Táňa Kubátová - autorské stránky

Brno 15. října

 

Milá Ivano!

 

Velice ráda bych napravila dojem, který jsem v Tobě asi včera vzbudila. Ke konci našeho povídání jsi byla takový formát, že ač plná svých trablů, upamatovala ses na mé úvodní prohlášení o nanicovatém dni a vytasila ses s otázkou, co potkalo mě. A mně v kontextu toho, cos povídala Ty, najednou došlo, že vlastně vůbec nic hrozného. Jen jsem musela vydržet periodicky, ale naštěstí ne moc často se opakující nudu rodinné sešlosti, a to je vše. Nic, co by se nedalo přežít. Tak se nediv, že jsem se po Tvém starostlivém dotazu jen zasmála a ujistila jsem Tě, že jsem přeháněla a vlastně se nic světoborného nestalo. Až potom, cestou vlakem zpátky, mi došlo, že sis mohla celou věc vyložit tak, jako že Ti oplácím Tvoji naprostou důvěru a otevřenost svojí nedůvěrou a uzavřeností.

Neboj, tak to nebylo. Na důkaz svých slov Ti celý svůj včerejšek popíšu.

Vyrazila jsem z domova celkem brzo, protože jsem si kvůli té oslavě beztak musela veškerou práci popřesouvat – nevím, kdo zavedl ten blbý rodinný zvyk, že narozeniny se slaví v den narozenin a nenechají se na nejbližší sobotu. A pak už jsem se jen musela dokodrcat vlaky až do vašeho města, vystoupit a zamířit k tátovu současnému bydlišti.

Oslava tátových narozenin měla natolik předvídatelný průběh, že kdybych si předem napsala její scénář, mohla jsem jen s tužkou v ruce hezky odfajfkovávat bod za bodem.

Začalo to hned mezi dveřma bytu.

„Jak to zvoníš?“ zpražila mě má drahá sestra, jen co místo táty otevřela vstupní dveře.

Její přísná výtka byla zajisté namístě. Samozřejmě jsem zazvonila přímo trestuhodně. Zatímco náš rodinný signál je jednou dlouze, dvakrát krátce, dovolila jsem si přidat ještě jedno krátké cinknutí.

„Jdeš pozdě, čeká se jen na tebe,“ dodala Zita a od hlavy k patě mě zrentgenovala přísným pohledem. Posléze lehce povzdychla.

„Zase ta ošuntělá sportovní bunda?“ prohodila odevzdaně. „Rifle ani nekomentuju. Nakonec můžeme být rádi, že ze svých dvojích jsi zvolila ty slušnější. Jen pevně doufám, že pod tou bundou nemáš zase ten příšerný černý rolák.“

Pochopitelně jsem měla zase ten příšerný černý rolák. Mám ho ráda a cítím se v něm dobře. A mimochodem, rifle mám celkem čtvery, když nepočítám ty šedé, na kterých se mi rozbil zip. Fuj, prekérní situace to tehdy byla. Ještě teď se orosím, když si na to vzpomenu.

Tenkrát mě pozval na večeři jistý šarmantní bratranec spolužačky Evy. Nebo strejda? Vlastně to ani nevím, ale je to jedno. Na večeře s chlapama nechodím. Tedy většinou. Ale měla jsem jeden ze svých zřídkavých záchvatů odhodlání podniknout něco se svým životem, a tak jsem pozvání přijala.

No a večeřeli jsme a večeřeli a u toho pili a pili. Tedy abych upřesnila, alkohol jsem konzumovala střídmě. Akorát jsem pečlivě dodržovala pitný režim a jídlo hojně zapíjela minerálkou. A protože nejsem bezedná nádoba, tekutina shora do mě nalitá občas potřebuje dole vytéci.

Ten Jaromír byl zrovna v nejlepším. Nebo, sakryš, že by se jmenoval Mojmír? Ale to je jedno. Zkrátka právě byl v nejlepším zaníceném líčení návštěvy jednoho divadelního představení. Důležitě odhaloval druhý plán děje a z již řečeného jasně vyplývalo, že s pouhými dvěma plány se autor nespokojil, zatímco já jsem s čím dál větším napětím číhala na skulinku, do níž bych mohla nonšalantně vložit nějakou rozvernou větičku o přepudrování nosu. Pak už jsem na rozvernosti netrvala a po chvíli ani na nose ne, v posledním stádiu jsem už netrvala na ničem, prostě jsem se zvedla, zamumlala něco ve smyslu moment, hned jsem zpátky a drobnými krůčky následovala ceduli s vysvobozujícím nápisem.

