vím,“ řekla. „V čem je největší problém?“ „Že se mu bojím věřit. Přestože si nasypal popel na hlavu a řekl, že byl největší vůl, když zahodil všecko, co bylo mezi náma, kvůli blbině, která za to vůbec nestála.“ „Naprosto chápu,“ ujistila ji Julie. „Nemůže tě nenapadnout, že když to udělal jednou, může to udělat znovu.“ Monika do ní drcla loktem. „Co kdybysme je nechaly, ať jdou do háje, a žily si pořád tak fajn spolu, jak jsme si žily?“ navrhla se smutným úšklebkem. „Nic jiného si nepřeju,“ ujistila ji Julie. „Pokud jde o mě, Bezděk je beztak přesvědčený o mé nehynoucí chamtivosti, tak to nijak extrémně zkoušet nebude. Akorát že Tibor proti tobě určitě nic nemá, ledaže bys mu sdělila, že ses přestěhovala i s partnerem.“ Monika znovu povzdychla. „To už jsem jaksi prošvihla. Ví, že bydlím s tebou, a o mé orientaci rozhodně nepochybuje.“ „Tak co budem dělat?“ prohodila Julie. „Zabojujem,“ opáčila Monika a vzápětí se rozchechtala. „Jéžiši, to je blbý slovo. Připomíná mi scénku z americkýho filmu. Takovou, ve které dva kámoši sborově a hromově zařvou ‚zabojujem‘, plácnou si o sebe dlaněma a pak si jdou otevřít plechovku s pivem.“ „Tu naštěstí nemáme,“ podotkla Julie. „A vůbec bych se dnes alkoholu zdržela. Ostatně znáš moji zásadu chlastat maximálně obden. A včera jsem u Michorowských pila víno.“ „Tento ušlechtilý nápoj bych jako chlast neoznačovala,“ upozornila ji Monika. „Ovšem bohužel žádná flaška právě v lednici není. Jo, mimochodem, konečně jsem zjistila, kam se tady dá v zimě chodit na lezeckou stěnu.“ „No to je paráda,“ zajásala Julie. „Sem s tím.“ „Mám to napsané. Jmenuje se to Věšák a je to kdesi… to jméno čtvrti jsem teďka zapomněla. Ale pojď, najdeme to na netu a naštudujeme, kudy se tam jede a kdy mají otevřeno.“ Schovat ukázku |
Táňa Kubátová: Jedině Tereza - druhé vydání
Tereza Petra zaujala přesto, že ji poprvé potkal jako barmanku v nevalném nočním podniku. Netušil, že její skutečná profese je jiná. Ačkoliv se mu zdálo, že také ona vnímá to zneklidňující pouto mezi nimi, a svěřil jí leccos ze svého života, zůstávala vůči němu uzavřená. Po čase ji potkává znovu. To už je z něj zasnoubený muž, který se chystá založit rodinu a postavit dům. Hezká, vzdělaná a kultivovaná Edita se jeví jako dokonalá partnerka. I jeho rodina ji má ráda a stanovení termínu svatby je tedy otázkou krátkého času. Tak proč se do jeho mysli stále častěji vtírá obraz Tereziných očí plných tajemného smutku?
Taťána Kubátová, 2016 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi.“ Zakuckala se a rychle vzhlédla, i když majitele hlasu poznala i po sluchu. Byl to muž, který denně vyzvedával Lucii po jejím posledním pěveckém čísle. V uplynulých třech týdnech čekával výhradně u barového pultu. Málokdy si dal něco jiného než kávu, málokdy měl příležitost Terezu oslovit jinak než na téma, co si dá k pití a kolik má zaplatit, ale pokud se ta příležitost naskytla, okamžitě se jí chopil. Pokud se nenaskytla, alespoň ji zdánlivě lhostejně pozoroval ležérně opřený loktem o barový pult. Tereza z něho byla nervózní. Nebyla si jistá, jestli ji nešpehuje na žádost paní Kity. Pokaždé, když do sebe obracela drink, na nějž ji někdo pozval, zaregistrovala, jak se mu posměšně zvedlo jedno obočí. Všiml si snad někdo, že namísto drinků pije své barevné vodičky a ušetřené peníze si pak nechává pro sebe? Ale copak něco podobného nedělají všichni barmani na celém světě, kteří mají jen trochu zdravý rozum? Kdo by mohl dlouho vydržet lít do sebe někdy až půl litru tvrdého alkoholu denně? Rychle odložila knihu, zamáčkla nedokouřenou cigaretu a vstala. „Dobrý večer, co si dáte?“ zatvářila se profesionálně. „Jenom kafe, jako obvykle. Pokud jste vůbec vzala na vědomí, že jsem tady už několikrát byl.“ „K mé profesi patří mít dobrou paměť na lidi,“ odtušila a otočila se ke kávovaru. „Dáte si se mnou?“ pozval ji. „Díky, nepiju kafe.“ „Proč ne?“ „Nechutná mi a nemůžu po něm spát.“ „A alkohol vám chutná?“ „To taky patří k mé profesi.“ „Hm, to je zajímavé, kafe klidně odmítnete, ale alkohol do sebe lijete jako vodu,“ konstatoval. Tereza se na něj nejistě podívala. Má to být narážka na to, že ví, že za kávu tady neškodnou náhradní tekutinu nemá? Nečekal na její reakci a pokračoval v hlasitých úvahách: „Já odcházím zhruba v půl jedné, vy končíte až ve dvě. Jednou bych vás chtěl vidět, jak vypadáte, když jdete z práce.“ „Říkala jsem vám, že snesu hodně.“ „A nejspíš už bez toho nemůžete být, co? Schválně natáhněte ruce. Vsadím se, že se vám klepou.“ Vypadal, že to myslí vážně, a Tereze se trochu ulevilo. „Škoda, že se taková atraktivní a inteligentní žena takhle ničí,“ pokýval hlavou. „Děkuju za lichotku,“ řekla suše. „Budete si přát smetanu?“ „Dobře víte, že si do kávy nikdy smetanu nedávám.“ „Tak nějaké další přání?“ držela se striktně své role. „Ano. Rád bych vás na něco pozval. Poraďte mi, co by to mohlo být, ale alkohol vynechte. Nemíním přispívat k vaší cestě do hrobu.“ „Chystala jsem se uvařit si čaj. Jestli chcete, můžete mě na něj pozvat,“ pokrčila rameny. „Ale jedině bez rumu.“ „S citronem.“ „Zvu vás na čaj s citronem.“ „Díky,“ usmála se svým typickým úsměvem bez účasti očí. Zapla konvici a připravila čaj do hrnku. Opravdu si chtěla uvařit čaj. Bylo jí chladno a od kuchyně jí táhlo na nohy. Kdyby ji dnes někdo vytáhl zpoza pultu, utrpěl by šok. Místo lodiček měla na nohou tlusté podkolenky a bačkory s plyšovou vrstvou uvnitř a s bambulkami. „Tak co to čtete?“ vrátil se muž k prapůvodnímu tématu. „Nic zajímavého.“ „Ale mě to zajímá.“ „Nic, co byste znal.“ „Ukažte...“ Když viděl, že není ochotná mu knihu podat, vstal, poklekl na stoličku a chtěl se nahnout přes pult. Ve zlomku okamžiku si Tereza uvědomila, co všechno by viděl v zákulisí, chvatně popadla knihu a podala mu ji. Znovu se usadil a zvědavě se podíval na název knihy. „Hlavní architektonické směry v období renesance,“ přečetl s údivem a zvedl hlavu. „To vážně čtete?“ „Přehmátla jsem se doma v knihovně,“ pokrčila rameny, „vzala jsem omylem tátovu knížku.“ „Ale četla jste ji soustředěně.“ Znovu pokrčila rameny. „Dneska tu není moc živo.“ Schovat ukázku |
Štěpánka
Jedenatřicetiletá Štěpánka se spolu s rodiči a bratrem podílí na chodu rodinné firmy, ale její hlavní profesí je genealogie. Do domu otce a syna Michorowských ji přivede zajímavá zakázka. Potomkům kdysi slavného polského rodu má pomoci zdokumentovat jejich historii. Zjištění, jakým způsobem se před více než sto lety poprvé propletly osudy členů její vlastní rodiny s Michorowskými, je pro ni velkým překvapením. Rozmotat záhady minulosti jí pomůže prababiččin deník, o jehož existenci sice od babičky věděla, ale za babiččina života do něj nikdy nesměla nahlédnout. Kdo jí ale pomůže poradit si se žhavou přítomností v podobě vytrvalého zájmu Valdemara Michorowského?
Taťána Kubátová, 2015 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Ačkoliv od babiččiny smrti uplynuly už téměř čtyři týdny, Štěpánka do jejího prázdného bytu vstupovala vůbec poprvé. I nyní ji odrazoval podivný ostych, jenž neměl co do činění ani s fakty, ani se zdravým rozumem. Ten prostorný byt s vysokými stropy, naleštěnými, leč místy vrzajícími parketami, jež byly částečně překryty vlněnými koberci, a zařízený jednak starým nábytkem a jednak jeho zdařilými replikami, jako by byl neustále plný babiččiny osobnosti. „Babičko, dovolíš mi vzít si ten prababiččin deník, který jsi mi odkázala?“ zeptala se tedy Štěpánka alespoň v duchu, i když měla sto chutí vyslovit svůj dotaz nahlas a odehnat tak mrtvé ticho linoucí se celým bytem, přerušované jen pravidelnými tikotem starodávných hodin. Než otevřela zásuvku, v níž byl deník uložen, ještě nepatrně zaváhala. Jako by teprve tímhle pohybem, jímž poprvé v životě naruší babiččino soukromí, měla s definitivní platností potvrdit fakt, že se sem babička už nikdy nevrátí. Celé roky Štěpánka věděla, kde babička deník schovává. Babička jej brávala do ruky pokaždé, když jí chtěla povyprávět něco z prababiččiných vzpomínek, a Štěpánka celé ty roky nesmírně toužila dotknout se toho tlustého černého sešitu a nahlédnout do něj. Ale nikdy, ani jako malá holčička či odbojná dospívající dívka, by se ničeho podobného neodvážila. Respekt k soukromí druhých jí byl vštěpován od nejútlejšího dětství. A tak i nyní byla síla, jež se na poslední chvíli snažila zadržet její ruku, téměř nepřekonatelná. Zásuvka vydala skřípavý zvuk, který Štěpánka rovněž důvěrně znala. V duchu jej měla spojený s melancholickým pocitem, s nímž hleděla na půvabné a lehce vybledlé akvarely plné dam s obrovskými klobouky a pánů s nakroucenými kníry, sugestivně malované babiččiným vypravěčským umem. „Proč tohle všechno nezapíšeš, babičko?“ ptávala se. „Zapsala to moje maminka,“ vysvětlovala jí babička. „Všechno zajímavé, co se týče jejího i mého života, najdeš v tomhle deníku. Je tam i celé moje dětství, dospívání, seznámení s tvým dědečkem, moje svatba i narození tvého tatínka. To další by už bylo beztoho příliš obyčejné, příliš smutné a poznamenané trpkostí a beznadějí. A ostatně já jsem nikdy neměla potřebu se ze svých zážitků vypisovat. Mnohem bližší mi bylo vyjádřit své pocity hudbou.“ Ano, to Štěpánka dobře věděla. Tak, jako dovedla hodiny bez dechu poslouchat babiččino vyprávění, dokázala také stejně dlouho tiše sedět v lenošce poblíž honosného křídla, z něhož babička uměla mistrně vyluzovat divukrásné melodie. Jistěže se Štěpánka rovněž učila hrát. Dokonce ji učitelé chválili. Ale ona velice dobře věděla, že nikdy nebude umět vložit do svého přednesu tolik emocí a tolik zanícení, jako to dovedla babička. „Něco takového přichází až s věkem a zkušenostmi,“ ujišťovala ji babička. „Jen nepřestávej hrát, hraj s pílí a s citem a to ostatní už přijde samo.“ Babiččino křídlo nyní stálo v šeru rozlehlého pokoje, přikryté krajkovým ubrusem a žalující, že babiččiny ruce už nikdy nepozvednou jeho naleštěnou desku, její stářím svraštělé, leč stále dovedné ruce nespočinou na lehce zažloutlých klávesách a nerozezvučí struny ukryté v jeho útrobách čarovnými tóny. Štěpánka, držící v ruce prababiččin deník, na chvíli znehybněla. Jenom její oči bloumaly z předmětu na předmět a zkoumaly každý kousek nábytku, jehož se babička dotýkala, a každý obraz, na němž spočinula zrakem. Najednou, ačkoliv se předtím domnívala, že se již s babiččiným odchodem smířila, nemohla uvěřit tomu, že zatímco tihle němí svědkové babiččiny přítomnosti zůstávají na svých místech, ta, na níž nejvíc záleželo, už sem nikdy nepřijde. A jako by se jí nechtělo babičku opustit, namísto toho, aby se vrátila do svého pokoje v rodičovském bytě, rozsvítila starodávnou stojací lampu příhodně umístěnou poblíž babiččiny oblíbené lenošky a poté se do oné lenošky odhodlaně posadila. Na okamžik zaváhala. Chtěla si prababiččin deník přečíst, samozřejmě že chtěla. Ale měla v úmyslu sedět přitom u svého počítače a prababiččina slova rovnou překládat z polštiny do češtiny. Jenže nyní cítila, že by při čtení tohohle deníku, nebo alespoň při tom úplně prvním, měla ctít jeho atmosféru a odkrývat jeho tajemství tam, kde k ní minulost promlouvá s největší intenzitou. S bázní rozevřela tvrdé desky a zrak jí padl na drobné, úhledné a bezesporu ještě dětské písmo.
11. června 1910
Dnes je mi čtrnáct let. Mezi dárky, které jsem dostala, jsem našla i tento sešit. Maminka mi přitom vysvětlila, že když jí bylo tolik let, co mně, začala si psát deník. A protože prý mám dobrý sloh, napadlo ji, že bych si možná také chtěla začít zapisovat, co jsem kdy prožila. A tak to zkusím. Jmenuji se Sofie Rudecká. S rodiči bydlíme v Ručajevě. Je to taková menší, ale moc hezká vesnice uprostřed Polska, obklopena úrodnými poli a romantickými lesíky. O prázdninách s námi bydlí také můj starší bratr Jiřík, kterému je už dvacet let a studuje univerzitu v Krakově, kde bydlí na koleji. Naše rodina pochází ze starobylých kořenů a její rodokmen sahá až do čtrnáctého století. Tatínek má o tom záznamy ve své kanceláři. V té kanceláři tráví hodně času, protože tam pracuje. Hodně času ale také tráví v polích. Dohlíží na setí, na sklizeň a vůbec na všechno, co se týká našeho statku. Moji rodiče tvrdí, že nejsme bohatí, ale bratr Jiřík říká, že máme velké štěstí. Mnoho lidí je tak chudých, že často vůbec nevědí, co budou příští den jíst. Mě si dobírá, že jsem skleníková kytička, protože jsem nikdy nechodila do naší vesnické školy. Měla jsem nejprve slečnu Julii, která mě učila číst a psát, a později přišla moje francouzská učitelka, která se narodila ve Švýcarsku a jmenuje se slečna Marie. Polsky skoro nezná, a tak mi nezbývá nic jiného než dorozumět se s ní francouzsky, což je, jak říkají moji rodiče, pro mé vzdělání velice důležité. Já ji ale stejně podezírám, že rozumí víc, než dává najevo. Moje narozeniny bývají vždycky poznamenány událostí, která se stala před pěti lety. Tehdy, přesně osmého června, se měla vdávat moje nejstarší sestra Štěpánka. Byla moc krásná, hodná, veselá a milá. Uměla nádherně hrát na klavír a také kreslit a doma po ní zůstala spousta velice hezkých obrázků. Také máme mnoho jejích fotografií. Nad albem s těmi fotografiemi často nacházím svoji maminku, jak zamyšleně hledí do Štěpánčiny tváře a smutně vzdychá. Jiřík říká, že Štěpánka umřela na těžkou nemoc, ale moji rodiče o tom mluví jinak. Říkají, že ji zabila lidská zášť. Schovat ukázku |
Co je v domě - druhé vydání
Řídit se heslem ‚Co je v domě…‘? Pro třiatřicetiletou Martu žádný problém. S nejbližším spolupracovníkem si nepadla do oka už v den nástupu do nového zaměstnání, a navíc má dlouholetý vztah s Milošem. V cestě ke společnému životu jim stojí jediná překážka: Milošova neochota akceptovat její pečovatelské povinnosti k postižené sestře. Milošova zrada a následný rozchod probouzejí v Martě nebývalou aktivitu a nutí ji k zamyšlení nad svými postoji k lidem kolem sebe. Najednou už nechce být tou hodnou přizpůsobivou holkou, která se svým blízkým snažila za každou cenu zavděčit…
Taťána Kubátová, 2015 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Nebylo snadné zvyknout si, že je sama. Ještě stále ji občas při zahlédnutí plakátu na zajímavou akci nebo nad poutavou knížkou mimoděk napadalo, že tohle bude určitě Miloše zajímat, a následné uvědomění si, že už je všechno jinak, ji pokaždé zabolelo. Citelně jí chybělo také to, že si teď ani neměla s kým pořádně promluvit. Blanka měla okruh témat dost omezený, máma s tátou měli svých starostí dost a pokud se týkalo Oliny, ještě stále si neujasnila, jaký postoj k ní má zaujmout. Chápala, že asi není jednoduché přijít za kamarádkou a vpálit jí do očí, že se její kluk tahá s jinými, na druhé straně se nedokázala vyrovnat s faktem, že mnoho nescházelo a Olina by ji klidně nechala se za Miloše třeba i provdat. Ta vidina spousty a ještě navíc zajímavé práce tudíž přišla jako na zavolanou… Zaklepání na dveře ji vyrušilo z nejhlubšího soustředění. Zvedla hlavu a s nevolí konstatovala, že narušitel jejího klidu patří k těm nejméně vítaným. Sýkora v celé své kráse. A jestliže zavítal do její kanceláře, musí na ni být zřejmě mimořádně napružený, protože tady nebyl od toho pondělka, kdy se jí přišel přeptat na stav její ruky. Je pravda, že výtek na její adresu od té doby silně ubylo, ba občas z jeho úst neochotně vylezlo cosi, co by se dalo při troše dobré vůle považovat i za uznání, ovšem jejich rozhovory probíhaly výhradně na půdě dílny nebo jeho minikanceláře, kam mu přinášela výkresy. „Já... hm, něco jsem vám neřekl,“ prohodil Sýkora a zastavil se až těsně u jejího stolu. „Asi víte, že Iva se v sobotu vdává. Chtěl jsem vás jejím jménem pozvat...“ „Říkala jsem Ivě, aby za vámi nechodila,“ skočila mu Marta do řeči. „Prosím?“ zarazil se a udiveně se na ni zahleděl. „Ujišťovala jsem ji, že z vaší strany určitě nešlo o schválnost, ale prostě jste na mě zapomněl, tak nevím, proč to dál rozmazávala. Slíbila jsem jí přece, že přijdu.“ „Aha, takže vy už to od Ivy víte... A pokud tomu dobře rozumím, domníváte se, že jsem vás nepozval schválně. Mohla byste mi prozradit, proč myslíte, že bych to udělal?“ „Vždyť vám říkám, že jsem spíš předpokládala, že jste na mě zapomněl.“ „Nezapomněl jsem na vás. Jenom jsem minulý týden zaslechl, jak se s Adamem domlouváte, že si vezmete na právě tohle pondělí dovolenou.“ „Aha, jenže já jsem ji mezitím zase odvolala, protože se změnily okolnosti.“ „To jsem nevěděl. Došlo mi to, až když jste před chvílí mluvila o té kuchyni, kterou budete v pondělí dělat.“ „Jasně, už tomu rozumím.“ „Mrzelo by mě, kdybyste kvůli tomuhle nedorozumění nakonec nepřišla a ještě si myslela, že jsem snad chtěl, aby se kvůli tomu třeba Iva urazila nebo co já vím, co by vás napadlo.“ „Tak tohle, co říkáte, by mě tedy určitě nenapadlo. Už jen proto ne, že Iva není pitomá, aby se hloupě urážela aniž by znala důvod, proč jsem se nedostavila. A kromě toho si myslím, že ta pondělní akce beztoho nepůjde přehlídnout, ledaže bych byla úplně slepá a hluchá. Zřejmě bych stejně nakoukla, co se děje.“ „Pokud byste ovšem neusoudila, že něco slavím já.“ „To je fakt,“ připustila klidně. „Ale určitě bychom si to s Ivou vysvětlily dodatečně, takže se opravdu nic tak hrozného nestalo. Ovšem přesto díky za pozvání.“ Sýkora si opřel ruce o její stůl. „Hm, takže předpokládáte, že kdybych něco slavil já, nepozvu vás,“ konstatoval. Marta se pousmála. „Neznám vás tak dobře, abych si troufla odhadnout, nakolik byste to, pokud byste zval celý zbytek firmy, považoval za společenskou nutnost. Ale proč tady něco tak hypotetického vůbec řešíme?“ „Jenom mě to zajímalo. Víte, vaše odpověď mě jen utvrdila v přesvědčení, že nepovažujete vztah nás dvou za běžný pracovní vztah, ale vidíte za ním stále osobní antipatie.“ „Vy snad ne?“ „Měl jsem dojem, že jsme to už vyřešili.“ „Vyřešili jsme, že své osobní antipatie netaháme do pracovních záležitostí, což je podle mého názoru nejdůležitější, a vlastně jediné podstatné.“ „Dobře, ale pokud ty antipatie vznikly z pracovních sporů a ty spory jsme vyřešili, tak proč zůstávají i nadále?“ „Já nevím. Vy to snad víte? A ostatně, záleží na tom?“ „Vy mi nechcete rozumět. Já se snažím zjistit, co můžu udělat pro to, abyste mě brala jako normálního běžného kolegu a necouvala například zpátky do kanceláře, když vidíte, že v té kuchyňce, kam jste měla namířeno, právě vařím kafe.“ Marta zrudla. „Když má člověk jednou špatné zkušenosti, tak je prostě raději pořád ve střehu,“ vysvětlila nicméně pohotově. „Bojíte se snad, že vás začnu v kuchyni osočovat, že jste něco špatně nakreslila?“ „Bojím asi nebude to správné slovo, ale nevidím důvod, proč bych něco takového měla riskovat.“ „A myslíte si, že by se na vašem postoji mohlo něco spravit, kdybychom to spolu někdy probrali mimo tuhle budovu?“ Marta si vůbec nepřipustila, že by to skutečně myslel tak, jak ji v první chvíli napadlo. „Já si předně nemyslím, že by bylo zapotřebí cokoliv spravovat,“ namítla a zavrtěla hlavou. Pak se zahleděla do papírů před sebou. „…Jo, vlastně jsem se vás ještě chtěla zeptat: myslíte, že, stihnete termín té prodejny obuvi, i když vám dám výkresy až ve čtvrtek? Iva tam včera byla znovu a navymýšleli si, že toho chtějí spoustu jinak. Ale pokud řeknete, že ne, pan Velich jim posune termín.“ „Ve čtvrtek to stačí,“ odpověděl krátce a narovnal se. Vzápětí se otočil a opustil její kancelář. Marta za ním hleděla se smíšenými pocity. Tak, a teď vůbec neví, co všechno se zase pokazilo. Z tónu jeho poslední věty se nedalo vyčíst absolutně nic. Schovat ukázku |
Valdemar
Kniha volně navazuje na román Heleny Mniszkówny Malomocná, který vychází současně s ní v nakladatelství Taťána Kubátová. Ti, kdo Malomocnou neznají ani se o ni nezajímají (i když opravdu za přečtení stojí), mohou však knihu bez problémů číst také, protože vše podstatné z předchozího děje je v ní zmíněno.
