Táňa Kubátová - autorské stránky

Příští den lyžovali jen dopoledne a hned po obědě vyrazili najatým autem do nejbližšího většího městečka. Společně se prošli, poseděli v kavárně při nezávazné konverzaci, pak si dali rozchod na chození po obchůdcích a nakonec zašli na podvečerní filmové představení do místního kina. Anna koupila pár pohledů, některé jen tak na památku, jiné pro známé, a když se jí po večeři v hotelu Pavel ptal, jestli chce jít do baru, zavrtěla hlavou s odůvodněním, že chce psát pohledy.

„Kolik jich budeš psát, že na to potřebuješ celý večer?“ tázal se pochybovačně.

„No, několik, tak pět, šest.“

„S tím jsi hotová za dvacet minut. Opravdu pak nechceš přijít?“

„Ne, dnes ne, díky. A dobrou noc,“ odmítla Anna krátce a vydala se do pokoje. Psaní pohledů jí skutečně mnoho času nezabralo. Bylo teprve něco po osmé, když skončila a seběhla dolů hodit pohlednice do hotelové schránky. V hale v přízemí ji kdosi pozdravil francouzsky a ona uviděla vysokého mladého muže, který se za ní díval obdivným pohledem.

„Promiňte, slečno,“ oslovil ji, když se vracela ke schodišti, „bydlíte také tady v hotelu?“

„Ano, proč?“ zeptala se.

„To je skvělé,“ zaradoval se a vzápětí se představil jako Filip, příjmení Anna ihned zapomněla. Zatvářila se ostražitě, ruku mu nepodala a sama se nepředstavila. Řekl jí, že je z Paříže, a ptal se, odkud ona. Krátce odvětila a otáčela se k odchodu.

„Slečno, prosím vás, neodcházejte,“ usmál se na ni svůdně. „Směl bych vás pozvat na skleničku?“

„Ne, děkuji,“ odbyla ho slušně.

Vyběhl na schody a postavil se proti ní.

„Prosím,“ loudil očima, „udělejte mi tu radost. Co vám to udělá čtvrt hodinky si popovídat? Jste nesmírně půvabná a moc byste mě zklamala, kdybyste odmítla.“

„Je mi líto,“ pokrčila rameny, „opravdu to nejde.“

„A mohl bych vás vidět někdy jindy?“

„Určitě se potkáme,“ ujistila ho Anna, „jsme tady až do neděle.“

„Jste tu s rodiči?“

„Ne, s manželem na svatební cestě.“

Zklamaně protáhl obličej a mimoděk pohlédl na její ruku. Opravdu se tam třpytil zbrusu nový snubní prstýnek.

„Jaká škoda!“ zvolal upřímně, „nepředstavitelně mu závidím!“

Anna uvolnila rysy a usmála se.

„A teď ještě víc,“ komentoval její úsměv a nespouštěl z ní oči, které výmluvně prozrazovaly, nakolik ho Annin vzhled okouzlil.

„Neřeknete mi alespoň své křestní jméno, krásná neznámá?“ žadonil.

„Anna.“

„Anna! Bože, Anno, proč jsem měl tu smůlu a potkal vás až po něm?“ zalamentoval žertovně. „Jste přesvědčená, že to byl váš poslední sňatek?“ ujišťoval se.

Nyní se Anna rozesmála nahlas.

„To nemůže s určitostí tvrdit nikdo,“ připustila vesele.

„A smím vám dát svoji adresu pro případ, že byste byla jednou volná?“

Anna se smála a s nevěřícím vrtěním hlavy vyběhla po schodech. Ti muži jsou ale někdy legrační!

Usadila se do křesla s knihou a stále se lehce usmívala. Neskrývaný obdiv toho muže ji pobavil a musela si přiznat, že jí také zalichotil a pomohl jí dodat vyrovnanost, kterou během dne trochu poztrácela. S Pavlem se dnes cítila stísněná. Choval se slušně, korektně, pozorně... a hrozně studeně. Ona sice nebyla jiná, ale dobře věděla, že příčinou té ledové atmosféry jsou její včerejší výroky, jimiž ho odkázala do patřičných mezí. A nyní si musela přiznat, že jí bylo lépe včera, kdy jej místy za ty meze trochu pustila. Včera se k sobě chovali skoro jako kamarádi, zato dnes byli jen obchodní společníci.