A tam, v kýženém soukromí kabinky, se ten zip zasekl. Hned nahoře, samozřejmě. Kdyby popojel o pár pitomých centimentříků, tak bych ty kalhoty už nějak servala, jenže on nee. A držel a držel. Já jsem taky držela a držela a dlouho nebylo jasné, kdo z nás si odnese vavřín vítězství.

Naštěstí, jak stoupala hladinka v mém měchýři, stoupalo i odhodlání a posléze zuřivost, takže k nejhoršímu nedošlo.

Ten pohled, kterým mě dotyčný pán po oněch dlouhých trýznivých minutách sledoval, jak se vracím ke stolu, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Což o to, svetr jsem měla naštěstí příhodně dlouhý, takže zející otvor nedovřeného zipu spolehlivě zakryl, jenže jsem si nemohla nepředstavit jeho představy o tom, co všechno jsem v oněch místech asi po celou tu dobu dělala. Bylo totiž zjevné, že nos mám stejně nenapudrovaný jako předtím.

No, každopádně jsme si tohle setkání už nikdy nezopakovali.

Ale teď honem zpátky k oslavě a k tomu, jak mi Zita znectila mou garderobu.

Ostatně soupeřit s jejím elegantním značkovým kostýmkem by se mi nechtělo ani v případě, že bych náhodou zešílela a nějaký podobný si za pár svých měsíčních platů pořídila. Protože bych si určitě vybrala barvu, která mi nesluší, nebo střih, který zdůrazňuje všechny nectnosti mé postavy, případně nevhodný materiál.

U nás v rodině máme totiž rozdělené role tak, že Zita je ta chytrá, úspěšná, krásná a... co to budu vyjmenovávat, prostě dokonalá, zatímco já jsem tam za totálního outsidera. Tudíž ona má vždy pravdu a já se osudově mýlím, a co horšího, mýlím se záměrně, poťouchle a zlomyslně.

Táta mi za můj praktický dárek zdvořile poděkoval, zatímco nad Zitiným se rozplýval blahem. A bylo úplně fuk, že zatímco to ovoce a vitamíny určitě spotřebuje, o nových kožených rukavicích se nic podobného tvrdit nedá. A že jsem ta poťouchlá a zlomyslná, neubránila jsem se zachechtání, když si táta šel slavnostně uložit nové rukavice do šuplíku v předsíni. Jakmile ten šuplík otevřel, vyhrnula se na něj změť čepic, šál a rukavic, přičemž posledně jmenovaných bylo hned několik párů, všechny kožené a všechny zjevně nenošené.

Když jsme tak seděli u jednoho stolu, Zitina vzorná rodinka – tedy natolik vzorná, jak je to možné při přítomnosti dvou puberťáků – Zitin dokonalý manžel, tátova distinguovaná druhá žena Jarmila a nakonec impozantní figura našeho táty, který je přímo prototypem moudrého kmeta, připadala jsem si tam jako kukačka v cizím hnízdě. Zastesklo se mi přitom po mámě. Živě jsem si představovala, jak bychom po sobě spiklenecky mrkaly, když táta se Zitou probírali jakýsi detail státního rozpočtu, pak by se ke mně máma naklonila a prohodila by: „Naši ředitelé zeměkoule už zase otřásají světovou ekonomikou.“

Táta je totiž ekonom. Velice uznávaný. Velice daleko to dotáhl. Také učil na vysoké škole. Jezdil po světě.