Děj románu Valdemar se odehrává těsně po první světové válce a líčí další osudy hlavního hrdiny knihy "Malomocná" Valdemara Michorowského devět let poté, co skončilo předchozí vyprávění.
Po rozhodující bitvě na Němenu v září roku 1920 konečně nastává vytoužené příměří. Spolu s ostatními raněnými je do Glembowic přivezena sestra z polního lazaretu Anna a po celou dobu své rekonvalescence je hostem v glembowickém zámku. V její přítomnosti najednou Valdemar zjišťuje, že jeho srdce není tak vyhaslé, jak se až do té doby domníval. Jenže Anna se z nějakého důvodu jejich lásce brání a odmítá vysvětlit, proč...
Taťána Kubátová, 2014 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Anna se pomalu probouzela. Ještě než otevřela oči, zmocnil se jí podivný pocit, že spala nesmírně dlouho a že ji v tom spánku pronásledovaly děsivé sny. Pak se polekala, když si nemohla uvědomit, kde je. Kolem ní bylo naprosté ticho. Nebylo slyšet žádnou střelbu, žádné hlasy, žádné sténání raněných. Opatrně rozevřela víčka. To, co uviděla, bylo až neskutečně odlišné od pohledu, který čekala. Představovala si, že procitne na bojišti a vlhká zem kolem ní bude poseta těly mrtvých vojáků, mezi nimiž bude ona jediná živá, ztracená, zapomenutá. Čekala, že z olověného nebe nad ní začne drobně mžít a tělem jí bude pronikat nesnesitelný chlad. Místo olověného nebe však nad sebou uviděla jemně zdobený kazetový strop, pod vyšívanou přikrývkou lemovanou krajkami jí bylo příjemně teplo a když stočila oči na stranu, padl jí zrak na vlídnou tvář mladé ženy oblečené v elegantních šatech. Anna na tu tvář chvíli hleděla jako na zjevení, až se ústa toho zjevení rozevřela v milém úsměvu a bleděmodré oči zazářily přátelskou účastí. „Vítám vás na tomhle pozemském světě,“ promluvilo zjevení. „Kde to jsem?“ vydechla Anna a její hlas byl slaboučký a zastřený. „Na zámku v Glembowicích. Já jsem Lucie Michorowská.“ „V Polsku? Jsme v Polsku?“ ujišťovala se Anna nevěřícně. „Ale jak je to možné? Kde jsem se tady vzala?“ „Přivezli vás vlakem po bitvě na Němenu.“ Anna se odmlčela a těžce dolovala z paměti poslední útržky vzpomínek. Ano, jela vlakem. Ležela mezi raněnými, měla bolesti a kašlala krev. Byla to nekonečná muka. Střídavě se probouzela a znovu upadala do mrákotného stavu. Občas nad sebou uviděla tvář doktora Jakubovského nebo sestry Marie. Dojeli tedy do Polska. Žije. Najednou si naplno uvědomila, že žena sedící u jejího lůžka se jí představila a ona na tuto její zdvořilost vůbec nezareagovala. Oči se jí rozšířily úlekem. „Promiňte, paní, moji nezdvořilost,“ hlesla. „Jmenuji se Anna Kovalská.“ Úsměv mladé ženy ji ujistil, že její zmatek za nezdvořilost nepokládá. „Velmi mě těší, paní Kovalská,“ odpověděla vlídně. „Měli jsme o vás velkou starost. Byla jste zraněná a navíc těžce nemocná, ale nyní vám už žádné nebezpečí nehrozí. Uzdravíte se.“ Poté Lucie Anně stručně vysvětlila všechny okolnosti jejího příjezdu na zámek, ale o Jiřím Brochwiczovi se přitom nezmínila. Anna ji poslouchala mlčky a všechny ty informace si rovnala v hlavě. Po chvíli už si dokázala vybavit úplně všechno, co jejímu zranění předcházelo. Vzpomněla si na tu strašnou bitvu poblíž řeky Němen, pamatovala si, jak odnášeli raněné do lazaretu a jak se znovu a znovu vraceli do toho pekla. Nebylo běžné, aby sestry pomáhaly při sběru raněných, ale při této bitvě se vše semlelo tak, že se boj přiblížil do bezprostřední blízkosti polní nemocnice a navíc bylo zabito tolik sběračů raněných, že už je téměř neměl kdo odnášet. Muselo tedy vypomoci pár sester, jež se k této nebezpečné práci dobrovolně přihlásily. Při své misi uviděla Anna padnout Jiřího Brochwicze a vrhla se k němu. Pamatovala si, jak mu zastavuje krev prýštící v gejzírech z rány, a vybavila si také náhlou prudkou bolest, která jí ochromila rameno. Někdo ji odnášel na nosítkách... Kdoví, co se stalo s ním, s tím mužem, který po ní s takovou naléhavostí a láskou žádal něco, co mu nemohla dát... Ona sama pak ležela v bolestech, jež jí z ramene vystřelovaly do celého těla, později dostala horečky a při dusivém kašli špinila kapesník svojí krví. Další vzpomínky už byly nejasné a útržkovité. Matně si vybavuje peklo kodrcajícího vagónu, a od té chvíle už vůbec nic. Nyní je tedy na zámku v Glembowicích, kde se jí ujala pravděpodobně majorátní paní Michorowská. Znala to jméno. Bylo slavné po celé zemi jako jméno jednoho z nejvýznačnějších rodů Polska. Tím více ji překvapilo a rovněž značně zneklidnilo, že se ocitla v zámeckém sídle tohoto rodu. Mnohem logičtější by přece bylo, kdyby se probudila v některé z nemocnic na trase jejich vlaku. „Ale,“ vydechla s obavou, „ jak to, že jsem právě u vás a ne v nemocnici?“ „Byla jste jediná žena mezi samými muži,“ vysvětlila jí Lucie. „Zdálo se nám, že potřebujete víc pohodlí, než kolik by vám ho mohla poskytnout nemocnice.“ „Děkuji,“ hlesla Anna. „Velice vám děkuji, majorátní paní. Nesmírně si vaší obětavosti vážím.“ Lucie se zasmála. „Nejsem majorátní paní,“ vysvětlila jí. „Současný majorátní pán, kníže Michorowski, je můj bratranec. Žijeme s manželem dočasně v jeho sídle, ale brzy se přestěhujeme na naše vlastní, které bylo částečně poškozeno při bojích.“ „Promiňte,“ omluvila se Anna. „A vyřiďte prosím mé poděkování svému panu bratranci, který mě přijal do svého domu.“ Lucie vstala z křesílka. „Zařídím, aby vám přinesli něco posilňujícího k jídlu,“ řekla vesele. „Musíte teď co nejvíce jíst, hodně jste zeslábla.“ Anna si uvědomila, že má hlad, a když jí zanedlouho donesli misku silného vývaru, s velkou chutí několik lžic snědla. Pak na ni ale padla obrovská únava. Hlava se jí propadla do podušek a ona v okamžení tvrdě usnula. Při obědě mohla Lucie sdělit svým spolustolovníkům nejnovější informace. „Naše pacientka se jmenuje Anna Kovalská,“ řekla jim. „Ach, už se probudila a mluvila s tebou?“ zaradovala se babička Podhorecká. „Mluvila se mnou a představila se mi. Je to velmi kultivovaná žena s vybraným chováním. Přiznám se, že mě to nesmírně překvapilo. Najisto jsem předpokládala, že se bude jednat o ženu z lidu, i když patrně inteligentní.“ „Řekla něco bližšího o svojí rodině?“ „Ale kdeže!“ zasmála se Lucie. „Je slaboučká a vysílilo ji i těch pouhých pár stručných vět, které jsme si spolu vyměnily. Měla jsem trochu výčitky svědomí, že jsem ji nejdříve ze všeho nenakrmila. Po našem rozhovoru totiž zvládla sotva pár lžic polévky a znovu usnula. Valdi,“ obrátila se ke svému bratranci, „požádala mě, abych ti vyřídila poděkování, že jsi jí poskytl vzornou péči ve svém domě.“ Valdemar krátce kývl hlavou. Tvářil se nezúčastněně, ale ve skutečnosti všechny ty Luciiny zprávy hltal s velkou dychtivostí. Zmocnila se jej nepochopitelná nedočkavost. Kéž by se ta žena co nejdříve zotavila natolik, aby ji mohli začít zvát ke stolu! Schovat ukázku |
Překlad knihy Heleny Mniszkówny Malomocná
Legendární příběh lásky Štěpánky Rudecké a Valdemara Michorowského plný poezie, touhy i bolesti. Poprvé vyšel v Polsku v roce 1908 a od té doby se dočkal mnoha vydání také u nás. Třikrát byl zfilmován, naposled v roce 1976, v Polsku na jeho námět natočili televizní seriál. Začtěte se do příběhu z časů secese a prožijte se Štěpánkou a s Valdemarem krásné i bolestné události jejich života.
Taťána Kubátová, 2014 e-kniha 2017
Ukázka Zavřít ukázku Štěpin život plynul ve Slodkowicích poklidně. Každý den byl vyplněn vyučovacími hodinami a rozhovory s Lucií, hudbou, procházkou a četbou. Paní Idalii vídala Štěpa nejčastěji u jídla. Ve zbylou denní dobu byla její zaměstnavatelka k zastižení ve své pracovně. Tam se pohodlně rozvalovala na pohovce nebo v houpacím křesle, četla a četla. Na stolcích, podnožkách a židlích se válelo plno Rousseauových, Zolových, Dumasových a Bourgetových spisů, ba našel se zde i Voltaire hned vedle La Rochefoucaulda a Chateaubrianda. Většina knih byla ve francouzštině, ale občas se mezi nimi objevil Dickens, Walter Scott nebo se mihl Shakespeare. Německé knihy se zde vyskytovaly zřídka, polská ani jedna. Paní Elzonowská si plně vystačila sama. Dceru svěřila do Štěpiných rukou a jen občas jí udělila audienci. Svého otce navštěvovala paní Idalie pouze tehdy, měla-li právě dobrou náladu, a hrávala s ním šachy. V takovém případě byla ochotná snést i přítomnost pana Xavera, jenž byl denním spoluhráčem pana Matěje. Bývaly dny, kdy se pod vlivem dojmů načerpaných z literatury stávala nadmíru přívětivou jak k dceři a otci, tak i ke Štěpě. S milým úsměvem se jí vyptávala, zda je spokojená a nic jí nechybí, a po takovémto svém výstupu byla přesvědčená o své neskonalé vlídnosti. Často také jezdila do Szal k sestře svého muže, hraběnce Čwilecké, nebo do Obronného, kde sídlila kněžna Podhorecká, Valdemarova babička z matčiny strany. Jiní sousedé, k nimž by mohla paní Idalie zavítat, aniž by se přitom prohřešila vůči svému stavu, v okolí Slodkowic nebyli. Slodkowice sice několik statkářských rodin navštěvovalo, ale považovaly to za pouhou společenskou povinnost, anebo je k tomu motivovala snaha uspokojit vlastní ješitnost. Pan Matěj je přijímal laskavě, paní Idalie s chladnou zdvořilostí, ale návštěvy jim oplácel pouze Valdemar. Pana Matěje omlouval věk, paní Idalii její vlastní zásada „tohle není nic pro mne“, s čímž byli všichni smířeni a omlouvali její přístup častou neurózou. Při své cestě do Szal nebo Obronného se sice občas zastavovala u sousedů, kteří byli mimo její úroveň, ale nikdy neopomněla zdůraznit, že se zastavuje jen ze zdvořilosti. Zkrátka paní Idalie měla své roztodivné zásady. Ve Slodkowicích bývali hosté často. Jedni přijížděli navštívit pana Matěje, jiné tam vedla ješitnost, další zase naděje, že tu zastihnou majorátního pána. Tento mladý magnát a milionář přitahoval pozornost celého okolí. Byl jednou z nejzajímavějších partií v celé zemi, ovšem pro mnohé zcela nedosažitelnou. Tato skutečnost plně vysvětlovala neutuchající sympatii jistých návštěvníků k panu Matějovi, jakož i jejich ochotné omlouvání nechuti paní Idalie ke společenským stykům její neurózou a migrénou. Štěpě se, i přes množství práce, neustále stýskalo po domově. Dopisy její stesk nezahnaly a ji ovládl smutek. Ona i Lucie se často stýkaly s panem Matějem a chodily jej navštěvovat do jeho pokoje. Starý pán vzbuzoval ve Štěpě podivné dojetí. Měl tak neobyčejně milý úsměv! Při hovoru s ním Štěpánka podléhala iluzi, že to ani není aristokrat z téhož prostředí, jako byla paní Idalie. Dokonce i vybavení jeho pokoje bylo jiné než v ostatních zámeckých prostorách. Vše tu bylo starobylé, ale veselé a bez škrobenosti, jaká panovala v uhlazených salonech prostoupených všudypřítomnou etiketou. Pan Matěj často sedával i v zahradní besídce a rozmlouval tam se Štěpou. Rád poslouchal také její hudbu. Za soumraku mu hrávala Chopina a jeho oblíbené operní árie. Její společnost se mu líbila a také ona k němu velice přilnula. Jenže když Valdemar dlouho nepřijížděl, pan Matěj podléhal melancholii. Po svém vnukovi nesmírně toužil, neboť jeho veselí a mladistvá osobnost plná života oživovala i jej. V přítomnosti jediného potomka svého rodu z glembowické větve pobýval velice rád. Po týdenní nepřítomnosti svého oblíbence už začal pan Matěj propadat smutné náladě. Nebavily ho šachy ani četba, ba ani Štěpánčina hudba. Chopinovo nokturno poslouchal roztržitě a nepokojně sebou vrtěl v křesle. Posléze poslal Lucii k oknu, aby se podívala, zda Valdemar konečně nepřijíždí. Jen co mu dala zápornou odpověď, ustaraně zamumlal: „Co se děje? Co to má znamenat?“ A jen co Štěpa dohrála, poděkoval jí a odebral se do svého pokoje. „Dědeček je dnes smutný,“ pronesla Lucie. „A víte proč, slečno? Protože Valdi ne a ne přijet. Dědeček ho má hrozně rád.“ „Tak to už aby přijel,“ odtušila Štěpánka. Lucie odešla k matce a Štěpa do svého pokoje. Zastavila se u otevřeného okna a se zalíbením se dívala na tanec slunečních paprsků, vytvářejících ve vodní tříšti kolem vodotrysku záplavu drobných zlatých nitek. Vodní proud dopadal do kamenné nádržky v podobě tiše šumícího růžovozlatého obláčku, od něhož odlétaly drobné krůpěje na nedaleko rostoucí květiny. Ty k nim žíznivě zvedaly své barevné voňavé hlavičky. Slunce pomalu sunulo svoji purpurovou kouli k západu a na zem přitom sypalo pestrý poprašek. Svým teplým dechem ovanulo nádherně košaté stromy a huňaté koberce sametových rostlin. Vzduch byl prozářený a naplněný nostalgií blížícího se večera, která vábila k lenošení a ke snění. Z přírody dýchal poklid prosycený horkým světlem bez jediného závanu větru. Náhle se do ticha, jež bylo přerušováno pouze ptačími sbory a šeptáním vodotrysku, vmísil jiný zvuk. Nejprve bylo slyšet hrčení kol a dusot několika koní a nakonec se ozvaly také veselé lidské hlasy. Za hustými keři se vynořilo několik kočárů a vjelo na štěrkovaný zámecký podjezd. První vozy, tažené čtyřspřežími, vypadaly důstojně, volant a bryčka, zaplněné až po okraj, byly plné veselí. Obzvláště z bryčky se ozývala spousta hovoru a smíchu. V celé té vřavě se míhaly tmavé siluety pánů spolu se světlými klobouky a šaty několika dam. Štěpa ucouvla od okna hlouběji do pokoje, ale nepřestala zvědavě vyhlížet ven. Povozy zastavily u domovního průčelí podepřeného sloupovím, bryčka a volant se seřadily rovnou proti jejímu oknu a společnost se jala vystupovat. Vtom se všichni podívali směrem k bráně. Dámy mávaly slunečníky a volaly: „Pozdě! Pozdě! Prohrál jste!