Táňa Kubátová - autorské stránky

Bez hnutí brvou zaplatila za odvoz rozmařilou částku a vratkým krokem kráčela k domu. S menšími obtížemi odemkla a bez úhony se dostala do bytu. Dokonce i letiště si povlékla a hodila na ně polštář a prošívanou deku. Mytí nepřeháněla a mezi peřiny zapadla už v polospánku. Ještě ji napadlo, jestli náhodou není úplně pitomá, že se s Vítkem nespustila. Je to fajn kamarád, vypadá velice mužně a určitě by byl něžný. Už dlouho na ni nikdo nebyl něžný. Dlouho ji nikdo nepohladil a nepomazlil se s ní. Dlouho jí nikdo neřekl, že voní jako kytička a je hebká jako pampeliškové chmýří. Vytryskly jí slzy.

„Řveš proto, že jsi ožralá,“ oslovila sama sebe hlasitě a přísně. Pak v slzách usnula.

Teď byly dvě hodiny po poledni a Jarka měla neustálý nutkavý pocit konečně se sbalit a jít domů. Nějak se jí nedařilo pochopit, že doma je právě tady. Ještě nějakou dobu se motala bezcílně sem a tam, ale pak sama sebe pokárala. To, že je po flámu, přece neznamená, že ten den jen tak zbůhdarma zabije. Pak ji napadlo, že nejlepším způsobem, jak se zde udomácnět, bude odstranění cizích stop, jež byly patrné hlavně v koupelně a na záchodě v podobě pocákaných obkladaček a dlaždic, špinavých ráfků v umyvadle a v záchodové míse, zaťapaného zrcadla a několika cizích chloupků ve sprchovém koutě.

S uspokojením konstatovala, že téměř vše potřebné k úklidu se dá nalézt v policové stěně v chodbičce před koupelnou. Byl zde prášek na vanu, saponát i čistič WC a několik hadříků.

Při práci ji znovu rozbolela hlava. Když lila do záchodové mísy modrozelenou čisticí tekutinu, mimoděk si vzpomněla na jeden z míchaných nápojů z dnešní noci, který měl přibližně stejnou barvu, a tiše zaúpěla.

‚Jen trp, flamendře,‘ byla k sobě nelítostná a pokračovala ve zběsilém cídění. Po několika dalších dávkách studené vody se hlava konečně umoudřila a Jarka si troufla něco málo sníst.

Když se pak v osm večer od hlavy k patě sprchovala v čisťounké koupelně, v níž se všechno lesklo jako z alabastru, konečně si dokázala vychutnat ten úžasný pocit, že je v tomhle bytě svou vlastní paní, že jí nikdo nebude hartusit za dveřmi koupelny, aby si pospíšila, a nebude si do jejího nadýchaného ručníku utírat své špinavé pracky.

Na čerstvě ustlané letiště si vzala knihu a lehla si tak, aby byla co nejblíže ke stropnímu světlu. Nestihla přečíst ani půl stránky, když zazvonil telefon.

Jarka se zaradovala, když ji napadlo, že by to mohl být Mefisto, a skutečně to byl on.

„Ahoj Mefisto,“ pozdravila ho vesele. „Šťastný a veselý nový rok a posílám ti vášnivý polibek.“

„Ó,“ zkoprněl na chvíli. „Ahoj Lasičko. Ty ještě slavíš Silvestra?“

„Proč? To si myslíš, že jsem schopna vášnivého polibku jen když jsem opilá?“

„Pevně doufám, že ne. Co tě tak rozjařilo, povíš mi to?“

„Mefisto, když já ani nevím, kde mám začít. Předně bych ti měla říct, kde právě teď jsem. To bys prostě neuhádl. Na letišti, představ si.“

„Na letišti? A kam cestuješ?“

Jarka se rozesmála.

„Možná do ráje… jsem na letišti zvaném manželská dvojpostel.“

„A s kým?“

„S tebou. Ležíš tu vedle mě v telefonu a kablík bondovky, který vede do mého ucha, nás nerozlučně spojuje.“

„Kde to vlastně jsi, Lasičko?“

„U sebe doma. Doma! Ve svém bytě. Konečně…“

„Ty ses už přestěhovala? Definitivně?“

„Definitivně. I když trochu neslavně.“ Pak mu vylíčila konflikt s paní Vaněčkovou.