Zita je rovněž ekonomka. Rovněž to docela daleko dotáhla, vezmeme-li v úvahu, že už v necelých čtyřiceti šéfuje celému ekonomickému oddělení jisté dost významné pražské firmy. A tak není divu, že zatímco při hovoru těch dvou se společná témata jenom rojí, moje zřídkavé dialogy s tátou zhusta připomínají ten pověstný fórek o třech chlapíkách. V poledne jeden z nich řekne: „Prší“. Ve dvě hodiny druhý podotkne: „Už ne“. A třetí se ve čtyři znechuceně zvedne a zahlásí: „Nesnáším zbytečné řeči. Odcházím.“

O dvě tři hodinky později, provázena svou kamarádkou depresí, která mě po rodinných sešlostech navštěvuje pravidelně, jsem kráčela ulicemi a přede mnou byl úkol nějak přečkat dobu do odjezdu zpátečního vlaku. Jasně, mohla jsem přespat u táty a jeho ženy a jet až druhý den, když už mě má drahá sestřička neodvezla do Prahy jejich autem. Jenže mně se v tom bytě nějak zůstávat nechtělo.

Zita mě fakt poněkud nadzvedla, ale to už je holt její přirozenost. Kdyby mě totiž do té Prahy hodila, dorazila bych do Brna ještě v době, kdy tramvaje jezdí častěji než jednou za hodinu. Jenže ona prý slíbila cestou zpátky kohosi z firmy naložit na Zličíně a odvézt jejich směrem. Odpustila jsem si trapně logickou námitku, že cestovat ze Zličína pro mě bude ještě pořád výhodnější než odsud, jelikož mi bylo jasné, že v jejich autě nejsem vítaná. Už kdysi jsem byla totiž poučena, jak hrozně riskují, když mě vezou, protože pojištění sedadel ve firemním autě se vztahuje jen na zaměstnance a nejbližší rodinné příslušníky. Takže jsem se krátce se všemi rozžehnala a vyrazila do ulic.

No vidíš, a nebýt neochoty mé rodné sestry riskovat, že mi budou muset doživotně platit za utrpěnou újmu na zdraví, vůbec bychom se nepotkaly.

Protože venku bylo v tom sychravém říjnovém podvečeru nevlídno, zavrhla jsem myšlenku blíže se seznámit s tímhle pro mě dost cizím městem a začala jsem se ohlížet po nějakém příhodném místečku, kde bych si mohla užít trochu tepla.

Zdálo se mi, že mé nároky by mohla splňovat kavárna, která se octla v mém zorném poli, a tak jsem k ní zamířila.

Asi jsem nechtěně zvolila podnik, který se v téhle části města těšil velké oblibě, neboť jsem záhy zjistila, že ať koukám, jak koukám, žádný volný stoleček tady nevykoukám. Zaváhala jsem. Do podobných veřejných míst nechodím často, a sama už vůbec ne, a tak když už jsem tu kuráž jednou sebrala, nechtělo se mi jen tak ji nechat přijít vniveč a zařadit zpátečku.

Ještě jednou jsem se rozhlédla a při tom rozhlížení jsem uvažovala, je-li společensky přijatelné k někomu si přisednout. Jisté bylo, že nebudu obtěžovat žádnou debatující dvou či vícečlennou společnost a vyberu si z těch jedinců, co sedí sami. A z nich navíc vyřadím muže, pochopitelně.

Daná kritéria splňovaly dvě osoby. Tou první byla stará paní, která měla na hlavě něco, za co by puberťačka okamžitě vyfásla několik zarachů a pohlavek k tomu, neboť její prořídlá čupřina svítila do dáli svou jasně fialovou barvou.

Zavrženíhodnost této osoby pak byla v mých očích ještě dovršena tím, že držela na klíně tlustého pejska s krátkýma nožičkama, kterého právě svojí lžičkou krmila čokoládovým dortem se šlehačkou.

Druhá kandidátka na moji vzácnou společnost vypadala o koňskou délku nadějněji. Vlasy měla normální barvy a byla zhruba v mém věku. Navíc na abstraktní obrazce snažící se na povrchu stolku činit dojem zaručeně pravého mramoru zírala se soustředěním, které ve mně budilo naději, že by ji nevyrušila ani přisednuvší anglická královna. Vhodnost její blízkosti zpochybňoval jedině fakt, že se právě důkladně vysmrkala. Ačkoliv předevčírem u stupnice gé dur kýchal Zdeněk Dolejš tak snaživě, že přitom dvakrát třísknul hlavou o ozvučnou desku mého ubohého pianina, zůstávala jsem doposud zdravá a hodlala jsem v tomto stavu setrvat co nejdéle. Ale co, když už jsem jednou tady...