“ Po cestě, bělající se mezi trávníky, pádilo rychlým klusem čtyřspřeží černých lesknoucích se koní, řízené majorátním pánem. Ten seděl na kozlíku volantu, malého jako hračka, zvedal klobouk a mával jím na pozdrav. Na sedadle se krčil kočí v černé livreji s červenými výložkami. Valdemar s jistotou zastavil koně hned vedle bryčky. „Předhonili jste mě, vážení,“ volal a přitom házel opratě kočímu. „Ale vezměte v úvahu, že jedu čtyři míle, a to už je pěkný kus cesty. Navíc se Bruno loudal jako želva, takže jsem ho musel sesadit z kozlíku. Pak jsem vás začal dohánět, to musíte uznat.“ „Vaši koně nám dýchali na záda,“ zvolala mladá, hezká dívka s kurážným obličejem a veselýma očima. „Chtěla jsem je pohladit, ale ušpinila jsem si rukavičku. Podívejte!“ Vztáhla k Valdemarovi ruku navlečenou do světlé dámské rukavičky. „Pardon, to není špína, to je koňský pot. Moji koně jsou vždycky vzorně čistí,“ opáčil Valdemar. „Jste do svých koní zamilovaný, že?“ „Ano, jsou mojí jedinou láskou.“ „Ovšem nebude asi vzájemná,“ dodala mladá dívka s milým úsměvem. „Vidíte, pane, vy máte ale štěstí!“ řekla jedna z dam. Valdemar se žertovně uklonil. „Jsem dojat, vážené dámy! Ale není mi jasné, proč tady ještě stojíme. Ti starší už se dávno objímají s tetou. Pojďme za nimi!“ Společnost zmizela v mohutných vstupních dveřích vedoucích do hlavní haly. Valdemar se trochu zdržel a následoval ostatní jako poslední. Když míjel Štěpánčino okno částečně stíněné lipovými větvemi, zpomalil a vrhl do něj zvědavý pohled. Štěpánka, která si myslela, že všichni odešli, v té chvíli vyhlédla, a tak se setkali tváří v tvář. V jeho obličeji postřehla neklidnou zvědavost. Jen co ji uviděl, zvážněl, smekl klobouk a pokračoval v chůzi. Štěpa se rozhodla, že zůstane v pokoji. Beztoho ji nikdo nezná a ona se alespoň vyhne Valdemarovu dobírání a možná i narážkám paní Idalie, která dnes měla špatnou náladu. Spokojená s tímto svým nápadem si začala prozpěvovat. Shora sem zalétal tlumený zvuk mužských a ženských hlasů. Chvílemi byla slyšet kratičká melodie, jako by někdo, kdo právě prošel kolem klavíru, zahrál několik akordů. Občas se ozval jeden silnější hlas a po něm hlasitý výbuch smíchu. Bylo zřejmé, že společnost se výborně baví. Za hodinu vběhla do Štěpánčina pokoje Lucie. Byla zrudlá a udýchaná a živě promluvila: „Slyšela jste to, slečno? Přijelo šestnáct lidí včetně Valdiho. Je tu také teta Čwilecká, jen s dcerou Michalinou, protože Pavla není doma, pak kněžna Podhorecká, Valdemarova babička, mladí knížata Podhorečtí a Žyžemští, hrabě Trestka a moc a moc dalších hostů.“ „Čím to, že sem všichni přijeli tak najednou?“ „Úplnou náhodou! Každý z nich k nám jel zvlášť a potkali se teprve cestou. Nejvíc hostí je z Obronného: jeden kočár a bryčka. I Valdi jel právě k nám a setkal se s nimi. Dokonce chtěl předhonit bryčku, ale prohrál. Teď si ho slečna Rita dobírá.“ „Kdo je slečna Rita?“ „Szeligová. Je to nějaká sestřenice nebo vzdálená příbuzná kněžny Podhorecké. Ale je sirotek, tak bydlí trvale v Obronném. Jezdí k nám velice často, jenže teď byla dlouho ve Vídni, a proto ji neznáte. Je moc milá a veselá.“ Štěpu napadlo, že to bude zřejmě ta uhlazená dívka, která Valdemarovi ukazovala zašpiněnou rukavičku. „Je hezká, že?“ „Ano, hezká. Valdi to popírá, ale jemu je těžké se zavděčit. Ostatně se s ní dnes sama seznámíte.“ „Ne, já tam vůbec nehodlám jít.“ Lucie vytřeštila oči. „Proč ne? Cože? Vy tam nepůjdete? Ale já jsem se s vámi už všem pochlubila.“ „Ale milá Lucie…“ „Když já vás mám tak ráda!“ Štěpánka dívku políbila. „To mě velice těší. Ale dnes už zůstaň s hosty. Se mnou se přece vídáš denně.“ „Ale co vás nemá, slečno! Dědeček ani Valdi nedopustí, abyste zůstala sama.“ Štěpa se rozesmála. Luciino ujišťování, že by Valdemar stál o její společnost, ji pobavilo. Obzvlášť on! I když, pokud by se nezúčastnila, neměl by si na kom brousit svůj ostrovtip. Jen co ji tohle napadlo, rozveselila se. Popadla Lucii v pase jako rozjívené dítě a začala s ní tančit po pokoji valčík. K tomu si jedna přes druhou prozpěvovaly. Kolem nich povlával Luciin světlý cop a Štěpina batistová sukně. Štěpánce zčervenaly tváře, z fialkových očí vyletovaly mezi tmavě zlatavými řasami ohýnky a pootevřená růžová ústa lapala po dechu. Hlasitě zpívaná valčíková melodie tak zněla poněkud trhaně, což však tanečnicím ani v nejmenším nevadilo. Při svém skotačení nezaslechly, že kdosi dvakrát zaťukal na dveře, ani si nevšimly, že je někdo otvírá. Teprve po chvíli se ohromená Štěpa zastavila uprostřed tance. Ve dveřích stál Valdemar. Pozoroval tančící dívky s úsměvem a sledoval výraz Štěpiny tváře, tolik se lišící od toho, jejž znal z dřívějška. Díval se na její ruměnec, lesknoucí se oči a tancem rozevláté vlasy a žasl nad tou proměnou. Ještě nikdy ji neviděl takto veselou. Schválně zůstal stát bez hnutí a čekal, až si jej sama všimne. Představoval si, jak se lekne, a ta představa jej bavila. Jak se asi zatváří? Nečekal dlouho. Jen co ho Štěpa uviděla, oněměla. Tváře jí prudce zrudly a v jejích očích se zablesklo zlostí. Celá se roztřásla rozčilením. Valdemar s požitkem sledoval její mimiku i lesk jejích očí. V jeho pohledu se zračil obdiv. Lucie však tuto němou scénku přerušila tím, že se nahlas rozesmála. Přiběhla k Valdemarovi a za ruku ho vtáhla do pokoje. „Valdi, zrovna jsi nás přistihl při činu,“ volala. „Nám se tak úžasně tančilo, jako by nám k tomu hrál celý orchestr. A kdybys věděl, jak slečna Štěpánka tančí! Úplná baletka!“ Valdemar Luciinu řeč přerušil tím, že se Štěpánce zdvořile uklonil a řekl: „Dovolte, slečno, abych vám vysvětlil příčinu svého vpádu do vašeho soukromí. Ještě nikdy jsem u vás v pokoji nebyl, a i když jsem nyní asi nepřišel příliš vhod, přesto jsem rád, že jsem vás mohl zahlédnout uvolněnou. V mé přítomnosti jste pokaždé naladěna do všech možných disharmonických tónů. Před chvílí jsem ale viděl harmonii, a to mě velice potěšilo. Ale copak, slečno, ani mě po mé týdenní nepřítomnosti nepřivítáte?“ zeptal se trochu rozmrzele a přitom na ni hleděl s lehkou povýšeností. Štěpánka mu podala ruku. „Asi jste hledal Lucii, že?“ „Ale ne, jsem tu výhradně kvůli vám. Lépe řečeno jdu pro vás, protože vás teta zve na čaj.“ Lucie zatleskala. „Vida! Já jsem hned říkala, že vás tady nenechají samotnou!“ Otočila se k Valdemarovi. „Představ si, Valdi, že mi slečna Štěpánka řekla, že mezi hosty nepůjde a zůstane ve svém pokoji.“ „Opravdu jste se k nám chtěla zachovat takto bezcitně?“ Štěpa odpověděla téměř vesele: „Zvláštně položená otázka. A ano, opravdu jsem tady chtěla zůstat.“ „Jménem celé společnosti, která vás chce poznat, proti tomu protestuji.“ Štěpa opět zaujala odmítavý postoj. Chtěla mu rázně odporovat, on však postřehl její upjatost a než stačila cokoli říci, rychle dodal: „To pozvání na čaj vyřizuji od tety a dědečka. Pokud vás chtějí poznat i má babička a paní hraběnka Čwilecká, je to zásluha vaší žačky.“ „Ano, tetě i kněžně jsem toho o vás hodně napovídala,“ potvrdila Lucie. „Dobře, jsem tedy dámám k službám.“ „Ne ne, Valdi, jestli nás chceš doprovodit, počkej v salonku. Musíme si upravit vlasy. Jsme rozcuchané jako strašidla.“ „Ty ano, ale slečně Štěpánce to moc sluší.“ „Teda, ty nezdvořáku!“ zvolala Lucie a táhla ho za ruku za dveře stejně vehementně, jako ho předtím táhla dovnitř. Štěpa pohlédla na mladého muže s nechutí. Rozčiloval ji na každém kroku. On to postřehl, a jak se blížil ke dveřím, pozvedl paže a zvolal: „Hanibal ante portas! Čtu vám to z očí… Už prchám, už jsem pryč!“ Odešel a Lucie za ním zavřela dveře. Zavřít ukázku |
Počkej až za Lyon - druhé vydání
Vydat se na cestu po Francii s cizím mužem? Něco takového se devětadvacetileté Pavle ani trochu nepodobá. Nahodilé známosti nejsou její styl, a navíc ji před Markem důrazně varuje do hloubi duše zakořeněná obava z citové závislosti. Přesto se do onoho dobrodružství pustí, i když s podmínkou, že jejich vzájemný vztah nepřekročí rámec kamarádství. Ačkoliv ani Marek si nepřeje žádné citové komplikace, oba brzy zjistí, že udržet své emoce v dohodnutých mezích nebude ani trochu snadné. A namluvit si, že s koncem dovolené přestávají mít cokoliv společného? To by nejprve museli zahodit spoustu krásných vzpomínek, zakázat si otázky, na něž nedostali odpověď, a umlčet vzájemnou touhu, která se v nich během jejich putování probudila.
Taťána Kubátová, 2014 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Když vešli do pokoje, mnohem přepychovějšího než v ef jedničce, první, co padlo Pavle do oka, bylo obrovské letiště. A žádná přistýlka. Zůstala stát mezi dveřmi. „Co je?“ otočil se k ní Marek. „Aha, problémy se zónou, co? No dobře, ale na karimatce spím tentokrát já.“ „To je nesmysl. Vy zaplatíte takový pokoj,“ rozmáchla se rukou, „a pak v něm budete spát na zemi. To jste teda uhod.“ „A vy máte celý den úpal, pak se mi složíte do klína a já vás nakonec ještě nechám spát na zemi. Nepřichází v úvahu. Vybalte sem tu karimatku.“ „Já ji nemám. Ani spacák. Nechala jsem je v autě.“ „Tak pro ně skočím. Ale bude to pro mě, ne pro vás.“ „Ne, pro mě!“ trvala Pavla na svém. „Víte co, Pavlo?“ přiblížil se k ní. „Nechtěla byste pro jednou nechat své zóny na pokoji? Slibuju vám, že se pokusím nefunět vám do obličeje.“ „A o co se ještě pokusíte?“ Rozesmál se. „O nic, vážně, o nic. Ledaže byste chtěla.“ „Což nechci. A myslím to smrtelně vážně.“ „Vždyť já taky nehodlám nic měnit na našich pravidlech. Tak na které straně spíte radši?“ „Vyberte si, mně je to jedno.“ „V tom případě moje strana je vpravo.“ „Ale tady,“ zděsila se znovu Pavla, „tady je společná jedna přikrývka.“ „Aspoň že polštář máme každý svůj.“ „Jak vtipné,“ zatvářila se Pavla kysele. Marek se rozesmál. „Ujišťuju vás, že nemám studené nohy,“ přisazoval. „Teď je toho akorát dost,“ vybuchla Pavla. „Přineste mi spacák. Deka bude vaše, já spím ve spacáku. Nemyslete si, že se nechám uvrtat do situace, že budeme spolu v jedné posteli pod jednou dekou. Přesně vím, k čemu by to vedlo, a vy to víte taky, tak nechte toho šaškování.“ Otočila se a rozběhla se ke dveřím. „Co se děje, Pavlo?“ „Já... musím být chvíli sama.“ Tři patra dolů seběhla lehce jako vítr a za dvě minuty už mizela za několika rohy v davu lidí. Pomalu se uklidňovala. To je tím úpalem. A tím, že už celé dny nemá ani chviličku pro sebe. Je to na ni hrozný nápor. Je zvyklá být každý den alespoň několik hodin sama a teď najednou už celý týden je vedle ní ve dne v noci pořád nějaký člověk. Připadala si jako v pasti. Čtyřiadvacet hodin denně na scéně. To, že je na ulicích plno lidí, je něco úplně jiného. Nikdo si jí nevšímá, nikdo s ní nemluví, nikdo od ní neočekává nějakou reakci. Může je brát jen jako kulisu. S Markem se asi dopustila nějaké chyby. Neudělala by lépe, kdyby, dokud má ještě peníze aspoň na telefon, zavolala Lídě? Mámě určitě ne, ale Lídě by snad mohla. Peněženku měla naštěstí v kapse sukně. V nejbližším bistru si rozměnila peníze a hledala telefonní budku. Pak dlouze studovala, jak na to. Nakonec se přece jen dovolala. „Jé, odkud voláš?“ podivila se Lída, když se Pavla ohlásila. „Z Arles. Prosím tě, Lído, musíme rychle, ten automat je strašně žravý. Mám na tebe prosbu. Jsem na suchu. Potřebuju prachy. Nemohla bys mi je nějak telegraficky poslat?“ „Kolik?“ „Co já vím, na vlak do republiky. Koruny už nějaké mám.“ „Co se stalo? Vybouchlo vám auto?“ „Ne, vybouchl nápadník. Už s ním tři dny nejsem.“ „A s kým jsi?“ „Nedostalas pohled? No jo, na to je ještě brzy.“ „Ne. S kým jsi?“ „Jmenuje se Marek Zavřel.“ „Kdes k němu přišla?“ „Náhodně.“ „To přece není tvůj styl.“ „Vidíš, taky z toho chci rychle vycouvat.“ „Kam chceš poslat ty prachy?“ „Do Arles.“ „Kam přesně?“ „Do hotelu... panebože, já nevím, jak se jmenuje.“ „Voláš odtud? Tak se někoho zeptej.“ „Volám z budky na ulici. Propána, já už mám jen pár drobnejch.“ „Pavlo,“ zakřičela Lída. „Tohle mi musíš říct. Ubližuje ti nějak? Zalarmuju policii.“ „Neblbni, neubližuje mi. Nespíme spolu, aby sis nemyslela. Ale připadám si blbě. Visím mu bez peněz na krku.“ „A to je všecko? Asi na to má, když cestuje po Francii a platí si hotely. Pavlo, nepanikař a uklidni se. Co se ti teda děje?“ „Nic, ale...“ „Jezdíte po památkách?“ „Jo.“ „Přesně to jsi chtěla.“ „Já vím, ale...“ „Je to primitiv?“ „To vůbec ne.“ „Jak jsi říkala, že se jmenuje?“ „Marek Zavřel. Má prý nějakou firmu na poplašná zařízení. Bydlí na Bieblovce. Lído, hážu tam poslední minci.“ „Píšu si to. Proklepnu si ho. Kdyby něco, tak Interpol máš v patách. Kde budete zítra?“ „Asi celý den v Arles. Možná tu ještě přespíme.“ „A ten hotel? Když nevíš jméno, tak nějaké poznávací znamení.“ „Vedle je klenotnictví,“ zakřičela Pavla těsně předtím, než se spojení přerušilo. Pavla zavěsila sluchátko a najednou se jí chtělo strašně smát. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby si s Lídou vyměnily místa. „Co se ti děje?“ ptala by se. „Nic,“ odpovídala by Lída. „Tak co chceš?“ „Já vlastně nevím. Pošli prachy, ale nevím kam.“ Pavla šla ulicí a smála se skoro nahlas. Začala si všímat, kudy to vlastně pochoduje. Pomalu se dostávala do historického centra města. Tohle je přece ta slavná aréna. Přešla na druhou stranu ulice, aby si mohla arénu lépe prohlédnout. Poté, co ji obešla, celou, nebo snad jen část, nebo že by dvakrát dokola? zjistila, že nemá tušení, ze kterého směru sem vlastně přišla. Neskutečně ji to pobavilo. Schovat ukázku |
Obětovaná
Tajemná bruslařka se objevovala poblíž nového kancelářského komplexu denně přesně ve stejnou dobu a stejně přesně i mizela. Pro Tomáše i pro všechny jeho zaměstnance představovala nečekaný závan lidskosti v oněch moderních prostorách. Navíc z jejího rozevlátého pohybu sálal takový pocit volnosti, až se v Tomáši cosi probudilo. Začal přehodnocovat celý svůj dosavadní život a sám sebe se tázat po smyslu svého snažení. Setkal se s ní o pár let později, a to setkání pro ně oba znamenalo nový začátek, v nějž už ani jeden z nich nedoufal...