„Musíš mít dobré kamarády, když byli ochotní ti pomoct na Silvestra,“ konstatoval.

„Díkybohu mám. A tenhle je moc skvělý.“

„Jak moc?“

„Prostě moc. Jen co jsme to sem nastěhovali, šli jsme spolu na silvestrovský tah a bylo to báječné.“

„Tys nakonec někde byla?“

„Hm, táhli jsme to až do pěti ráno.“

„U něj?“

„V hospodě, samozřejmě.“

„Je svobodný?“

„Ne, ženatý.“

„Lasičko… a proč nebyl se svou ženou?“

„Nechtěl. Potřeboval si od ní chvíli odpočinout. Víš, Mefisto, je v tom manželství hrozně nešťastný.“

Na druhém konci linky bylo chvíli ticho.

„To přece říkají všichni ženáči, a věří jim jen naivní holčičky…“

„Neznáš ho, tak ho neodsuzuj. Tohle je opravdu trochu jiný případ… Ty mi nevěříš, co?“

„Já vím, že ty sama tomu věříš.“

„Nedělej ze mě husu. Možná by se na mě daly použít nějaké jiné zvířecí výrazy, ale tenhle tedy rozhodně ne. Když ty ses rozváděl, tak jsi asi taky nebyl moc šťastný ne?“

„A on se rozvádí? Skutečně rozvádí?“

„On se nerozvádí. I když bůh ví, jak tohle dopadne. Je to smutný příběh, věř mi to. Já jenom váhám, jestli ti ho smím prozradit. Bojím se, že ho z mého vyprávění poznáš, pokud bys ho náhodou znal… No dobře, zkusím to co nejstručněji. Prostě narodilo se jim postižené dítě a jeho žena se na ně tak chorobně upnula, že už nejeví zájem o nic a nikoho jiného. Od svého muže očekává jen peníze a pochopení, ale sama mu nedává nic, vůbec nic. Nanejvýš výčitky, že to dítě nemá rád a chce se ho zbavit.“

„To opravdu není běžný případ,“ uznal. Jarka mu vylíčila, jak se snažila s Danou promluvit a jak to všechno dopadlo.

„Ten kluk je fakt na dně. Potřeboval relaxaci jako sůl. No a já jsem byla taky sama, taky trochu na dně, tak jsme šli řádit spolu. Teda Mefisto, už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy takhle zatancovala.“

„Co jste ještě dělali kromě tancování?“

„Kecali. Žvanili. Filozofovali, až se z nás prášilo. A musím se ti k něčemu přiznat, Mefisto…, ale ty se na mě asi budeš zlobit… já jsem mu řekla o tobě. Neboj, neřekla jsem mu nic z toho, cos mi povídal o svém životě, jenom o tom, že si telefonujeme a co všecko jsem ti vykecala já. Pochop to, taky se mi dost svěřoval, a pak přišla taková chvilka, kdy jsem se s tebou prostě musela pochlubit. Možná jsem tě dokonce zbaběle použila jako obranu před ním. Víš, dost jsme pili, i témata rozhovorů byla docela důvěrná, no, musela jsem si pak najít vysvětlení, proč já důvěrná být nechci. Nemohla jsem riskovat, že pokazíme naše desetileté kamarádství, nehledě na to, že je navíc můj zaměstnavatel, protože mi dodává ty mimopracovní zakázky.“

„Takže já jsem ti posloužil jako pás cudnosti?“

„Vlastně… ano,“ rozesmála se.

„Vidíš, a já už jsem se bál, že jsi rozjařená z toho, že se ti s někým povedlo zahodit ty tvoje šestileté zábrany.“

„Proč bál? Jako správný kamarád bys mi to snad měl přát, ne?“

„Budu ti to klidně přát, pokud je zahodíš se mnou.“

„S hlasem z telefonu? To těžko.“