Na můj dotaz, jestli tam má volno, ta žena na chvíli zvedla oči a přikývla, aby vzápětí pokračovala ve studiu umělého mramoru. Ve chvíli, kdy před ni servírka postavila hrnek s našlehanou bílou pěnou, plynule přeostřila z mramoru na pěnu a já jsem si hbitě objednala. Co jiného, jsou-li kolem mě bacily, než zázvorový čaj?

Jen co jsem se usadila na židličce, zrak mi znovu zabloudil k mé společnici. A zjistila jsem, že její předchozí smrkání asi nemělo vůbec co dělat s nachlazením. Ta osůbka se najednou tvářila tak nešťastně, že se mi až sevřelo srdce. Její čokoládově hnědé oči měly výraz dítěte, které právě objevilo, že svět není plný lásky a upřímnosti, ale naopak zrady a podlosti. Mimoděk se mi vybavila jedna konkrétní scénka z Formanova Valmonta, kdy mladičká Cecile už ví, že ji markýza de Merteuil podrazila, a na Valmontovo naléhání, ať uteče za svým Dancenym, který na ni čeká na smluveném místě, reaguje smutným: „Nečeká“. Přesně takhle výmluvné byly oči téhle mladé ženy. A já nevím, co mě to najednou popadlo. Já, která nejsem moc kontaktní a cizí lidi zásadně neoslovuju, jsem se na ni účastně podívala a zeptala jsem se jí, jestli mi nechce říct, co se jí stalo.

Promiň, že o Tobě píšu takhle uhozeně ve třetí osobě. Jen jsem chtěla nějak co nejvýstižněji vylíčit, jak se mi celá situace jevila.

Čekala jsem, že se po tom mém gestu stáhneš, ale Tys mě překvapila tím, že jsi ze sebe téměř bez zaváhání začala chrlit svůj příběh.

Zatímco jsem Tě poslouchala, musím přiznat, že se ve mně střídalo hned několik pocitů. Začalo to snad až jistým pohrdavým pomyšlením, co je to za trhlou holku, která je ochotná na potkání vyprávět cizím lidem osobní věci. Jenže jak jsi mluvila dál, mimoděk ve mně rostlo cosi, co by se dalo označit za úctu či obdiv. Zjistila jsem totiž, že i uprostřed těch nepříjemných vzpomínek, v nichž ses octla, sis dokázala uchovat až neskutečnou schopnost samu sebe a celou situaci vidět s jistým nadhledem a své líčení opepřit špetkami nečekaného humoru. A když jsi mi vykreslila obrázek svého bývalého kolegy, co nesnesl Tvé odmítnutí a tak hnusně se Ti pomstil, jak si v nestřežené chvíli stříká ústní sprej do pusy, najednou jsem se neovládla a vyprskla jsem smíchy. Faux pas jak hrom, řeklo by se v kontextu té zraňující události. Jenže Ty ses na mě najednou podívala a rozesmála ses taky.

Já vím, že tímhle nečekaným smíchem to pro Tebe neskončilo a že se budeš svými vzpomínkami drásat i nadále. Ale v dané chvíli jako by ses prostě rozhodla, že si vědomí křivdy udělá přestávku.

Mé řeči o tom, že největší škodu určitě utrpěl ten šéf firmy, co Tě tehdy tak nespravedlivě propustil, byly asi dost banální. Až jsem se styděla, že ti nedokážu říct něco, co by mělo větší moc nějak účinně ti ulevit. Tohle jsi přece věděla sama.

Ale Tys mi přesto dala najevo, že jsi mi za má slova vděčná.

Víš, že vlastně až v té chvíli, kdy to bylo venku, jsme si navzájem řekly svá jména? A musím Ti říct, že neznám nikoho, ke komu by se jméno hodilo tak, jako k Tobě. Jméno, ke kterému stačí přidat jedno „k“ a hned je z něj zdrobnělina, přesně vystihuje pocit, který z Tebe mám. Bezelstná, leč tím nemíním hloupá nebo naivní, mladá žena, která vám s takovou důvěrou dává najevo své odhodlání vidět ve vás jen to nejlepší, že se začnete mimoděk snažit, abyste doopravdy nejlepší byli.