Taťána Kubátová, 2013 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku Na obzoru se vynořila postava, kterou Vašek zaznamenal s minimálním potěšením. „Aúúúú,“ zavyl. „Co jsem komu udělal?“ Svá slova doprovodil dojemným pokusem schovat se za rám svého kola. Milan sledoval směr jeho pohledu. „Kdo to je?“ zajímal se, dokud byla žena, která k nim s neochvějnou jistotou mířila, ještě z doslechu. „No přece Gábina!“ informoval jej Vašek. „Jo ta!“ zachechtal se Milan. Už před nějakou dobou mu Vašek vyprávěl, jak po něm v práci snaživě jede jistá cílevědomá dáma, která je prokazatelně aspoň o deset let starší než on a stejně prokazatelně vdaná. „Přísahám, že jsem se k ní nikdy jinak než kamarádsky nechoval,“ zdůraznil hned poté, co ji svému bývalému spolužáku a nynějšímu nejlepšímu kamarádovi barvitě vylíčil. „Občas pokecáme u oběda, a dokonce málokdy ve dvojici, protože se k nám připojuje Romana, a tím taky naše vzájemná komunikace končí.“ Jeho slova byla vcelku pravdivá, ovšem jen do nedávné doby. Asi před čtrnácti dny se jich pár sešlo na improvizované oslavě narozenin jednoho společného známého a tam, pod zjevným vlivem alkoholu, na chvíli Vašek podlehl klamnému dojmu, že Gábina má v sobě cosi úžasného, co až do téhle chvíle nepochopitelně přehlížel. Ne, nestalo se nic fatálního. Vašek patřil k těm nemnoha mužům, kteří si dost dobře rozmýšlejí, komu poskytnou svůj genetický materiál, a tak zůstalo jen u vášnivé líbačky, z níž je ještě navíc kdosi dost brzy vyrušil. Gábininy návrhy pokračovat v započaté činnosti v soukromí jeho dvougarsonky posléze zahrál do autu a spěšně se z oslavy vypařil. Jenže ona událost zjevně cosi provedla s Gábinou. Od té doby se totiž začala chovat jako pravá nefalšovaná stíhačka. Kde mohla, tam si vyčíhla, když byl právě sám, a zahrnovala ho lavinou své koketérie. Nepokrytě mu dala najevo, že ono demo, které jí tenkrát nezištně poskytl, ji dovedlo k nezvratnému rozhodnutí získat plnou verzi. Nebyla nic platná ani Vaškova omluva, s níž na ni brzy po incidentu vyrukoval a která jí měla dát jasně najevo, že tento politováníhodný omyl už si Vašek nehodlá nikdy zopakovat. Když při předvčerejším obědě probírali s Gábinou a Romanou u oběda své dovolenkové plány a Vašek dal v plen informaci o svém brzkém odjezdu za hranice všedních dnů, Gábina rozverně prohodila, že ho přijde v den odjezdu vyprovodit. Její poznámku odbyl zachechtáním a dále se jí už nezabýval. Chyba, velká chyba. Majetnický výraz, který Gábina při jeho spatření nyní nasadila, se nedal ani trochu přehlédnout. Stejně jako se nedala přehlédnout igelitová taška v její ruce, v jejíchž útrobách tušil slibovaný proviant na cestu. „Tady dojde k brutální vraždě,“ procedil Vašek mezi zuby těsně předtím, než na něj začala Gábina halekat. Na srazu byli zatím jen oni dva, ostatně do odjezdu zbývala ještě více než půlhodina. Jejich odhad času, který budou potřebovat na přejetí Brna s batohy na zádech, se ukázal být velmi sebepodceňující. V tuhle brzkou hodinu bylo město příjemně prázdné a v ranním chládku se to fičelo jedna radost. Zatímco Vašek čelil náporu Gábininy přívětivosti, na konci parkoviště se objevila dvě vozidla. Jedním byla velká dodávka, která za sebou táhla speciální cyklistický přívěs, tím druhým osobní auto. Obě vozidla zastavila poblíž a z obou vystoupili řidiči. Milan, který svého kamaráda škodolibě ponechal, ať se s náporem Gábininy vehemence, s níž mu vnucovala čerstvě usmažené řízky, vypořádá sám, poznal v jednom z nich majitele cestovní kanceláře, u níž si svůj zájezd objednali. Však se pan majitel, jen co vyprázdnil kufr svého auta naditý několika objemnými zavazadly a ta zavazadla s pomocí druhého šoféra přemístil do útrob dodávky, neprodleně vydal jejich směrem. „Vašku,“ oslovil Milan svého kamaráda. „Zdá se, že už můžem nakládat.“ „Pánové Zálešák a Osička?“ uhádl majitel cestovky neomylně a svá slova doprovodil přátelským pozdravem. Pak jeho zrak utkvěl na Gábině. Ta se vzápětí zahihňala. „Jenom doprovod, bohužel,“ prohodila laškovně. „A teprve teď mě to pořádně mrzí,“ dodala s vyzývavým pohledem upřeným do jeho očí. Dobře vypadající muž, jemuž ten pohled měl propálit díru do tváře, však zůstal obdivuhodně vyrovnaný. „Aha,“ děl neutrálně a pak už se obracel výhradně ke svým dvěma klientům. „Takže pánové, můžete si dát zavazadla do té dodávky. Kola předejte řidiči, odborně vám je upevní na přívěs. Autobus tu bude za chvíli. Nezapomeňte si vzít dovnitř všechno, co budete cestou potřebovat, protože dodávka s bágly se ne vždy bude vyskytovat v naší blízkosti.“ Jen co dali na srozuměnou, že je jim vše jasné, muž nasedl do svého auta a zase odjel. Pokud se Vašek domníval, že ruch kolem nakládání jejich kol a batohů Gábinu zapudí, fatálně se mýlil. Se zájmem všemu přihlížela, ba asi dvakrát ochotně přispěla řidiči dodávky, který tuhle činnost zjevně nevykonával prvně, radou, kterak kolo lépe připevnit. Ten naštěstí dokázal Gábinina slova ignorovat s bohorovně pobaveným výrazem. Netrvalo dlouho a už zde nebyli jedinými účastníky zájezdu. Nejprve se objevila rodina s dvěma kluky pubertálního věku a v závěsu za nimi osobní auto, které řídil o generaci starší muž zjevně plnící funkci doprovodu přivážejícího zavazadla. A pak si to na kole přifičely dvě mladé ženy. Tedy jedna hodně mladá, odhadem něco přes dvacet, druhá o něco starší. Ovšem obě štíhlé a na obě byl nadmíru příjemný pohled. Přijely v letních kalhotách do půli lýtek, v košilích s krátkými rukávy a v sandálech a na zádech měly malé příruční batůžky. Cyklistky z nich dělaly pouze helmy, které si sundaly, jen co poblíž přívěsu sesedly ze svých kol. Ta mladší byla výrazně tmavovlasá a tmavooká, starší měla vlasy spíš světlehnědé a barva očí se na tu dálku, z níž na ni Milan s Vaškem hleděli, nedala rozeznat. V Gábině ten Vaškův pohled, upřený zejména na mladší tmavovlásku, probudil bojovnost. „Vašíčku, tak ty už mi vážně brzo ujedeš,“ zapištěla pronikavě a pověsila se mu na krk, aby celému okolí zvěstovala, že se o tuhle kořist nehodlá s nikým dělit. Dosáhla toho, co chtěla. Obě mladé ženy k nim otočily hlavy a oběma se ve tvářích objevila směsice pobavení a údivu nad tím, jak si může někdo pověsit na krk tak nemožnou partnerku. Vašek do krve zrudl a vymanil se z Gábinina objetí. „Neměla bys jít domů?“ zeptal se jí příkře. „Mužíček už určitě čeká.“ „Ať čeká,“ zazubila se na něj. „Kdo si počká, ten se dočká. Musím ti přece zamávat, až budete odjíždět.“ „Nemusíš. Milerád tě té povinnosti zprostím,“ sdělil jí, nyní už nefalšovaně naštvaně. Jenže, jak mu bylo už delší dobu jasné, Gábina byla splachovací. A tak se na něj jen znovu zazubila. „Ta tvoje cestovní horečka…,“ komentovala jeho zjevnou nerudnost a chápavě se přitom křenila. Vašek jen stiskl rty a přestal si jí všímat. Jeho pohled znovu zabloudil k jejich dvěma souputnicím. Napadlo jej, že pokud přijely nalehko, tak nejspíš proto, že se tu vzápětí objeví auto se dvěma fešáky, kteří sundají ze střechy svá dvě kola, vyprázdní kufr s jejich i svými zavazadly a připojí se k nim. Ostatně, bylo mu to jedno. Od jisté doby na ženský živel beztoho zanevřel, a to bez výjimky. Švarný majitel cestovky, a jak bylo záhy zřejmé, zároveň i jejich průvodce, bydlel nejspíš nedaleko, protože rychlost, s jakou se tu znovu objevil, tentokrát nikoliv v autě, ale na kole, byla překvapující. Jen co odevzdal kolo k naložení na přívěs, velmi srdečně se pozdravil s oběma mladými ženami. S tmavovláskou se na sebe zvesela zazubili jako dobří známí, tu světlejší pozdravil vážněji a vzápětí energicky přijal její nabízenou pravici. „Á, tak pan šarmantní průvodce to bude mít komplet i se zajíčkem,“ komentovala scénku Gábina. „Myslím, že garde v podobě starší sestřičky či mladé tetičky nebo kým ta starší je, už to nijak nezachrání. Přitom věkově by k němu pasovala spíš ta tetička. Nojo, jenže vy chlapi jste prostě tak nemožně pitomoučcí, že kvalitu a zkušenosti nedokážete ocenit a slepě se ženete za mladým masem. Žejo, Vašíku,“ dodala významně a dloubla přitom Vaška do žeber. „Jo,“ děl Vašek. „Obzvlášť, když ta kvalita a zkušenost má vehemenci parního válce a navíc je obdařena přívěškem v podobě chudáka, kterému se v našich končinách nelichotivě přezdívá manžel.“ Gábina se zahihňala, jako by z něj vypadl obzvlášť dobrý vtípek. Ve chvíli, kdy se objevila skupinka hned několika dalších cestovatelů, majestátně připlul naleštěný minibus. Žádná rezatá karosa, jejíž životnost skončila už v minulém tisíciletí a jejíž schopnost zamořovat své okolí smradem by hravě převyšovala schopnost dopravit své pasažéry z bodu A do bodu B. Ostatně právě proto si většina z nich vybrala tuhle cestovku, aby měli garanci jak slušného ubytování, tak i slušného cestování. Pokud šlo o Milana, měl ještě o něco pádnější důvod chovat k vysloužilým autobusům socialistické éry averzi, než kdokoli druhý. Na poslední zahraniční dovolené se svojí ženou, která proběhla léto předtím, než se jim narodil první potomek, zažil přejezd Alp, na který nikdy v životě nezapomene, a krásy Alp v tom hrají pramalou roli. Jednou se totiž málem zřítili do propasti, protože se jejich karosa nemohla vytočit v serpentině, která nebyla na její rozvor stavěná. Podruhé jí hořel motor a řidič musel uplácávat plameny hadrem a do třetice ve sjezdu z průsmyku nebyly správně natlakovány hydraulické brzdy, takže řidič sjel všechny serpentiny se zařazenou dvojkou a s dopomocí nejen ruční brzdy, ale také všech svatých. Milan se ženou sedící na jednom z předních sedadel měl přitom konverzaci obou šoférů rovnou z první ruky. Začínala v nejvyšším bodě průsmyku optimistickým zvoláním „vole, nebrzdí to,“ a pokračovala radou „když to neudržíš motorem, opři to bokem do svahu dřív, než se moc rozjedem.“ Jaký tedy div, že po téhle zkušenosti na levné cestovky poněkud zanevřel… „Jé, to je klášnej autobusek,“ vypískla Gábina infantilně. „S tímhle pojedete? Jú, to bysem hnedka jela taky!“ „To bysem v tom případě ovšem radši jel na žebřiňáku,“ děl Vašek polohlasně a spolu s Milanem se budovatelským krokem vydal k posuvným bočním dveřím minibusu, které právě šofér dokořán otevřel. „Ještě momentík,“ upozornil šofér nedočkavce a z podlážky postupně zvedl a vynesl ven dvě kola a několik zavazadel. Mezitím se organizace chopil průvodce. „S každým z vás jsem na plánku minibusu předem odsouhlasil místa, kde budete sedět,“ promluvil k chumlu, který se kolem něj shromáždil. „Takže manžele Simonovy prosím dopředu,“ obrátil se ke dvojici ve věku mezi pětatřiceti a čtyřiceti, a vy ostatní nastupujte těmito dveřmi. Pokud si někdo z vás své místo nepamatuje, ať se mi ozve. A ještě jednou připomínám, vemte si do kabiny vše potřebné na cestu. S největší pravděpodobností nás dodávka s koly a zavazadly předjede, protože bude dělat méně zastávek než my.“ Zatímco se cestující začali zabydlovat v úhledném interiéru malého autobusu, který pojal sedmnáct pasažérů včetně řidiče, průvodce spolu se šoférem dodávky překontroloval naložená kola. Pak se vrátil mezi dveře autobusu. „Jestli už opravdu nikdo nic ze svých zavazadel nepotřebujete, dodávka jede,“ oznámil. Chvíli počkal a když nikdo neprotestoval, mávl na řidiče. Vzápětí už jejich doprovodné vozidlo opatrně vjíždělo na hlavní silnici. Začínalo to dobře. Pět minut před plánovaným odjezdem nikdo nechyběl a skoro všichni už seděli na svých místech. Až na jednoho pasažéra, který se venku poblíž dveří přetahoval s tou nemožnou ženskou o igelitku. Přetahoval ale není to správné slovo. K přetahování dochází, když oba něco chtějí. V tomhle případě to ovšem vypadalo tak, že každý z nich se snažil, aby igelitka zůstala v ruce toho druhého… Vašek nastupoval jako poslední, ve tváři rudý zahanbením, ale vítězný. Igelitku s těmi pitomými řízky si vnutit nenechal. Ovšem definitivně se mu ulevilo až ve chvíli, kdy posuvné dveře spolehlivě zapadly na své místo. Úzkou uličkou mezi sedadlem průvodce, které bylo hned u dveří, a protějším dvousedadlem obsazeným oněmi dvěma mladými kráskami se protáhl na své místo. Muž sedící vedle něj přes uličku se na něj zazubil. Děvčata před ním dala hlavy k sobě, cosi si špitala a po chvíli vyprskla smíchy. Vašek sklopil hlavu a snažil se ani periferním zrakem nevidět Gábinu horlivě poskakující podél rozjíždějícího se autobusu. Autobus měl kouřová skla, proto Gábina vůbec nemohla vidět, kde Vašek sedí, ale nijak jí to nevadilo. Zuřivě mávala nazdařbůh a řvala „ahój,“ dokud jí v zorném poli zůstával byť kousíček odjíždějícího vozidla. Milan se k Vaškovi naklonil. „Hádám, že bude ještě chvíli trvat, než se začneme navzájem rozlišovat,“ podotkl, „ale vsaď se, oč chceš, že tys jim všem nesmazatelně utkvěl už teď.“ „No, dík,“ zahučel Vašek. „To mi opravdu pomohlo.“ Zamračeně se zahleděl z okénka. Schovat ukázku |
Láska na heslo - druhé vydání
Není to nic příjemného, když váš nový podřízený je starší než vy, k tomu všemu zcestovalý a jako by to ještě nestačilo, navíc disponuje nebezpečnou přitažlivostí. O tom se mohla na vlastní kůži přesvědčit vedoucí firemního výpočetního střediska Zdena, která dostala za úkol zasvětit nového koordinátora do chodu svého oddělení. Když ten muž jako vrchol všeho hrubě poruší interní předpis a Zdenin nadřízený se jej zastane, její averze vůči němu nezná mezí. Prozradit mu důležité heslo pro přístup k hlavnímu počítači? Tak o tom ať si pan koordinátor nechá jenom zdát! Postavy babičky zvané Bafík, lehkomyslného bratrance a Zdeniny svérázné kamarádky dotvářejí úsměvný příběh mladé ženy, která všechny své životní peripetie zvládá s přehledem a bravurou. Tedy, skoro všechny...
Taťána Kubátová, 2013 e-kniha 2017
Ukázka Schovat ukázku „Nemyslím si, že by bylo mou povinností informovat vás o svém příbuzenstvu,“ zvýšila hlas úměrně snaze zakrýt svůj zmatek. „A už vůbec nevím, proč bych s vámi měla cokoliv probírat mimo tuhle budovu.“ „Protože bych si nikdy nedovolil zdržovat vás na pracovišti soukromou debatou.“ „Tak soukromou, říkáte? Já bych naopak řekla, že to, co po mně chcete, je ryze služební záležitost.“ „Myslíte?“ zazpíval svou otázku tak provokativním tónem, že sklopila oči a několik vteřin upřeně zírala na obrazovku s takovým zaujetím, až jí zvědavě nahlédl přes rameno. Kromě výpisu přihlášených uživatelů na ní nenašel vůbec nic pozoruhodného. „To nemyslím, to vím,“ našla Zdena svůj hlas, ale očima zůstávala stále přilepená na té úžasně poutavé informaci. „A co vy si vlastně myslíte, že po vás chci?“ otázal se mile. „Heslo roota, samozřejmě.“ „Jak vám je hned všechno jasné, paní šéfová!“ zvolal obdivně. „Až na to, že jste úplně vedle.“ „Aha, vás heslo roota vůbec nezajímá a na večeři mě zvete kvůli mým krásným očím,“ přikývla chápavě. „Heslo roota mě sice nesmírně zajímá,“ ujistil ji, „ale na večeři vás zvu opravdu kvůli vašim krásným očím. A nejenom očím, ale i jiným neméně zajímavým partiím.“ „Načež vám to uvěřím, zjihnu a půjdu s vámi kamkoli se vám zamane. Pane inženýre, předpokládáte vy u mě vůbec IQ vyššího savce nebo mě řadíte mezi hrabavé ptactvo?“ „Odhaduju to na něco studenokrevného. Co takhle ropucha? Ne, to ne. Milá malá a čilá zelená rosnička.“ „Dojal jste mě, že jste mi přiznal statut obratlovce. Vaše důvěra mě nesmírně zavazuje.“ „A to toho na oplátku nechci ani tak moc.“ „Jenom jedno slovíčko. Pár písmenek, že?“ „Přesně tři.“ „Jak můžete vědět, že tři? Nojo, všiml jste si, když jsem se někdy přihlašovala.“ „Tak heslo roota má tři písmena?“ konstatoval potěšeně. „To máme... kolik je to vlastně kombinací?“ „Řekla bych, že dost na to, abych od vás měla pěkně dlouho pokoj, nicméně ho raději změním, jen co mě přestanete oblažovat svou přítomností.“ „Ale když jsem mluvil o třech písmenech, vůbec jsem neměl na mysli heslo roota. Mluvil jsem o úplně jiných třech písmenech.“ „A sice?“ „A sice a, n, o.“ Zdena zvedla obočí. „A, h, a,“ řekla. „Připomeňte mi, k čemu všemu že se to mám zavázat těmi třemi písmeny?“ „Zatím jenom ke společné večeři.“ „Zatím?“ „Hm, dál se uvidí. Takže souhlasíte?“ „Vy víte, Davide, jaká já jsem zvědavá ženská. Mám chuť přijmout už jen proto, abych věděla, jakým způsobem chcete rozvíjet svou taktiku. Jenže když už jste mě zařadil mezi ty obratlovce, tak uznejte, že vám stejně žádná taktika nebude nic platná.“ Schovat ukázku |
Léta s Hubertem
Vysokoškolačka Míša poprvé otvírá svůj deník během nuceného prázdninového lenošení v roce 1979. Protože se jí deníkové psaní zalíbí, pokračuje v něm i v dalších měsících a letech, a tak se v jejím vyprávění můžeme dočíst o šťastných i nešťastných láskách, o studentském životě i o prvním zaměstnání. A protože je Míša rozená optimistka a ze všeho nejraději si tropí legraci sama ze sebe, její vyprávění nepostrádá humor a sebeironii.
Taťána Kubátová, 2013 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Když jsem přijela domů, schovala jsem tento sešit do skříňky s tím, že si ho možná někdy přečtu a zavzpomínám si, jenže teď je večer a já zjišťuju, že jsem si na psaní tak zvykla, že mě to přímo dostrkalo ke skříňce a strčilo propisku do ruky. S kým se taky mám dělit o šílenou radost ze svobody, která mě občas přepadá? Je to tak fantastické, dělat si, co chci! Nikdo mě nehoní do postele, nikdo mě nehoní jíst, když se mi nechce, nikdo mi neleze na nervy závistivými pohledy, když mrskám nohama, zkrátka balada. Myslím, že budu ještě pořádně dlouho vychutnávat tu absolutní samotu, ten klid v noci, kdy neuslyším ani chrápání, ani funění, ani sténání, ani tiché kroky sestřiček. Dnes ráno mi vydali můj batoh, který kupodivu tou havárkou moc neutrpěl, zato kalhoty a tričko, co jsem měla na sobě, prý rovnou vyhodili. Ještě že jsem měla batoh plný hadrů. Byla to slast, oblíct se zase do normálních šatů a dobře rozchozených botasek. Bála jsem se, že mě tady vykrmili, ale kalhoty mi padly stejně jako předtím, ba jsou možná i trochu volnější. Pak jsem šla na pokoj sbalit si věci z nočního stolku a vyslechla jsem výkřiky, že je ze mě načisto jiný člověk. Skoro všecky obrázky, co jsem tady udělala, jsem rozdala, protože se mi hrozně chtělo dělat lidem radost. Rozloučila jsem se s každou pacientkou zvlášť, připomněla paní Váchové toho Favorita a vyšla z pokoje. Pan doktor Čermák mi napsal lejstra na rehabilitaci, naposledy předvedl svůj zlatý zub a já jsem nastoupila do výtahu. Já vím, že je to legrační, ale fakt jsem se neodvážila sejít po schodech, přestože jsem po nich už tolikrát chodila. Dědula na vrátnici mi připadal jako ten nejfantastičtější ze všech dědulů a já jsem mu radostně zamávala. Vykročila jsem do vřavy města a byla z ní notně vykulená. Hodila jsem batoh na záda, pod paží přidržela desky na kreslení a kráčela jsem po ulicích. Na každém přechodu, i když zasvítila zelená, jsem se radši dvakrát rozhlédla, než jsem vlezla na silnici. Měla jsem hrozný strach, abych se hned zase neoctla v nemocnici. A uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby se ze zdravého člověka stal naráz mrzák donucený strávit nekonečné týdny v posteli. Dokud se mi nic nestalo, nenapadlo mě, že by se mohlo něco stát. Teď už nedokážu brát zdraví jako naprostou samozřejmost. Ale doufám, že mě ta přehnaná obava brzo přejde a nebudu věčně chodit po světě jako vyplašený zajíc. K těm Pavelcům jsem nakonec šla, i když jsem nerozhodně postávala za dveřma, než jsem se odhodlala zazvonit. Doma byla jen paní Pavelcová, protože Petr měl službu. Hezky mě přivítala a pochválila, že skoro vůbec nekulhám. Zavedla mě do obýváku a já jsem musela vykládat o tom, co se dělo na pokoji poté, co odešla. Vykládala jsem o Petře Chlumecké, pochlubila jsem se novým sestřihem od Božky Mádlové, no zkrátka jsem toho napovídala hodně. Paní Pavelcová mi řekla, že už v pondělí nastupuje do školy, protože kantorům začíná škola o týden dřív. Chudák, vůbec si neužila prázdnin. Já si jich užiju jen díky tomu, že dělám vejšku a že jsem si nenechala žádnou zkoušku na září. Paní Pavelcová vyprávěla i o své rodině a o Lukáškovi a taky mi řekla, že Petra bude mrzet, že mě nezastihl. A jestli třeba na něj nechci počkat a zůstat do zítřka. Jenže já se hrozně těšila domů, a tak jsem vlakem dvanáct dvacet pět odjela. Ale paní Pavelcová byla moc fajn a vůbec se netvářila, jako že se vnucuju. Vida, jednou v životě jsem se snažila být pesimistka a ukázalo, se, že jsem se pěkně spletla. Takže zůstávám nadále optimistkou až do morku kostí. Doma jsem prvně všude vyvětrala a pak zašla do zahrady. Vypadalo to v ní strašně. Všechen angrešt na zemi a shnilý. Všechny meruňky na zemi a shnilé. Všechny broskve na zemi a shnilé. Všechny letní jabka na zemi a shnilé. Všude plevel po kolena. Budu s tím muset hned zítra něco udělat. Doma jsem se študovala ve velkém zrcadle. Opálení, které jsem nachytala v červnu, bylo v čudu, koukala na mě ze zrcadla bledá larva s vykulenýma očima. Teda ty jizvy po ráně a po operaci jsou kvalitní. Ale abych kvůli nim skákala z okna, to mě ani nenapadne. Prostě se budu zatím koupat v jednodílných plavkách a ono se to snad ještě časem trochu znenápadní (jsem optimistka). Zatím jsem dala trochu do pořádku dům – aspoň tím, že jsem odstranila odevšad prach. Vybalila jsem batoh a šla jsem nakoupit zásoby potravin. Cestou jsem potkala Libu Novákovou, spolužačku z gymplu, a kecaly jsme spolu dobré půl hodiny. Zrovna dnes skončila brigádu na poště. Jo jo, taky jsem měla brigádničit. — Dnes ráno jsem odnesla na polikliniku ten papír ohledně rehabilitace a dlouho jsme vykládali s paní doktorkou Dvořákovou. Hrozně mě litovala, jak jsem měla zbabrané prázdniny, a ptala se, jestli nepotřebuju doma s něčím pomoct. S díky jsem ji ujistila, že všecko zvládnu. Na té poliklinice jsem si zrovna odcvičila první dávku rehabilitace a téměř svižným krokem odkráčela domů. Ty uplynulé dva dny jsem pilně pracovala. Nejprve jsem podle zásady jistého pana Potěmkina dala do pořádku zahrádku před domem a pak se vrhla do džungle vzadu. Ještě štěstí, že nejsme vlastníky plantáže, nýbrž jen tří arů ovocné a zeleninové zahrady. Ale stejně mi to dalo zabrat. Nejsem prostě ve formě. Večer jsem si pouštěla televizi a s údivem jsem zjistila, že to, co v ní vysílají, mi nemá vůbec co říct. Koukala jsem na ty černobílé lidičky, jak se pohybují, mluví, konají, a všechno mi to připadalo hrozně vzdálené životu, neskutečné a hloupé. Teď nevím, jestli je to jen tím, že jsem televizi odvykla, nebo jestli to tak teď bude pořád. Tu bedýnku jsem pak pokaždé zhasla a šla si číst nebo kreslit nebo jsem sebou taky buchla do postele (včera) a za chvíli nevěděla o světě. Teď už jsou zahrádky jakžtakž v pořádku a má pozornost se upírá jiným směrem. Zítra začnu opravovat staré kolo po taťkovi, které už léta leží na půdě a má upadlé zubaté kolečko s pedálem a ještě spoustu dalších neduhů. V životě jsem sice nic takového nedělala (moje kolo bylo hodné a nanejvýš jsem lepila duši), ale možná zjistím, že ve mně dříme opravářský talent. Já totiž kolo chci a chci a kdoví, kdy se mi poštěstí sehnat nové. Do té doby si osedlám tu starou rachotinu. Schovat ukázku |
Rebel
Teprve po rozvodu se kdysi nenápadná Linda cítila natolik sebevědomá, aby se vůbec poprvé po patnácti letech zúčastnila setkání se spolužáky. Mimo jiné tam narazila na charizmatického Kryštofa. Všechny spolužačky na něj tehdy houfně letěly, ovšem Lindu nikdy nepřitahoval a vlastně jím tak trochu pohrdala. Jak na srazu záhy zjistila, některé pocity se prostě nikdy nemění. Svými názory ji Kryštof brzy vytočil tak, že se s ním neváhala pořádně pohádat. Po pár dnech ale od něj dostala e-mail, který jí řádně zamotal hlavu...
Taťána Kubátová, 2012 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku „Nevíte, co mě to napadlo se vdávat? A nota bene za chlapa?“ otázala se Kamila sugestivně, aniž by jim nejprve předložila jakkoli stručný komentář ke svému šestadvacetiminutovému zpoždění. „Protože jsi teplomilná a tučňáci žijou jenom za polárním kruhem,“ opáčila Linda. „Protože si libuješ v depresích a sňatek je jediný společensky přijatelný způsob, jak se dá tahle úchylka provozovat,“ nabídla jiné vysvětlení Šárka. „Já věděla, že na vás dvě je spoleh,“ zazubila se Kamila a ještě než dosedla, stihla si u kolemjdoucí číšnice objednat svou oblíbenou tuplovanou vídeňskou kávu s dvojitým cukrem a dvojitou šlehačkou. Náhodný pozorovatel, znuděný všemi těmi upjatými, ale beztoho oplácanými hlídačkami kalorií, by byl osvěžující originalitou téhle dokonale štíhlé ženy mile překvapen. Linda se Šárkou ovšem dobře věděly, že uvolněné furiantství jejich kamarádky je vykoupeno faktem, že v rámci přípravy na jejich setkání dnes posnídala pomeranč s jedním plátkem šunky a oběd vynechala úplně. Tentokrát se setkaly v tiché kavárničce trochu stranou od centra, která nedisponovala zahrádkou. Ostatně počasí bylo dnes proměnlivé a léto připomínalo jen sporadicky. Ale interiér byl příjemný a neodolatelně provoněný čerstvě mletou kávou, a posezení pohodlné. „Patří mé spolužačce ze základky,“ vysvětlovala Kamila důvod, proč kamarádky nasměrovala právě sem. „A já razím heslo, že je třeba všemi způsoby podporovat své vrstevníky. Voprsklé mladíčky ať si živí jejich pubertální kamarádky, pokud ovšem mají čím.“ „Copak, sachr dortík s ančovičkama se neosvědčil?“ rýpla si Linda. Kamila ponechala její dotaz bez komentáře. „Potkaly jsme se na srazu ze základky,“ pokračovala v objasňování, kde na tuhle dávnou známou natrefila. „Počkej, srazy ze základky vycházejí až na příští rok,“ zarazila ji Šárka. „Ale ne u toho, kdo studoval střední pět let,“ opáčila Kamila. „No jasně,“ uvědomila si Šárka. Kdo by očekával jakoukoli temnou příčinu Kamiliny ztráty jednoho školního roku, byl by ovšem trpce zklamán. Nehrál zde roli ani utajený porod nemanželského dítěte, ani pobyt v převýchovném zařízení pro mladistvé delikventy, který si předčasně cynická adolescentka vysloužila olupováním bezbranných stařenek v odlehlých zákoutích městského parku, nýbrž pouhý prozaický fakt, že Kamilu napoprvé na střední školu nevzali. U někoho, kdo měl vysvědčení vyzdobeno jedničkami odshora až dolů, zajisté kuriózní, ovšem nikoliv v případě, že s vámi sdílí domácnost jeden až dva režimu nemilí rodiče. Bylo by ovšem chybou domnívat se, že ztracený rok, a navíc v tak citlivém věku, nenapravitelně otřásl Kamilinými životními jistotami a zanechal v ní doživotní trauma. Naopak, doba strávená v obchodním učilišti jí poskytla tolik látky k žertovným historkám, že z ní těžila vlastně až dodnes. „Už po měsíci mi bylo jasné,“ vybavila si Linda její dávné vyprávění, „že pokud se člověku nepoštěstí stát se intelektuálem, jedinými dvěma možnými alternativami už je pak jen prodej v železářství anebo smrt. Kdybyste věděly, dámy, kolik švarných domácích kutilů navštěvuje tato nenápadná a nepříliš atraktivní prodejní místa, vykašlete se na integrály, logaritmy a spojité funkce a ozlomkrk poběžíte postavit se do fronty na personální oddělení podniku Domácí potřeby. Nikde jinde, a v posteli už vůbec ne, totiž nespatříte tolik dychtivého svitu v mužském oku, jako před regálem s balíčky dvaceti vrutů se zápustnou hlavou rozměru šest na osmdesát, o šesti na sto už ani nemluvě.“ Kamilina káva impozantních rozměrů tady byla v rekordním čase. Kamila za ni servírce s úsměvem poděkovala a poté vrhla pohoršené pohledy na nádoby stojící před jejími spolužačkami, v nichž se u dna krčily tři symbolické milimetry tekutiny. „Taky si snad něco dáte, děcka, ne, a nebudete tu sedět jen tak na suchu,“ prohodila bodře a zcela přitom ignorovala fakt, že při šestadvacetiminutovém čekání na její příchod nedělaly její kamarádky v podstatě nic jiného, než se nalévaly jako přítoky Amazonky v období dešťů. „Víš co,“ doporučila jí Šárka. „Zaboř čumák do té své našlehané závěje a na chvíli zmlkni. Linda mi hned při příchodu sem naznačila, že pro nás má jakési dvě zajímavé novinky, a až do téhle chvíle o nich odmítla cokoliv upřesnit.“ „Sem s nima,“ děla Kamila. „Novinky miluju. Obzvlášť od té doby, co mi sdělil můj bejvalý, že se, tedy samozřejmě až poté, co se rozvede se mnou, bude ženit s tou oplácanou černovláskou, která měla být původně hrochem, ale pak zřejmě provedla cosi natolik hrozného…“ „Zmlkni,“ přerušila ji Šárka a výhružně se na ni zahleděla. Popravdě by Linda zůstala raději u hrochů, neboť najednou nevěděla, jaký tón zvolit, jak se tvářit, jaké argumenty uvést… „Za prvé jsem dala výpověď,“ skočila do toho nakonec přece jen rovnýma nohama. „Stihla jsem to ke konci června, tudíž končím k poslednímu srpnu, ale ve skutečnosti dřív, protože budu vybírat čtrnáct dní dovolené.“ „Sláva nazdar a srdečná gratulace,“ zaradovala se Šárka upřímně. Také Kamila vyjádřila mezi dvěma lžičkami šlehačky patřičné potěšení. Líčením pocitů, které ji poté, co onen dlouho zvažovaný krok učinila, zachvátily, Lindě vystačilo na dalších pět minut. „Ale říkalas dvě novinky,“ vrátila ji Šárka zpátky na zem. Linda se zhluboka nadechla. „Jo, jasně, dvě, ale navzájem související. Nezůstanu totiž na volné noze. Nechala jsem se zaměstnat v jedné firmě specializované přesně na to, co umím a chci dělat.“ „Téda, a takhle bleskem,“ žasla Kamila. „Tos měla holka pořádnou kliku. Co je to za firmu?“ Linda si odkašlala, imitovala upití virtuální tekutiny a posléze nahodila výraz odvážné školačky. „Jmenuje se Gudsoft.“ „To mi nic neříká,“ konstatovala klidným hlasem Kamila, zatímco Šárka se polila svými třemi milimetry kávy, které se nicméně ukázaly ještě pořád být dostatečně způsobilými zničit její novou bílou halenku. Schovat ukázku |
Samota pro dva - druhé vydání
Třicetiletá knihovnice Adéla má několik let po manželově smrti už jasné představy o své roli v životě a nebojí se sama sobě přiznat, že na rozdíl od většiny žen netouží po rodině. Ze všeho nejraději má poklid svého domova, kde ji nikdo neruší při její oblíbené četbě, a potřebu kontaktů s lidmi jí vrchovatě naplňuje její zaměstnání i sportovní oddíl, kam se chodí spíše odreagovat než sbírat body. Ovšem jednoho dne se na sportovním utkání objeví podivný muž s uhrančivýma očima, které sledují Adélu na každém kroku…
Taťána Kubátová, 2012 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku „Počkám na vás,“ odpověděl na její nevyslovenou otázku. Rozpačitě se usmála a zmizela se Zuzanou v domě. „To jsem ale nemožná, co?“ vyhrkla, sotva se za nimi zavřely dveře. „Ani kdybych se před ním chtěla ztrapnit schválně, nedokázala bych si ten dnešek naplánovat líp.“ „Co blázníš?“ smála se Zuzana. „Aspoň uvidí, že nejsi bezchybná a dokonalá a přestane se tě bát.“ „Bát? To chceš říct, že se mě bojí?“ „To víš, že jo, a jak! Oba dva se jeden druhého bojíte, to by viděl i slepý.“ Zuzana zavedla Adélu do své pracovny, Adéla vzala svou tašku a vracela se zpět. Už byla za dveřmi, když se otočila k Zuzaně a tiše se jí zeptala: „Myslíš, že jsem neudělala chybu, když jsem dneska do toho divadla šla?“ „Určitě ne,“ zavrtěla Zuzana přesvědčivě hlavou. „Vždyť je to sympaťák. Je rozvedený, vdovec nebo snad dokonce svobodný?“ „Já… já vlastně vůbec nevím,“ přiznala Adéla. „Proboha, tohle bys měla vědět ze všeho nejdřív. Kdybych tušila, že o tom nemáš ponětí, sama bych se ho nějak takticky zeptala. To si ale hodně brzo zjisti, holka. A pokud je ženatý, může třeba stokrát tvrdit, že s ní žije jen formálně, jdi od toho.“ Adéla jí poděkovala za úschovu věcí a vracela se k autu. Jeho pohled, který jí vysílal vstříc, ji tentokrát znervóznil také trochu jinak. Co když je to skutečně ženáč, který si jen hledá rozptýlení? Co když má dokonce i děti? Cestou zpět byla znovu zamlklá a na jeho dotazy odpovídala jen holými větami. Ze všeho nejvíc se zaměřovala na to, aby vystihla vhodnou chvíli, kdy mu bude moci položit tu pro ni náhle tak hrozivou otázku. Příležitost se naskytla, když jí vyprávěl, že kolega, který mu prodal lístky do divadla, je koupil své ženě k výročí svatby, a ona jej překvapila rovněž dvěma vstupenkami na tentýž den, ale někam úplně jinam. „Střihli si, kam půjdou, a vyhrála ta druhá akce,“ dodal. „A vy…,“ začala rozpačitě Adéla, „…vy nemáte ženu?“ Zrudla a upřeně hleděla před sebe. Na okamžik k ní otočil hlavu. „Nemusíte se za svou otázku stydět,“ ujistil ji. „Vlastně bych se měl stydět já za to, že vás lákám do divadel a vy o mně přitom vůbec nic nevíte. Jsem šest let rozvedený, je mi šestatřicet a bydlím sám v garsonce v činžáku na kraji Žabovřesk, v ulici Tábor.“ „Máte děti?“ „Ne, nemám,“ sdělil jí stručně. „Máte ráda děti?“ „Já…, ano, ovšem,“ nevěděla, co na to říci a pak si vzpomněla na své dvě neteřinky a jednoho synovce. Copak může cizímu muži vykládat, že jí příroda nenadělila mateřské pudy? Jeho otázka ji však vzpamatovala a připomněla jí, že by se rozhodně neměla hrnout do žádného vztahu. „Nedivte se, že se vás neptám na to, zda vy jste vdaná,“ vysvětloval jí. „Váš přítel se zmínil, když jsem ho posledně vezl z divadla.“ „Já vím,“ řekla. „Prozradil vám to?“ „Ano, přiznal se.“ „Nezlobte se, že jsem si zjišťoval informace o vás za vašimi zády,“ prosil ji. „Vy jste tak mlčenlivá a já… nedokázal jsem nevyužít příležitosti. Váš přítel mi nevyzradil nic důvěrného, nebojte se. Jen to, že jste ovdověla, že nemáte děti, a váš věk.“ „Nezlobím se,“ ujistila ho. „Takové věci najdete v každém personálním dotazníku.“ „Ano, to máte pravdu…“ Adéla se odmlčela. Ať se bránila sebevíc, v jeho blízkosti ji opět spoutávalo ono podivné kouzlo, jemuž se dalo těžko ubránit. Když pak zastavil před domem, nevěděla, zda se jí spíše ulevilo nebo naopak zda si přeje, aby ta jízda trvala věčně… Spěšně začala sbírat své věci. Igor vystoupil a kráčel vedle ní až k domu. „Děkuju vám za pozvání i za svezení,“ otočila se k němu Adéla u vchodových dveří. „A omlouvám se za všechny ty zmatky…,“ sklopila oči. „Já děkuju vám za milou společnost,“ řekl důrazně. „Myslíte, že bychom si mohli podobnou akci někdy zopakovat?“ „Proč ne, ale tentokrát zvu já vás,“ upozornila ho. „A kdybych vás nepozval do divadla, ale třeba na nějaký výlet do okolí Brna?…“ zeptal se opatrně. Pozoroval ji, jak ještě více znejistěla a jak jí jejich rozhovor začíná být nepříjemný. „Nezlobte se, prosím,“ vydechla odhodlaně. „Asi… asi by to nebylo rozumné.“ „Rozumím,“ přestal ji trápit. „Mohu vám dát na sebe kontakt pro případ, že by se vyskytla nějaká zajímavá kultura?“ „Ano,“ přikývla. Vyndal z kapsy lístek, který si zřejmě pro ten účel připravil už doma, a podal jí ho. „Děkuju,“ dala si pozor, aby se nedotkla jeho ruky. Znovu zvedla hlavu s úmyslem popřát mu dobrou noc. Jeho oči byly nebezpečně blízko a ona se do nich zahleděla jako uhranutá. V té chvíli ji napadla naléhavá otázka, proč se vlastně k sobě chovají tak odtažitě, proč je jejich mozky ženou pryč od sebe, když jejich oči a jejich srdce, ba i jejich těla tak zoufale chtějí být spolu, touží si navzájem sdělit všechna svá nejskrytější tajemství, touží se dotýkat, laskat a líbat? Zcela zřetelně vnímala, jak mezi nimi probíhá bohatá komunikace, aniž by se vůbec jeden druhého dotkli nebo si cokoliv řekli… Někdo začal zevnitř odmykat dveře a veškeré kouzlo zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Náhle proti sobě stáli jen dva střízliví lidé, z nichž každý měl v zásobě dostatek rozumných argumentů, proč je třeba odolávat té nepochopitelné vzájemné přitažlivosti vzniklé na základě tak nedostatečného množství poznatků, které jeden o druhém měli k dispozici, a tak si jen tiše popřáli dobrou noc a rozešli se každý svou cestou. Schovat ukázku |
Čas odpouštění
Mladší ze sester Kalendových, zubařka Jitka, se teprve před rokem osamostatnila a odešla z rodičovského domu. V její minulosti se skrývá jedna temná událost, která se odehrála před čtyřmi lety a která odstartovala dlouhé období neklidu a obav. Není tedy divu, že se celý její svět rázem obrátí vzhůru nohama, když objeví, že původce jejího strachu se nastěhoval do protějšího bytu...
Taťána Kubátová, 2011 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Zavřít Jitka hleděla na monitor a nechápala, co se stalo. Pokaždé, když se připojovala na internet, používala naučený postup a vždycky to bylo bez problémů. Teď se najednou objevilo jí neznámé okno, s nímž si nevěděla rady. Ještě chvíli se snažila vymyslet, jak přimět notebook k poslušnosti, ale pak jej sbalila a vydala se o patro výš. Otevřel jí ten, koho právě potřebovala. „Ahoj Edo, neruším?“ oslovila jej. „Jasně že ne. Pojď dál, krásko. Co se děje?“ zajímal se, když mu padl zrak na její notebook. „Potřebuju pomoct,“ vysvětlila. „Chová se to jaksi divně a nevím, co s tím. Šla jsem se připojit na web a skáče mi tam jakési divné okno.“ „Ukaž, zanesem to na stůl,“ dirigoval ji Eda do obývacího pokoje. Posadil ji do křesla, notebook položili na stolek a za chvíli už si Eda nechával předvést zmiňovanou závadu. „No jó,“ zvolal. „Jasnačka! To je prkotina! Prostě nám tu v baráku přibyla nová wifina!“ „Jak nová wifina?“ nechápala Jitka. „Ten čerstvě nastěhovaný nájemník. Má dva počítače, tak si zapojil svoji wifinu.“ „To jako že mu na ni lezu?“ vyděsila se Jitka. „Ne, ale tvůj počítač teď místo jedné vidí dvě. A chce po tobě vědět, na kterou z nich se ráčíš připojit.“ „A to bych mohla teoreticky i na tu jeho?“ „Kdyby byl tak blbej a neměl ji zaheslovanou, tak určitě. Jenže on blbej není a zaheslovanou ji má. Zkoušel jsem to už předevčírem,“ zazubil se na ni Eda. „Promiň, kuřátko, nenapadlo mě upozornit tě na tuhle drobnou změnu, která u tebe nastane. Ale ničeho se neboj a pamatuj si, že když si teď, a pak vždycky a opět zvolíš tuhle volbu, dál se to chová už přesně tak, jak to znáš a jak to bravurně ovládáš.“ Jitka po něm střelila dotčeným okem. „Ještě víc jak pro idioty by to vysvětlit nešlo?“ otázala se posléze. Z kuchyně k nim nakoukl Pepa, který zjevně celý rozhovor slyšel. „Jeho vysvětlování je vždycky natolik názorné, jak by ho potřeboval on sám, tak se nediv,“ sdělil jí. „A mimochodem tě zdravím,“ dodal. „Já tebe zdravím hlavním vchodem,“ opáčila Jitka. Pak zhluboka nasála vzduch. „Hm, co vaříš, že to tak libě páchne?“ „Zapečené brambůrky s uzeným,“ prozradil jí. „Chceš se pozvat?“ „Jéžiš, né,“ zděsila se Jitka. „Ptám se čistě ze zdvořilosti, aby řeč nestála, a tak vůbec.“ „Bude jich dost pro tři, ba i pro čtyři,“ ujistil ji. „Můžem zadupat i na Dašuli, jestli je doma.“ „Dašule hraje,“ pravila Jitka. „A kromě toho by beztak nic nepozřela, neb má zítra casting, ale nesmí se o tom mluvit, aby se to nezakřiklo.“ „Tak nemluv,“ souhlasil Pepa. „My se budeme ptát a ty budeš jen kývat ano – ne.“ Jitka se zasmála a otevřela ústa k vtipné replice, jenže v té chvíli se za dveřmi rozdrnčel zvonek. „Máte návštěvu,“ řekla tedy místo vtipné repliky. „Tak já padám.“ „Počkej,“ zadržel ji Eda. „Pepánek půjde hezky otevřít a když to bude někdo zábavný, pobavíš se taky, tak kam bys prchala?“ „Jó, Pepánek otvírá, Pepánek vaří, Pepánek meje nádobí,... Pepánek je pěknej vůl,“ trousil Pepa, zatímco mizel do předsíně. Za pár okamžiků se vrátil. „Novej soused,“ sděloval. „Nechtěl dál. Jenom mi přišel říct, že ta akce bude v sobotu po obědě, tak jsem mu slíbil, že tu oba budem a helfnem.“ Jitka zvedla obočí. „Já zírám,“ prohodila. „Ještě ani nemá ceduli na dveřích a vy už se nejenom znáte, ale dokonce spolu domlouváte víkendové akce?“ „No jo, byl se tady včera seznámit, přinesl flašku a při té příležitosti nás poprosil, jestli bysme mu nehelfli s návštěvou jeho rodičů. Jeho táta je na vozejku, tak se musí do toho druhého patra vynést. Jó, holka, ale je to náramnej sympaťák.“ Eda jej zpražil nadmíru nesouhlasným a káravým pohledem. Pepa se zašklebil a rezignovaně pokrčil rameny. „Bohužel vše nasvědčuje tomu, že je trapně nudnej heterák.“ „A tím chceš jako říct co?“ vyjel po něm Eda. „Že by sis jinak milerád polepšil?“ „Nehádej se zlato,“ požádal jej Pepa medovým hlasem. „Vždyť takovej poklad jako jsi ty aby hledal s lucernou. Hezky a ochotně papáš, co já uvařím, milostivě nosíš prádlo, které ti vyperu, a semtam mi dokonce dovolíš, abych ti převlíkl postel a vyměnil ručník, pokud s tím neotravuju moc často. Kde bych našel druhého takového?“ Eda se nadechl k nadurděné odpovědi, když se do jejich debaty vložila Jitka. „No tak pánové,“ pronesla. „Nemůžete si svůj manželský výstup nechat na jindy? A Pepo, ne že bych chtěla rýpat, ale ta vůně z kuchyně už mi pomalu nepřijde libá, nýbrž...“ Pepa vyjekl a odklusal zachraňovat večeři. Jitka si s Edou ještě jednou zopakovala nový postup přihlašování na web a pak se zvedla. „Fakt nezůstaneš na jídlo?“ ujišťoval se Eda. „Opravdu ne, díky, až někdy příště.“ Doprovodil ji ke dveřím a Jitka začala se zaklapnutým notebookem pod paží pomalu sestupovat o patro níž. Když jí zbývaly poslední tři čtyři schody, uslyšela v zámku dveří nového nájemníka šramot klíče, jako by jej někdo vytahoval těsně předtím, než vyjde ven. V té chvíli se jí z naprosto neznámého důvodu prudce rozbušilo srdce a ona skoro přestala dýchat. Jediným vysvětlením jejího chování mohla být předtucha. Jisté ale bylo, že ještě než se dveře skutečně otevřely, ona náhle s jasnovidnou přesností věděla, kdo z nich vyjde. Zavřít |
Hrníček z lásky - druhé vydání
Hrdiny románu jsou pětatřicetiletý Adam a o šest let mladší Eliška. Kromě toho, že jsou oba rozvedení a že se jeho dědeček oženil s její babičkou, nemají Adam s Eliškou naprosto nic společného. On už několik let úspěšně řídí dědečkovu firmu v Brně a chystá se vstoupit do nového manželství, ona si zvolila osamělý život na venkově v pronajaté usedlosti, kde se živí výrobou keramiky. Viděli se jednou v životě před dvaceti lety a není ani trochu pravděpodobné, že by se ještě někdy potkali. Osud v podobě dědečkovy závěti však jejich životy nečekaně spojí…
Taťána Kubátová, 2011 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Napsal jí velice stručný dopis: „Paní Synková, rád bych s Vámi projednal dědečkovu závěť, ozvěte se mi laskavě na přiloženou adresu nebo na mé telefonní číslo. Adam Velich.“ Vložil jej do obálky společně se svou navštívenkou a když se týden nic nedělo, rozzuřil se. Umí vůbec ta opice číst? Je to vůbec svéprávný tvor? A protože se mu naskytly dva dny relativního volna, sedl do auta a vyrazil do jižních Čech, aby se s ní setkal osobně. Vesnici našel až na podrobné turistické mapě. Honosila se jednou návsí, jedním omšelým kostelem, jedním rybníkem zarostlým žabincem a polozbořeným poštovním úřadem. Na ten poštovní úřad zašel a vstoupil tam ve chvíli, kdy široká pošťačka rozkynutá na své židli do všech světových stran právě svačila silný krajíc chleba a k němu přikusovala kus slaniny, který si hojně namáčela v hořčici. Na pozdrav mu odpověděla rozvážně s plnými ústy a pohledem mu dala najevo, že kdyby měl jen trochu slušné vychování, nechal by ji v klidu se nakrmit. Pak přece jen odložila slaninu, otřela mastné ruce jednu o druhou a ještě stále s plnými ústy zamumlala: „Prosím?“ „Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli nevíte, kde tady bydlí paní Synková. Paní Eliška Synková.“ „To náhodou vím, co jí chcete? Nejste právník?“ „Proč právník?“ „Protože starej Zemánek vyhrožoval, že na ni poštve právníky, jestli mu do měsíce nezaplatí. Tak vy nejste právník?“ „Ne, nejsem. Mohla byste mi říci, kde bydlí?“ „Vy jste tu autem, že? Tak to musíte kolem kostela směrem ven z vesnice. Za cedulí odbočuje doprava štěrková cesta. Dáte se po ní, objedete cíp lesa a pak uvidíte takové malé napůl vyhořelé hospodářství. Tak tam bydlí. Ale nevím, jestli už bude doma, protože před pár minutama byla tady kvůli meziměstskému hovoru.“ „Nevolala náhodou Brno?“ napadlo Adama. „To náhodou jo,“ prohlédla si jej pošťačka pozorně. Adam stiskl rty. Kdyby ještě den počkal, nemusel se trmácet do téhle bohem zapomenuté díry. No co, v tomhle případě je osobní jednání stejně lepší. „Děkuju, když, tak ji naložím cestou,“ řekl pošťačce. „To sotva. Ona chodí zkratkou kolem potoka.“ „Aha. Tak aspoň vím, že na ni mám počkat, kdyby nebyla doma.“ Adam se rozžehnal a nasedl do auta. Popsanou zříceninu skutečně nemohl minout. Když objel cíp lesa, naskytl se mu pohled na několik zchátralých budov, z nichž ještě jakžtakž obyvatelně vypadala ta nejmenší z nich, k níž přiléhalo něco jako kůlna s širokými vraty. Postavené rovnoběžně s nimi pak stály další budovy nebo spíše jen ohořelé zbytky budov, které byly, soudě podle velikosti a malého množství okenních otvorů, pouze hospodářské. Bylo to dost neutěšené místo a pohled na ně byl doslova skličující. Adamovi se v představách mihla malá příšerka prchající otvorem v plotu. Zřejmě se už tehdy stranila lidí. Ale dobrovolně žít tady, to už je trochu silná káva. A on se asi zbláznil, když sem jede proto, aby s touhle osobou dojednával roční soužití. Nicméně, když už dorazil až sem, tak se s ní alespoň setká. Pokud před ním ovšem neuteče. Zastavil auto v uctivé vzdálenosti od spáleniště a vykročil k obytnému domu. Zaklepal na dveře a když se nikdo neobjevil, zkusil kliku. Bylo zamčeno, a tak se jal obcházet dům i vedlejší kůlnu. Vrata do kůlny byla pootevřená a když do nich strčil, otevřela se ještě víc a odhalila pohled na kompletně vybavenou keramickou dílnu včetně pece. Zvědavě vstoupil dovnitř. Na všech vodorovných plochách stály hotové nebo ještě nedodělané keramické výrobky. Adam si musel přiznat, že byl jejich krásou a originalitou překvapen. Jestli je vyráběla ta opice, tak na dědečkově tvrzení, že je talentovaná, muselo opravdu něco být. Hm, stane se, že i někdo s tak nízkým IQ v něčem vynikne. Vzal do ruky jeden obzvlášť roztomilý džbáneček a prohlížel si jej ze všech stran. „Co tady děláte!“ ozvalo se mu za zády. Lekl se tak, že džbánek málem upustil. Otočil se ke dveřím a proti slunci v nich uviděl stát temnou dívčí siluetu oblečenou do šortek. Pohled mu utkvěl na štíhlých obrysech rovných dlouhých nohou. „Tak neslyšel jste? Co tady pohledáváte? Jděte odtud!“ pobídl ho znovu hlas. „Pardon,“ pokrčil omluvně rameny, „jen jsem se díval, bylo otevřeno. Hledám paní Synkovou.“ Při těchto slovech vykročil ven z dílny. Odstoupila ode dveří, aby mohl projít, a nedůvěřivě si jej měřila zrakem. Když se octl na světle, mohl spatřit její obličej. Byl drobný jako její postava, ale velice hezký. Vévodily mu velké čokoládově hnědé oči s bystrým pohledem. Nos měla malý a rty také neměla příliš plné. S očima kontrastovala přirozeně světlá barva jejích hustých vlasů, které padaly do čela ve střapaté ofině a vzadu byly spleteny do volného tlustého copu. Její věk odhadoval na třiadvacet čtyřiadvacet let. „Vy jste notář?“ zeptala se ho. „Z Brna?“ Chvíli nechápal, jak mohla uhodnout, že je z Brna, až mu došlo, že musela vidět jeho auto. „Notář nejsem, z Brna jsem. Můžete mi říci, slečno, kde bych našel tu paní Synkovou? Moje jméno je Adam Velich.“ Dívčiny oči se na okamžik rozšířily údivem. „Aha,“ vykoktala potom. Pak se zamračila a pokračovala odměřenějším tónem. „Přijel jste osobně? Zrovna dneska jsem se pokoušela vám volat. Tak pojďte dál.“ Schovat ukázku |
Převozníci
První ze dvou příběhů sester Kalendových sleduje osudy o rok starší Báry od chvíle, kdy do jejího života zasáhne manželova nevěra. Těžké období, které následuje, přečkává Bára v rodičovském domě. Rodiče, sestra Jitka, bratr Honza i teta Klára zde spolu s obřím psem Hugem a papouškem Alfrédem vytvářejí ovzduší plné humoru, i když mnohdy šibeničního. Tato svérázná atmosféra pomůže Báře znovu nalézt smysl pro humor a optimistický pohled na svět. Nová láska na sebe pak nenechá dlouho čekat...
Taťána Kubátová, 2010 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Co na ni ten člověk pořád tak kouká? Bára se pro sebe pobaveně ušklíbla. Takovou otázku si klást, když stojím na jevišti a právě sborově pěju „šmudlibudli strašidlo šmudlibudli v lese, šmudlibudli utíkej, šmudlibudli běse,“ bude zřejmě tak trochu scestné. Už sám výraz divák je od slova dívat se, přičemž koukat se je jeho rovnocenným synonymem, ne? A přijde-li někdo do klubu coby divák, potažmo tedy koukač, je přece jeho svatým právem, ba skoro přímo povinností koukat. Kdepak, Bára Černá se nám nezbláznila. Pouze si těmito a podobnými potřeštěnými úvahami kompenzovala trému, která ji při veřejném vystoupení zachvacovala s železnou pravidelností, a nic na tom nezměnila ani léta praxe. Ba dokonce ani té kantorské. Dámská amatérská country skupina BÁBY vznikla během Bářiných vysokoškolských studií. Nikdy si nedělala větší ambice než povyrazit hrstku kamarádů a známých a vlastně původně ani neměla v úmyslu pořádat nějaká vystoupení pro platící diváky. Všechny členky skupiny se řádně připravovaly na svá budoucí povolání a hudební produkci braly jako ryze zábavnou činnost. Jenže známí přivedli své známé, ti zase svoje, a nakonec se zjistilo, že celá ta banda se nevejde do sebevětšího obýváku, ba dokonce ani do stodoly Bohdanina strýce kolchozníka. V posledních letech se tedy BÁBY udomácnily v jednom z menších klubů v centru města, kde jednou měsíčně, s výjimkou prázdnin, pořádaly své věhlasné koncerty. Jejich věhlas za oněch zhruba devět let od vzniku skupiny došel tak daleko, že několikrát hostovaly na krajském kole Porty a asi šest či sedm pomatených pořadatelů ze vzdálených koutů republiky je dokonce pozvalo na zájezdová vystoupení, přičemž jim kromě benzínu do Bohdaniny stařičké mazdy zaplatilo i symbolické honoráře. Dnešní koncert se od ostatních lišil tím, že se nesl ve vánočním duchu. To znamenalo, že interpretky vytáhly ze svého zásobníku napůl vážných a napůl či zcela recesistických kousků ty, které se s větším či menším úspěchem pokoušely navozovat nostalgickou zimní atmosféru. No, spíše s menším, protože hraní na city nikdy nebylo silnou stránkou téhle svérázné kapely. Daleko bravurněji ovládala hraní na bránici. Název kapely BÁBY byl nenápaditý pouze zdánlivě. S netušenou genialitou v sobě totiž skrýval křestní jména všech čtyř protagonistek. Vedoucí skupiny byla houslistka Bohdana. Ája, celým jménem Adelaida - její rodiče vůbe neřešili, že by se jednou mohla provdat za Josefa Břicháčka, což ovšem k jejich zděšení nakonec učinila - měla ve skupině funkci hráčky na bendžo. Bářinou doménou byla kytara a Yvča, podle občanky Yvonne, zaujímala na jevišti nepřehlédnutelné místo po boku svojí letité basy. Bára se stále nemohla zbavit dojmu, že jeden z diváků z první řady nedělí své pohledy spravedlivě mezi všechny účinkující, nýbrž jimi štědře zahrnuje výhradně ji. Při děkovačce hodila jeho směrem rychlý průzkumný pohled. Zná ho? Měla dojem, že jí tak trochu povědomý je. Jenže odkud? Po pár písničkách z ní většina trémy sice opadla, ovšem ani tak by raději nehazardovala s tvrzením, že by v tomhle momentu dokázala bez chyby vyřešit jednoduchou lineární rovnici o jedné neznámé. Natož aby si vybavila, kde a kdy potkala jakéhosi zubícího se chlapa. No jo, zuby měl opravdu výstavní. Skoro jako by byly porcelánové. Ostatně celý se v tom chumlu diváků vyjímal jaksi nepatřičně uměle. Na rozdíl od drtivé většiny přítomných se pravděpodobně před představením učesal, v kalhotách, které měl na sobě, snad dokonce ani nepřespal pod mostem, a nejenže byl oblečený v čisté bavlněné košili krémové barvy, ale k dovršení své exotičnosti si na ni vzal ještě tvídové sako barvy pepř a sůl. Přitom pánské sako bylo v těchto prostorách naposledy spatřeno před třemi a půl lety, a i to jen proto, že salonek přilehlé hospody si tehdy pro svou schůzi pronajala jistá nejmenovaná politická strana. Jeden ze zasloužilých straníků ovšem namísto do salonku automaticky zamířil do zdejšího klubu, který před revolucí býval agitačním střediskem. Při pohledu na přítomné se natolik rozněžnil radostí z prudkého omlazení členské základny, že Bohdanin synovec, který plnil funkci uvaděče a trhače lístků, málem neměl to srdce vrátit jej do šedivé reality. K dokonalému obrázku netypického diváka chybí už pouze zmínka o jeho obutí, které ovšem zůstalo Bářinu zraku skryto v temnotě. Přesto si dokázala docela živě představit, že boty dotyčného provokují svou původní barvou aniž by mile dokládaly různorodost složení hlíny a jílu v jednotlivých brněnských městských čtvrtích, a začala si klást otázku, odkud a proč sem ten člověk zabloudil. A také proč si za objekt svého zájmu vybral právě ji. Po závěrečném přídavku se účinkující dámy uklidily do stísněného kamrlíku, který plnil funkci zákulisí i šatny dohromady, a začaly balit své nástroje. Přitom si hlasitě vyměňovaly dojmy z dnešního představení. „Atmosféra na jedničku s hvězdičkou,“ pochvalovala si Bohdana. „Kdybysme byly měkčí, tak to bylo málem i na čtvrtý přídavek,“ dodala Ája. „Jeden človíček tam z tebe byl úplně paf,“ rýpla si Yvča a hleděla přitom na Báru. „Jenom jeden?“ opáčila Bára pohotově. „To ti teda pěkně děkuju. Mé zraněné ego se s vámi tímto loučí a odjíždí do sanatoria na časově neomezenou zdravotní dovolenou.“ „Ále, však ty dobře víš, který. Seděl v první řadě.Takový načinčaný nažehlený. Vsadím se, holky, že ten snad dokonce i voněl.“ Kamrlíkem se rozlehl výbuch smíchu. Nebylo divu. Stres a napětí z absolvovaného vystoupení se musely někudy odplavit. S povděkem by tudíž přivítaly jakoukoliv jinou, a ještě mnohem pitomější hlášku. „Neviděly jste moji kalafunu?“ přerušila Bohdana své spoluhráčky, které se právě duchaplně triumfovaly v šílenosti svých hypotéz, kým onen záhadný návštěvník mohl být. Vedení se právě ujal náměstek ministra školství, který hodlá jejich hudební těleso angažovat za účelem výchovných koncertů pro pomocné školy. Hned v závěsu za ním dlel marťanský vyslanec, mající eminentní zájem přenést některé motivy z country hudby do kultury jihovýchodního Marsu. „Do kabelky ses dívala?“ přispěchala jí na pomoc Bára. „Do kabelky, do futrálu, do kapes, ...do prdele,“ vyjekla Bohdana, když zjistila, že v opakovaně prohledávané kabelce chybí i klíče od bytu. „Tam taky?“ žasla Ája. Schovat ukázku |
Smlouva proti lásce - druhé vydání
Anně zůstalo z jejího prvního manželství pevné odhodlání už nikdy se nezaplést s žádným mužem a Pavlovi plně vyhovuje jeho nekomplikovaný vztah ke starší vdané ženě. A tak je formální sňatek z rozumu pro Annu jedinou přijatelnou možností, jak nezůstat sama, ale přitom si zachovat svobodu, pro Pavla představuje poslední položku, jíž hodlá dotvořit svou pověst seriózního podnikatele se solidním zázemím. Kvalitní manželská smlouva ošetří veškerá možná úskalí, která by takový svazek mohl přinést, a proto vzhůru do příjemného života nezatíženého problematickými city. S jednou věcí však oba protagonisté zapomněli počítat: že ani sebelepší smlouva je neuchrání před vzájemnými sympatiemi, které se mezi ně navzdory veškerému rozumu postupně vloudí.
Taťána Kubátová, 2010 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Příští den lyžovali jen dopoledne a hned po obědě vyrazili najatým autem do nejbližšího většího městečka. Společně se prošli, poseděli v kavárně při nezávazné konverzaci, pak si dali rozchod na chození po obchůdcích a nakonec zašli na podvečerní filmové představení do místního kina. Anna koupila pár pohledů, některé jen tak na památku, jiné pro známé, a když se jí po večeři v hotelu Pavel ptal, jestli chce jít do baru, zavrtěla hlavou s odůvodněním, že chce psát pohledy. „Kolik jich budeš psát, že na to potřebuješ celý večer?“ tázal se pochybovačně. „No, několik, tak pět, šest.“ „S tím jsi hotová za dvacet minut. Opravdu pak nechceš přijít?“ „Ne, dnes ne, díky. A dobrou noc,“ odmítla Anna krátce a vydala se do pokoje. Psaní pohledů jí skutečně mnoho času nezabralo. Bylo teprve něco po osmé, když skončila a seběhla dolů hodit pohlednice do hotelové schránky. V hale v přízemí ji kdosi pozdravil francouzsky a ona uviděla vysokého mladého muže, který se za ní díval obdivným pohledem. „Promiňte, slečno,“ oslovil ji, když se vracela ke schodišti, „bydlíte také tady v hotelu?“ „Ano, proč?“ zeptala se. „To je skvělé,“ zaradoval se a vzápětí se představil jako Filip, příjmení Anna ihned zapomněla. Zatvářila se ostražitě, ruku mu nepodala a sama se nepředstavila. Řekl jí, že je z Paříže, a ptal se, odkud ona. Krátce odvětila a otáčela se k odchodu. „Slečno, prosím vás, neodcházejte,“ usmál se na ni svůdně. „Směl bych vás pozvat na skleničku?“ „Ne, děkuji,“ odbyla ho slušně. Vyběhl na schody a postavil se proti ní. „Prosím,“ loudil očima, „udělejte mi tu radost. Co vám to udělá čtvrt hodinky si popovídat? Jste nesmírně půvabná a moc byste mě zklamala, kdybyste odmítla.“ „Je mi líto,“ pokrčila rameny, „opravdu to nejde.“ „A mohl bych vás vidět někdy jindy?“ „Určitě se potkáme,“ ujistila ho Anna, „jsme tady až do neděle.“ „Jste tu s rodiči?“ „Ne, s manželem na svatební cestě.“ Zklamaně protáhl obličej a mimoděk pohlédl na její ruku. Opravdu se tam třpytil zbrusu nový snubní prstýnek. „Jaká škoda!“ zvolal upřímně, „nepředstavitelně mu závidím!“ Anna uvolnila rysy a usmála se. „A teď ještě víc,“ komentoval její úsměv a nespouštěl z ní oči, které výmluvně prozrazovaly, nakolik ho Annin vzhled okouzlil. „Neřeknete mi alespoň své křestní jméno, krásná neznámá?“ žadonil. „Anna.“ „Anna! Bože, Anno, proč jsem měl tu smůlu a potkal vás až po něm?“ zalamentoval žertovně. „Jste přesvědčená, že to byl váš poslední sňatek?“ ujišťoval se. Nyní se Anna rozesmála nahlas. „To nemůže s určitostí tvrdit nikdo,“ připustila vesele. „A smím vám dát svoji adresu pro případ, že byste byla jednou volná?“ Anna se smála a s nevěřícím vrtěním hlavy vyběhla po schodech. Ti muži jsou ale někdy legrační! Usadila se do křesla s knihou a stále se lehce usmívala. Neskrývaný obdiv toho muže ji pobavil a musela si přiznat, že jí také zalichotil a pomohl jí dodat vyrovnanost, kterou během dne trochu poztrácela. S Pavlem se dnes cítila stísněná. Choval se slušně, korektně, pozorně... a hrozně studeně. Ona sice nebyla jiná, ale dobře věděla, že příčinou té ledové atmosféry jsou její včerejší výroky, jimiž ho odkázala do patřičných mezí. A nyní si musela přiznat, že jí bylo lépe včera, kdy jej místy za ty meze trochu pustila. Včera se k sobě chovali skoro jako kamarádi, zato dnes byli jen obchodní společníci. Schovat ukázku |
Nášup
Dvě novely z docela nedávných časů
Hříšní
Radce je právě třicet, když pálí mosty za svým dosavadním životem a odchází z města. Na venkově ji čeká zajímavá práce a poznávání řady svérázných místních obyvatel. Se zdejším obvodním lékařem se spřátelí natolik, že se mu stane důvěrnicí při řešení problémů v jeho partnerském vztahu. Dlouho vše nasvědčuje tomu, že mezi nimi zůstane pouhé přátelství...
Nesmělí
Martina se spolu s babičkou stará o syna své sestry, která před rodinným životem dala přednost herecké kariéře. Ve svém deníku líčí Martina úsměvné i vážné příhody odehrávající se v jejím okolí. Posteskne si v něm také na malou příležitost najít na vesnici vhodného partnera. Když zapisuje seznam všech zdejších zcela nepřijatelných mužů, netuší, že jeden z nich je přesto tím pravým.
Taťána Kubátová, 2009 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázky Schovat ukázky Hříšní
Probrala jsem se a zjistila, že mě paní Holcová oslovila s přímou výzvou, abych jí přitakala, že něco takového je prostě nehorázné a nemorální. Dívala jsem se. Filip první se na mě díval. Tak teď ukaž to znamení, které bys chtěla nosit viditelně. Stiskla jsem rty, pokrčila rameny a podívala se paní Holcové zpříma do očí. „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem,“ řekla jsem. Paní Holcová chvíli koukala, pak mávla rukou a nakonec pronesla: „No vlastně, vždyť ty je neznáš, ty tady nejsi dlouho.“ A pokračovala v líčení onoho nehorázného skutku. „To přece vůbec nevadí,“ řekla jsem, ale slyšel mě jen doktor, který se na mě se zájmem podíval. Zajímalo mě, jestli to také cítí tak, jako já. Měl by. Protože už i mně se donesla ta šuškanda, že jezdí do vedlejší vesnice za nějakou vdanou. A sám je rozvedený. Po tom filozofickém intermezzu se mi tam ani nechtělo zůstávat. Ostatně někteří sportovci už byli příliš hluční, skoro neartikulovaně, takže zábava upadala. V nejlepším přestat. Rozžehnala jsem se. Netrvalo dlouho a venku mě dohonil doktor, srovnal se mnou krok a zahájil konverzaci. „Tak co, jak se zabydlujete?“ „Už byste to u mě nepoznal,“ opáčila jsem. Bavili jsme se zkrátka na téma bydlení a byty a já jsem se dozvěděla, že doktor se přestěhoval do bytu nad svou ordinací, který mu zadaptoval ÚNZ. Mohlo by se zdát byt jako byt, ale ten můj patří obci, jeho ÚNZu a národní výbor o byt stál, takže na adaptaci doktorova bytu dost tlačil. Nakonec doktor si pomohl, protože dostal dva plus jedna. Tak jsem podotkla, že jen co si družstvo vzpomene začít stavět byty pro zaměstnance, můžu zase balit. Zasmál se, že tak rychle to určitě nebude, to můžu být úplně klidná. A prý by ho docela zajímalo, jak jsem se zařídila. Znělo to jako jasné pozvání ke mně do bytu, které jsem ovšem nijak nekomentovala. Prošli jsme kolem zdravotního střediska. Zastavila jsem se. „Nejste náhodou už doma?“ Zazubil se na mě. „Máte něco proti, když vás doprovodím? Je tak hezký večer, že se mi ani nechce domů.“ „Ale jen k domu, a myslím to vážně,“ upozornila jsem ho přátelsky. „Beru na vědomí,“ opáčil a šel se mnou dál. Chvíli jsme kráčeli mlčky, pak se doktor zasmál: „Dneska se vám povedl husarský kousek, připravit paní Holcovou o řeč, a dokonce rovnou na několik vteřin. To se hned tak každému nepodaří.“ „Myslela jsem to vážně,“ ujistila jsem ho. „Já jsem to pochopil,“ řekl i on vážně. „Už jsem si stihl všimnout toho kontrastu ve vás,“ mluvil dál, „že mezi lidmi vypadáte ohromně veselá, a přitom berete život vážně.“ Zasmála jsem se. „Teď zase vy berete moc vážně mě. Navíc si dovolím vám připomenout, že mě vůbec neznáte.“ „Trošku jsem do vás přece nahlídl. Tenkrát při našem prvním setkání.“ „Já vím, uřvaná na zemi ve spacáku mezi holýma stěnama. Hotový prototyp zhrzené a opuštěné. Prosím vás, podle jednoho nanicovatého večera děláte závěry?“ „Nebuďte cynická,“ řekl mírným tónem, který mě nicméně spolehlivě umlčel. Nějakou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Mrkla jsem nahoru na hvězdičky a řekla si, že to má docela něco do sebe procházet se s chlapem pod hvězdičkama. To jsem nikdy nepoznala. Jediné, co jsem důvěrně znala, byly praskliny na stropech těch několika střídajících se vypůjčených bytů. Venku jsme se neznali. Věčné „probůh, ať nás někdo nevidí.“ Jenže ono taky záleží na tom, s kým se pod těma hvězdičkama pochoduje. Podle naší maminky vrchol zvrhlosti. Rozvedený. První těžký hřích. Poměr s vdanou ženou. Smrtelný hřích. Jinak... docela pohledný chlap. Vysoký, štíhlý, inteligentní. A možná ještě větší padouch než já. Jak uklidňující... „Co jste tam vyčetla?“ zajímal se doktor, když uviděl moje rychlé pousmání. „To vám nemůžu říct.“ „Bylo to něco o mně?“ „Bylo.“ „Tak hlavně že vás to pobavilo.“
Nesmělí
To vím všecko z vyprávění, protože na rozdíl od půl dědiny jsem k ohni očumovat nešla. Slyšela jsem houkat hasičská auta a rozumně jsem uvážila, že moje pomoc tam asi nebude k ničemu. A vlastně jsem si ani nemyslela, že toho shořelo tolik, protože požár netrval nijak dlouho. Za chvíli už zase panovala tma, a tak jsem si pochvalovala, jak se naši pohotoví páni požárníci vyznamenali. Jenomže ono už nemělo co hořet, to bylo tím. Naštěstí nefoukal vítr a těsně u ubytovny žádný jiný barák nestál. Zato z ubytovny zbyly jen začazené betonové základy. A teď jsme u toho. Týden potom, někdy dopoledne, navštívil naši babičku předseda JZD. A řekl jí, že určitě ví, že vyhořela ubytovna, což babička samozřejmě věděla. Dodal, že s ubytováním přechodných pracovníků si nějak poradí, i sousední družstvo vypomůže, jenže... Jenže je tu jeden stálý pracovník, který nemá kde bydlet. Nová ubytovna se může začít stavět až na jaře, a to ještě kdoví, jestli se seženou buňky. A v našem patrovém domku že bydlíme jen dvě a jestli by se nenašel jeden volný pokoj. Bude to na přechodnou dobu a nebude to zadarmo. Babička veterináře nezná. Ví jen, že nechodí do hospody, nekouří a že zachránil pět lidí před smrtí uhořením málem za cenu vlastního života. To stačilo k tomu, aby řekla ano. Prostě se napevno dohodli a mně to bylo po příchodu z práce už jen oznámeno. Pak začala babička uvažovat, kam ho dáme. Dole je kromě kuchyně, obýváku a babiččiny ložnice ještě bývalý Kubův pokojík, nahoře kromě mého ještě pokoj pro hosty. Obývák odpadá, ten je průchozí. Kubův pokojík odpadá, Kuba ho musí mít kdykoliv k dispozici. Takže logicky zbývá pokoj nahoře. Vedle mého Nelíbilo se mi to ani trochu. Kdyby aspoň šlo o někoho jiného. Vždyť jsem už několikrát psala, že se veterináře bojím. Stačí mi jen ho potkat na ulici a mám z něj nepříjemný pocit. On mě taky nemá rád, to vím jistě. A od té příhody se psy babky Tvrdé bych dokonce řekla, že mnou pohrdá. A takový člověk má bydlet v našem domě, ba přímo ve vedlejším pokoji? Vždyť se budu bát usnout, že mě ve spánku zamorduje. Už dávno nikdo neví, kam se poděl klíč od mých dveří, jestli tam vůbec někdy nějaký byl. Šla jsem se svěřit do Babylonu. Ne s tím, že se veterináře bojím, to ne, prostě s tím, že nechci, aby u nás bydlel někdo cizí. A co mi na to řekl strýc Karel? Prý veterinář je velice slušný nevtíravý člověk a určitě se bude chovat tak ohleduplně, že o něm nebudeme ani vědět. Kdyby on měl místo v Babylonu, vzal by si ho tam už dávno a nechal ho tam do té doby, než dostane byt. Protože už se stejně nemohl dívat, jak bloumá do noci po venku, bez domova, protože mezi ty malé holé čtyři stěny se mu nechce a přitom má dost síly na to, aby se nechodil zpíjet do pochybné útulnosti místní hospody. „Jak to, že to tak víš? Odkud ho znáš?“ vyptávala jsem se a měřila si ho nedůvěřivým pohledem. „Vždyť žiju tady, v naší vesnici, ne? Tak jak bych ho neznal. Kromě toho se s ním Radek v práci dost stýká. Ten ví, že i jako veterinář má výbornou pověst. Posílají pro něj nejednou i ze sousedních družstev. Je pravda, že se chová trochu zatrpkle a morousovsky, ale ani se mu není co divit. Ve dvaatřiceti bez zázemí, manželka prý byla městská kytinka, která mu utekla z první vesnice, kde působil, ani děti nestihli mít. Tady ho nechali bydlet jako posledního cikána, a určitě jen proto, že se nebál postavit proti pár lumpárničkám, kterých si všiml a které nemínil nevidět. Jinak by se pro něj určitě už nějaký byt našel, jako se našel pro toho Sivého, kterého bych pro změnu nepustil ani na tři kroky k baráku.“ „V tom posledním bodě s tebou souhlasím,“ řekla jsem, „ale jinak, prostě není mi to po chuti. Ale dům je babiččin a ta to už slíbila, takže s tím asi nic nenadělám.“ „Neber to tak tragicky. Uvidíš, že o něm málem ani nebudete vědět. Kam ho vůbec dáte?“ „To je ještě lepší. Nahoru, do hostinského pokoje.“ „Slyšel jsem, že nechrápe.“ „Nedělej si legraci, strejdo, mně do ní moc není.“ Strýc mě vzal zvesela kolem ramen. „Ale no tak. Víš co, já si dám kabát a půjdu s tebou domů. Bude tam potřeba trochu přeorganizovat nábytek, ne?“ Nakonec jsme šli tři, ještě i Radek. V hostinském pokoji byl nábytek dost narvaný. Byly tam dvě postele a ještě gauč, tak jsme jednu postel složili na půdu a zbylý nábytek vyprázdnili a přeskládali. „Zatím sem ani nebude mít co dát,“ napadlo Radka. „Vždyť mu shořelo úplně všecko, i kartáček na zuby.“ „Ten si snad od nás půjčovat nebude,“ pronesla jsem ironicky. Schovat ukázky |
Abstinentka
Pokud se nám líbí nějaký muž, který je pro nás nedosažitelný, můžeme se k tomu postavit dvěma způsoby. Buď se budeme trápit a topit v beznaději, nebo si ze sebe budeme dělat legraci. Mirka zvolila ten druhý způsob. Je pevně rozhodnutá zvládnout s humorem jak Hynkovu počáteční nevšímavost, tak i pozdější zjištění, že Hynek svůj zájem o ni kdovíproč považuje za nežádoucí. Vyjde vůbec někdy najevo, že jejich vzájemné nedorozumění má vlastně na svědomí upovídaná sedmiletá dcerka Mirčiny kamarádky?
Taťána Kubátová, 2009 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku Navíc Mirce tancování ani trochu nepřirostlo k srdci. Nebylo jí jasné, proč se má kamsi přesunovat z místa na místo a být přitom tak nešikovně propojená s druhou osobou, že si jejich nohy navzájem překážejí, a proč má k tomu všemu nabírat zrovna ten směr, který jí určí její společník, když jí zákon gravitace nesmlouvavě velí vydat se na opačnou stranu. „Parádní kočka, co?“ ozvalo se vedle ní. Mirka zaznamenala, že se k ní přidružila projektantka Romana, nejhubatější svobodná ženská z celé firmy, s níž občas na chodbě prohodila pár sžíravě duchaplných frází a u oběda se s ní předháněla ve vtipných komentářích na téma kvality místní kuchyně. „Koho myslíš?“ utrousila nedbale a zatěkala očima po tanečním sále. Romana se rozřehtala. „Ale no tak,“ pokárala ji mateřsky, „vážně si myslíš, že nebylo poznat, jak ji hltáš očima?“ Mirka se k ní otočila tak rázně, že v příští desetině vteřiny jen taktak zadržela slanou chuťovku, která se vlivem odstředivé síly rozhodla opustit talířek v její ruce. „I ty, Brute?“ pravila. Její povzdech Romanu pobavil. „Proboha, to ne,“ hihňala se. „Neboj, místní drby ke mně sice už dorazily, ale moc sluchu jsem jim nepopřála. Lesbu totiž vycítím na sto honů. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když se nějaká vyskytne v mém okolí, jde neomylně po mně.“ Mirku napadlo, jestli to nebude třeba tím, že má Romana chůzi těžkooděnce v plné zbroji, prsa zásadně nechává doma a lodě, jimiž brázdí firemní chodby, mají velikost nejméně třiačtyřicet, ale raději si nechala své amatérské postřehy pro sebe. „Když říkám, že ji hltáš očima,“ pokračovala Romana, „chci tím naznačit, že chápu ten masochizmus, se kterým si to děvče prohlížíš. Zdaleka nejsi sama, kdo dnes večer bude opouštět tato místa se zlomeným srdéčkem. Proč svůj žal aspoň trochu nezavlažíš?“ Pozvedla k ní svou sklenku, která, jak Mirka podle lesku v Romaniných očích odhadovala, byla už nejméně čtvrtá v pořadí, a vzápětí z ní vydatně upila. „Tekutina mi v té tlačenici připadala pro můj úbor trochu víc nebezpečná,“ informovala ji Mirka. „Ovšem tenhle pidichlebíček mě právě vyvedl z omylu, tudíž ho nejprve řádně ztrestám a pak ho půjdu taky něčím zapít.“ Dvěma kousnutími sprovodila pochutinu ze světa a odložila talířek na nejbližší vodorovnou plochu. „Jsi tu sama?“ zeptala se Romany nedbale jen co dožvýkala. „Přitáhla jsem bráchu. Momentálně se zašprajcoval někde u bufetu okouzlen pohledem na jedno sympatické ovarové koleno s křenem. Nechceš se s ním seznámit? Tedy myslím se sourozencem, nikoliv s kolenem. Je svobodný a podobou jako by mi z oka vypadl. Až na to, že u chlapa to nevadí,“ ušklíbla se. Mirka její sebeironii ocenila širokým úsměvem. „Nech mě raději lízat si rány v ústraní,“ pronesla poté pateticky. „Stejně si myslím,“ sdělila jí Romana, „že se ta slečna k Jarošovi moc nehodí. On je přece decenťák. Tak to snad nemůže myslet vážně s osobou, kterou asi ještě nikdo nepoučil, že předtím, než se jde na večírek, bývá zvykem se obléknout.“ „Vždyť je krásná a může si to dovolit.“ „Jenže to je ten zásadní rozdíl mezi ní a dámou. Dáma, i když si to stokrát dovolit může, si to nedovolí. Víš, já mám spíš dojem, že si ji sem Jaroš přivedl jenom jako trochu výstřední módní doplněk ke svému fešáckému kvádru a k té sexy kravatě. Jinak by mě hoch velice zklamal, kdybych musela konstatovat, že ji skutečně považuje za svou životní partnerku.“ „Obávám se, že při výběru svých životních partnerek bude náš názor vnímat jako pouze okrajový,“ sdělila jí Mirka suše. „Stejně by mě ale zajímalo, jak to mezi nimi vypadá doopravdy,“ uvažovala Romana nahlas. „Tudíž se vydám dolů a podívám se na to pěkně zblízka.“ Mirka se rozesmála. „Jak chceš dokázat, abys byla nenápadná? Nebo se jí snad rovnou zeptáš: Slečno, a vy s ním jenom spíte, nebo spolu probíráte i politické poměry v Ugandě a technické problémy letadlových lodí?“ „To nechám na své momentální inspiraci.“ „No nazdar,“ vylétlo z Mirky. „V tom případě tě nespustím z očí. Aspoň se konečně dozvím, jestli ten krásný hustý porost na tvé hlavě je pravý, nebo tak dobře udělaná paruka.“ Romana ocenila její repliku hurónským řehotem a poté zamířila ke schodišti. „Když budeš hodná, někdy ti dám sáhnout,“ zavolala na ni ještě než zahájila svůj sestup do přízemí. Kromě Mirky to slyšelo dalších asi třicet lidí okolo. Mirka se s hořícími tvářemi otočila zpět k zábradlí a zahleděla se na parket. Ačkoliv se po kratší pauze už zase vesele křepčilo, Hynka ani jeho slečnu mezi tančícími nezahlédla. Sebrala odvahu projít uličkou hanby a vydala se dolů ulovit něco k pití. Poučena odstrašujícím Romaniným příkladem zvolila pomerančový džus. Jeden zlikvidovala hned u pultíku a ten druhý si odnesla na co možná nejklidnější místo, kde nehrozilo ani vyražení zubů ani zavlažení zevní namísto vnitřního. Posléze po několik dlouhých vteřin koutkem užaslého oka sledovala, jak se k ní blíží Hynek Jaroš. Schovat ukázku |
Dlouhán odnaproti - druhé vydání
Úsměvný příběh překladatelky Jany a jejích tří nevlastních sourozenců, jejichž otec krátce po matčině smrti zbaběle utekl před rodičovskou odpovědností. Nyní, po deseti letech, tvoří devětadvacetiletá Jana společně se sedmnáctiletou Lenkou a třináctiletými věčně se špičkujícími dvojčaty trochu bláznivou, ale láskyplnou rodinu, která si vystačí sama a mužský živel v domácnosti ani v životě nikterak nepostrádá. Tedy alespoň do chvíle, než zjistí, že do protějšího bytu se nastěhoval nový soused…
Taťána Kubátová, 2009 e-kniha Taťána Kubátová, 2017
Ukázka Schovat ukázku „To bude úleva, až tě zavřem do tvého ajnclíku i s těma tvýma blbýma veršovánkama,“ prohodila Lenka. „Dobří básníci byli vždycky zneuznaní svým nejbližším okolím,“ pokýval Tomáš hlavou s vážným výrazem ve tváři. „Až budu psát memoáry, nezapomenu tam tvůj výrok zaznamenat.“ „Klidně. Ale bacha na hrubky. Blbý se píše s tvrdým y.“ Konečně dorazili až do čtvrtého patra. Když Jana odmykala byt, uslyšela za sebou Tomášovo „jééé,“ které ji však sebeméně nevzrušilo. Zaujala ji až Katčina věta: „No ne, tady už je někdo nastěhovanej.“ Jana se otočila a podívala se na dveře protějšího bytu. Před dvěma měsíci se odtud odstěhovala rodina Vlčkových, která si postavila v Soběšicích domek. Domácí Pešek dal Janě do konce července na rozmyšlenou, zda si vymění svůj byt za byt po Vlčkových. Vlčkovi měli prostorný tři plus jedna, zatímco čtyři Hruščata se tísnila v jedenapůlpokojovém bytě. Tomáš, jako jediný mužský v rodině, měl privilegium samostatného pokoje, pokud se tak ovšem úzká dlouhá nudle dala nazvat, zatímco mladší děvčata měla pro sebe vyhrazenou část naštěstí prostorného obývacího pokoje. Na Janu zbyl gauč v kuchyni. Jediným důvodem, proč si Jana vůbec výměnu bytu potřebovala rozmyslet, bylo téměř dvojnásobné nájemné, které by za větší byt musela platit. Konec července bude za pár dní a na protějších dveřích se skví zbrusu nová cedulka se jménem Ctirad Trojan. „Teda to je podraz,“ vyjela Lenka. „Ten nemožnej šutrklep to už pronajal.“ Akademický sochař Stanislav Pešek byl domácí, na něhož si vcelku stěžovat nemohli. Když četli v novinách hrůzné historky o tom, jak jiní noví majitelé, kteří obdrželi svůj dům rovněž v restituci, znepříjemňují svým nájemníkům život, zastavují jim vodu a elektřinu a snaží se je všemožně vypudit ve snaze pronajmout prostory ve své nemovitosti jako kanceláře za tučnou částku za metr čtvereční, říkali si: zlatý náš domácí. Stanislav Pešek si vskutku vlastnictví domu nijak zvlášť nepřipouštěl. Když se před rokem uvolnil přízemní byt, nastěhoval se do něj, což však neznamenalo, že nyní hodlá na svůj majetek dohlížet pečlivěji než tomu bylo v době, kdy přebýval na chatě u přehrady. Stejně jako dříve ho zanechávala zcela chladným uvolněná rýna, z níž za deště tekla voda po zdi průčelí, rozbité okénko do sklepa, katastrofální vizáž kdysi stylové omítky stejně jako chronicky ucpaný záchod v přízemním bytě naproti. Nezvyšoval ani zběsile nájemné, k jehož placení měl ostatně značně bohémský přístup, neboť si zřejmě ještě vůbec nevšiml, že Křenkovi z přízemí natruc za ten ucpaný záchod už rok neplatí, o chování nájemníků se zbytečně nestaral a uličníky nehonil. Ostatně, největším uličníkem z domu byl syn jeho družky Bohdan, desetileté číslo, které pilo krev celému domu od přízemí až po nejvyšší čtvrté patro. „To se tam stěhovat nebudem?“ protáhla Káťa. „Vidíš, ne?“ ukázala Jana na jmenovku. „A já se těšila, že budeme mít s Lenkou svůj pokoj,“ našpulila Káťa pusu a nafoukla tváře. Lenka zavrtěla hlavou. „Přece nám to slíbil...“ „Sliby se slibujou, blázni se radujou,“ poučil ji Tomáš. „Ty drž hubu, blbečku,“ obula se do něj Katka. „Tobě se to kecá, ty máš svůj pokoj.“ „Jdu za domácím,“ postavila Jana rázně svůj náklad do předsíně a narovnala se. Vydala se do přízemí. Domácího našla v pilné práci na zahradě. Byl svlečený do půli těla a krátké kalhoty bombarďákovitého tvaru mu v zápalu boje natolik poklesly, že při pohledu na jeho odvrácenou stranu Jana málem zrudla. „Dobrý den,“ pozdravila nicméně hrdinně. Otočil se k ní, v jedné ruce majzlík a v druhé kladivo. Téměř dokončená kamenná plastika stojící za ním na bytelné dřevěné paletě prozrazovala, že ať je pan Pešek jako domácí jakýkoliv, jako umělec patří mezi špičku. „Dobrý den,“ usmál se na ni přívětivě, přestože ona se tvářila přísně. „Pane Pešek,“ nadechla se, „vy jste ten byt naproti nám už pronajal?“ „Jo, jo,“ dal jí horlivě za pravdu, „Nějakýmu inženýrovi... teď jsem zapomněl, jak se jmenuje.“ „Ale mně jste slíbil, že si ho můžu vyměnit za svůj a že si to do konce července mám rozmyslet.“ „Vážně?“ vykulil na ni oči. Pak přendal kladivo z pravačky do levačky a poškrabal se na hlavě s přerostlými řídkými vlasy sepnutými do ucouraného ohonu a vzápětí i na hrudi mocně zarostlé prošedivělými chlupy, pod níž z kalhot přetékalo solidní bříško. „Do kélu, zdá se, že jsem na to zapomněl,“ zašklebil se. „Už to tak vypadá,“ řekla Jana rezignovaně. „A my jsme se teď na prázdninách zrovna dohodli, že to bereme. Nedá se s tím ještě něco dělat? Ten inženýr se už nastěhoval?“ „Jo, před týdnem. Kruci, mrzí mě to,“ kál se opravdově pan Pešek a škrabal se na hrudi se stále větší intenzitou. Za Janou se objevili Káťa s Tomášem a oba přihlíželi jejich debatě. „Pane Pešek, že toho inženýra zase vystěhujete?“ otázala se Katka nevinným hláskem. Nešťastně se na ni podíval. „Ono to už nejde, děvče, podepsali jsme nájemní smlouvu.“ Rezignovaně rozhodil rukama a přitom mu vlivem odstředivé síly vyletělo z ruky kladivo a přistálo Tomášovi těsně před palcem levé nohy. Tomáš oněměl a zkoprněle na ně zíral. Schovat ukázku |
Doktorka Lída
Příběh o doktorce Lídě je napsán ve stylu meziválečných červených knihoven. Nechybí zde tedy ani klasický pan továrník, ani chudá dívka, která ke štěstí přišla. Kupodivu jí však z bídy nepomohl onen pan továrník, jak by se dalo očekávat. Všecko bylo trošičku jinak, ale ne natolik, abyste se nedočkali obvyklého happyendu.
Taťána Kubátová, 2013
Ukázka Schovat ukázku Na Silvestra ráno se Lída snažila dlouho spát. Čekala ji totiž noční směna. Jenže děti, i když se pokoušely chovat jako myšky, ji probudily ve stejnou dobu jako každý jiný den. Večer nebylo v hotelu Vltava jediné volné místečko. Málokdo z vyšší společnosti si chtěl nechat ujít tamní vyhlášený silvestrovský večírek, a tak muselo v kuchyni všechno jenom kmitat. Pekla se vepřová pečeně i kuřata, chystaly se studené mísy, zdobily se dorty a šlehačkové poháry, a z toho všeho byla pak spousta nádobí. Lída i druhá myčka se nezastavily ani na chviličku. A jen náhlý jásot a bouchání desítek zátek šampaňského jim prozradily, že právě nastal Nový rok. „Štastný a veselý,“ popřáli si navzájem zaměstnanci kuchyně, potřásli si rukama upatlanýma od těsta či omastku a rozešli se zase po své práci. Kolem jedné hodiny začalo hostů pomaloučku polehoučku ubývat. Nejvytrvalejší z nich byla skupinka mužů, kteří v restauraci pořádali svoji silvestrovskou pánskou jízdu již tradičně. Patřil do ní syn majitele restaurace a byli zde i advokáti, lékaři, obchodníci. Tato skupinka čítala asi desítku mužů, kteří jedli, pili, zpívali a tančili a po půlnoci začali spíše debatovat, ať už na vážná, či nevážná témata. Nebyli to intelektuálští tlachálkové, vždyť také už nebyli ve studentském věku, ale byli ještě natolik mladí a plní elánu, že se dokázali bavit i o jiných věcech, než jen o podnikání, politice, nebo naopak o sprosťačinkách. Na přetřes přišly vědecké objevy stejně jako umění, debatovalo se o filmu a o perspektivách létání. Minula už třetí hodina a zatím jen jeden z nich klimbal s hlavou na stole přemožen dobrým jídlem a pitím. Ostatní objednávali další chody a na stůl se jim dostaly výborné chuťovky s kaviárem, kterých rychle ubývalo a jež byly hojně zalévány šampaňským. V té chvíli kdosi z pánů vyjádřil velkou pochvalu zdejším pokrmům, a nato vstal syn majitele a uhodil se v prsa. „Pánové, u nás se vždycky dobře najíte!“ zvolal pyšně. „Naši kuchaři jsou jedním slovem nedostižní!“ Pánové mu přizvukovali, a tu náhle syn majitele zavolal na číšníka: „Hej, pošli nám sem šéfkuchaře. Ten kouzelník s kastroly si zaslouží odměnu! Ne, počkej, zavolej sem všechny kuchaře... Počkej, počkej, nikoho nevolej, my půjdeme do kuchyně. Pánové,“ obrátil se ke svým druhům, „zvu váš všechny do té vynikající alchymistické dílny, z níž vycházejí tak rozkošné věci, jakými jsou například tyto nadívané paštičky!“ Pánové se nenechali dvakrát pobízet, zvedli se a povykujíce táhli chodbou do kuchyně. Celý kuchyňský personál hleděl zvědavě ke dveřím, za nimiž byl slyšet neobvyklý hluk, a šéfkuchař se chystal zakročit a bránit svoji svatyni před vpádem rozdováděných hostů velkou vařečkou. Když ovšem v čele skupinky uviděl mladého pána, v němž poznal syna svého nejvyššího šéfa, pouze se uctivě uklonil. „Vážení, přišli jsme vzdát hold vašemu kuchařskému umění,“ začal řečnit mladý pán. „A proto, číšníku, šampaňské a skleničky sem, chceme si s vámi všemi připít.“ Na kuchyňský stůl byly rozestaveny skleničky a rozlévalo se šampaňské. „No tak hbitě, všichni k nám!“ zavelel mladý pán a kuchaři spěchali vyplnit jeho rozkaz. Lída, otočená zády a nacházející se na opačném konci kuchyně, si vyměnila pohled s druhou myčkou. Posléze obě svorně pokrčily rameny. Tímto gestem se beze slov shodly, že jich se celá vřava netýká, a pokračovaly ve své práci. Skupinku černě oděných pánů zaregistrovala Lída jen velmi letmo. Nestalo se poprvé, že do kuchyně vnikl někdo z podnapilých hostů. A když zaslechla, že mluvčím je sám syn majitele, přestala se divit, že vrchní kuchař pány slušně, leč nesmlouvavě nevykázal ven. „Hej vy tam u toho nádobí, pro vás to platí také,“ ozval se hlas podroušeného pána, jehož mezitím obklopili kuchaři a pomocníci a ostýchavě brali do rukou sklenky. Lída i její kolegyně si utřely ruce do zástěry a šly. Zaměstnavatel je zaměstnavatel, a jeho rozmary jsou zákonem. Lída šla nerada a s očima sklopenýma. Dobře věděla, že dnešní čin mladého pána Beneše je jen furiantským gestem, jímž se, posilněn alkoholem, převádí před přáteli, a že jindy pohlíží na kuchyňský personál svého otce jako na méněcennou chásku nehodnou pozornosti. „Prosím, dámy, poslužte si,“ pobídl Lídu i druhou myčku pan Beneš posměšně galantním tónem, jen co došly ke stolu. Lída se váhavě chopila skleničky. „A teď na zdraví!“ Pan Beneš zvedl sklenku do výše a začal si až příliš prudce přiťukávat se všemi přítomnými. Šampaňské se lilo po podlaze, některé skleničky se rozbily. V nastalém zmatku položila znechucená Lída svoji skleničku zpátky, aniž se jí dotkla rty, a hodlala se spěšně vzdálit. Kdosi jí polil vínem rukáv jejích jediných šatů. Šlápli jí na nohu. „Ani se mnou si nepřipijete, slečno Liduško?“ uslyšela náhle povědomý hlas. Otočila se a spatřila Michala Stránského, jenž na ni upíral oči jiskřící veselostí a napřahoval k ní sklenku. Lída se bez zaváhání sebrala a utekla na druhý konec kuchyně. Michal položil sklenici a šel zvolna za ní. Kráčel rovně a nepotácel se. Přestože toho vypil dost, nikdy nepožil najednou takové množství, aby jej zmohlo. Tím pádem se už dlouhé hodny úspěšně udržoval ve stavu lehké euforie, v němž mu hlava jiskřila velkými myšlenkami i vtipnými nápady. Zakrátko se octl jen malý kousíček od Lídy. „Tak tady dřete každou noc,“ pronesl a rozhlédl se kolem sebe. Když Lída neodpovídala, zeptal se: „Copak je to lepší nebo lépe placená práce než u nás v písárně?“ Znovu se nedočkal odpovědi. Ze sklopené Lídiny hlavy viděl jen rovnou pěšinku v hustých hnědých vlasech nádherného odstínu. Natáhl ruku a jedním prstem jí zvedl bradu. Prudce couvla. „Nechte mě,“ zvolala a zablýsklo jí v očích. „Vy jste ale prudká,“ smál se. „Slečno Liduško, vždyť je to trestuhodné, nebýt veselá ani o silvestrovské noci. Zapomeňte na chvíli na své starosti a usmějte se. Vím, že se umíte krásně smát a že vám úsměv ďábelsky sluší. No tak,“ naléhal a přistoupil k ní blíž. Znovu couvla. „Michale,“ ozvalo se z hloučku pánů, „nechej na pokoji tu roztomilou kuchtičku, nebo budeme žalovat tvojí slečně! Jdeme zpátky do jídelny a čekáme jenom na tebe!“ Lída odběhla ke svému škopku a Michal zůstal nerozhodně stát. Pak trhl hlavou a vrátil se k přátelům. Lída se pustila do nádobí roztřesenýma rukama a oči jí zahalil závoj slz. „Že si z něj něco děláš, hloupá,“ kárala ji její kolegyně Věra. Byla starší než Lída, měla pětadvacet let, byla silná a rázná a i když nebyla obzvlášť bystrá, měla dobré srdce. Byla vdaná, ale bezdětná, a pracovat musela proto, že jejího muže – železničáře – přeřadili po úraze na hůře placenou práci. „Co ti řekl tak hrozného?“ vyzvídala Věra dál, když viděla další záplavu Lídiných slz. Lída nedovedla odpovědět. Nedovedla vysvětlit, proč pláče. Věděla jen, že ji to setkání zahanbilo a ponížilo. Ukázalo jí, jak strašlivě rozdílné jsou jejich světy, a že dívka jako ona nemůže nikdy očekávat, že ji někdo z tamtoho druhého světa bude brát jako sobě rovnou. Když ho vídala ve stejné tovární hale, v níž pracovala, neměla pocit, že by ten rozdíl mezi nimi byl tak propastný, i když samozřejmě on byl pan šéf a ona nejposlednější pomocnice. Spojovalo je společné pracovní místo a oba svým způsobem přispívali ke společnému dílu, jímž byly hotové výrobky. Nyní viděla, že jediná forma slušného chování, jíž se jí z jeho strany může dostat, je laskavý či možná i pohrdavý soucit nad jejím chudým oblečením a nad nutností vydělávat si na živobytí touhle podřadnou prací. Tyto lidi nikdy nenapadne, že člověk může být šťastný i v hadrech, když jeho děti jsou chytré a zdravé, že může v životě nacházet stovku drobných potěšení, jako je třeba krásná kniha, společně zazpívaná písnička s dětmi nebo kousek dortu v tašce pro děti, i když nemá třeba právě přecpaný žaludek. On vidí jen chatrné šaty a nevyspalé oči a už jím cloumá hloupý soucit. Ale pořád ještě to nebylo ono. Stále si ještě naplno nepřiznala ten hlavní důvod, který ji rozplakal. Ani si jej přiznat nechtěla. Odmítala připustit, že jím byla zmínka o slečně, která má právo na Michala žárlit! Schovat ukázku |
Na druhý pokus - druhé upravené vydání
Zuzana si žije svůj víceméně poklidný život vyplněný prací, rekreačním sportem a umírněným společenským životem aniž by tušila, jak převratně do jejího života zasáhne výroční setkání jejího bratra se spolužáky z fakulty. Ani po patnácti letech nevybledly Zuzaniny vzpomínky na bratrova spolužáka Filipa, kterého tenkrát beznadějně milovala. Proto ji zjištění, že bratr nabídl Filipovi dočasné bydlení v domě, který vlastní se Zuzanou napůl, pořádně šokuje. Má totiž důvod cítit se před Filipem nadmíru trapně…
Taťána Kubátová, 2013
Ukázka Schovat ukázku Filip zažil šok, když ji po těch patnácti letech prvně uviděl. Seděli tehdy se Šimonem v jeho obývacím pokoji, střídmě popíjeli víno a vzpomínali na staré časy, a přitom jedním očkem velikými okny sledovali veselé dovádění Šimonových děvčat na zahradě. Pak se k těm děvčatům přidala o něco starší dívka, pružná, hbitá, nakrátko ostříhaná tmavovláska s nakažlivým smíchem a než si o ní Filip stačil cokoliv pomyslet, Šimon se zvedl z křesla a pohnul se k oknu. „Á, Zuzka dorazila,“ řekl a už na ni halekal. Vesele mu odpovídala a pak se pustila do hry s děvčaty. „Zuzka?“ pronesl Filip tázavě, když se Šimon vrátil do křesla. „Zuzka. Ségra,“ potvrdil Šimon. „Ta, co u ní budeš bydlet.“ Filip se znovu podíval z okna. „To je ta sestra, co tenkrát chodila na gympl?“ ujišťoval se. „Jinou sestru jsem nikdy neměl,“ zazubil se Šimon. „No jo, tys ji vlastně za celých těch patnáct let neviděl, co?“ „Ale...,“ vykoktal Filip, „tehdy jí bylo asi tak sedmnáct, takže... to by jí dnes muselo být...“ „Dvaatřicet,“ doplnil jej Šimon. „Člověče, je to hrozné, mít takhle starou sestru. A ještě k tomu o sedm let mladší. Někdy si už připadám jako starý dědek. Podívej na ty holky. Lucka už je skoro tak velká jako Zuzana a nejmíň o deset kilo těžší. Za chvíli budu mít dospělé děti.“ „Ale Zuzana...“ nenechal se Filip odvrátit od tématu, „tenkrát byla úplně jiná.“ Šimon se rozesmál. „Metráček, co? Já se za ni tenkrát upřímně styděl. Ale asi je to u nás v rodině v genech. Pamatuješ si na naši mámu?“ „Samozřejmě,“ ujistil ho Filip. Paní Kopecká byla velmi kultivovaná, drobná a štíhlá paní a Filipovi tehdy připadala jako prototyp pravé dámy. Byla milá, vtipná, nenucená a vyrovnaná a ačkoliv byla o celou generaci starší než on, viděl v ní velmi přitažlivou ženu. Když se podíval na její zoufale nepůvabnou a neohrabanou dceru připomínající slůně, uvažoval, zda je to její vlastní dítě nebo zda ji snad neadoptovala. „Měl bys vidět máminu fotku z doby dospívání,“ vytrhl ho Šimon ze vzpomínek. „Kdybys o to moc stál, možná bych ji někde vyhrabal. Prostě holka krev a mlíko a samý fald. Jak to tak vypadá, tyhle neblahé geny jsem přetáhl do další generace. Podívej se na Lucku. Je jí čtrnáct a svou tetu už by slupla po večeři.“ „Vyroste z toho.“ „To doufám, Zuzka z toho taky vyrostla, a jak. Když maturovala, měla pod váhu a naši jí vyhrožovali psychiatrem, když nebude pořádně jíst.“ „Co teď dělá?“ zajímal se Filip. „Vystudovala informatiku a je teď na volné noze. Má svůj okruh zákazníků, kterým dělá mzdy, účetnictví a ještě nějaké drobné počítačové agendičky, jaké potřebují malí podnikatelé.“ „A říkal jsi, že bydlí v horní půlce domu?“ „Jo, říkal jsem ti přece, že jsme ho zdědili napůl.“ „Nebude mít nic proti mému bydlení?“ „Spodek domu je můj a ty nejsi první nájemník. Zuzka bude naopak ráda, že tam bude mít slušného člověka. Hm,...“ uchechtl se, „jsem zvědavej, jestli tě pozná.“ Schovat ukázku |
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 17. 2. 2024