No, jestli fakt platí nomen omen, tak teda potěš. Moje jméno pro změnu zdrobňovat ani nejde. Dokonce i máma to vzdala a Sandrušku používala jen skutečně zřídka, jen když se mé dětské žaly ocitaly kdesi na hranici hysterie. Na konzervatoři mě zkracovali na cizokrajně znějící Sandy, což mi taky nijak zvlášť po chuti nebylo.

Ale to už zase odbíhám.

Přestup v Praze jsem nakonec zvládla, a tak jsem z pražského rychlíku vystupovala jen lehce po půlnoci. Tudíž jsem ještě pořád měla šanci jít spát plusmínus ve stejnou dobu, jako chodím obvykle. Jsem totiž čistokrevná sova. Přečkala jsem i osamělý noční návrat do svého domova, což byla asi nejhororovější část celé akce, protože jsem srabík, a zakrátko jsem si už lebedila v peřinách.

Jenže mi místo spaní šrotovalo v hlavě, jak bylo naše setkání zvláštní a neobvyklé. Já moc kamarádek nemám, jen se semtam potkám s nějakými spolužačkami ze školy, nejčastěji s onou Evou, co mi dohazovala svého bratrance. Ba ne, strejda to byl. A najednou jsem si s cizí holkou kdesi málem na druhém konci republiky sedla natolik, že jsem měla zakrátko pocit, jako bychom se znaly odmalička. Bé, proč jenom nebydlíš blíž?!

Zdálo se to jenom mně, nebo jsi to tak vnímala taky? Asi ne, co? Když jsem Tě tak odmrskla s tím povídáním o sobě. Ale tohle jsem Ti už snad vysvětlila. Tedy doufám. Ale pokud mi nezavoláš ani nenapíšeš, je mi jasné, že si za to můžu sama.

Vlastně jsem Ti chtěla původně raději brnknout, než smolit tenhle elaborát, který možná nakonec kvůli své boubelatosti ani neproleze drátama. Jenže za chvíli mi začíná hodina – tos asi uhádla, že mám cosi společného s hudbou a učením. A právě jsem zjistila, že mám kredit v mobilu akorát na to, abych si zavolala sanitku, kdyby mě při svérázné interpretaci Maláskovy Adélky jistým Péťou Kropáčkem ranila mrtvice. Proto Ti radši píšu, ale teď už musím končit, protože Kropáček zvoní za dveřmi.

Drž mi palce, ať to oba ve zdraví přežijem.

 

Sandra

 

Vejmary 16. října

 

Milá Sandro,

 

Tvůj báječný mail mě vzpružil na duši skoro stejně jako před pár dny Tvá osobní blízkost. Když jsem četla o tom, jak jsi vnímala neobvyklost našeho setkání, jako bys mi mluvila přímo z duše. Také jsem úplně cítila, jak jsme naladěny na stejnou vlnu. Opravdu si nemysli, že o svém fiasku vyprávím na potkání. Ostatně ono ani není moc komu. Žiju tady sice celkem společensky, ale žádné důvěrné kamarádky, natož kamarády, tu nemám. Vejmary nejsou mým rodným městem, proto tady žádní známí z mého dětství ani studentských let nežijí. Pocházím z Olomouce a když mi bylo sedmnáct, naši se přestěhovali za lepší prací do Prahy. Musela jsem kvůli tomu vyměnit jeden gympl za druhý, ale nebylo to tak strašné.

Těsně poté, co jsem nastoupila na vysokou školu, moji rodiče bohužel tragicky zahynuli. Nechci se rozepisovat, jak to pro mě bylo hrozné, ostatně je to už dávno a nezbylo mi nic jiného než se s tím nakonec nějak vyrovnat. Naštěstí jsem měla dědečka s babičkou. Ti už nějakou dobu vlastnili ve Vejmarech domek po dědečkově strýci a jen co skončili s prací a odešli do důchodu, nadobro se tam přestěhovali. Jezdili jsme k nim ještě s našima a po tom neštěstí jsem tam zajížděla mnohem častěji než dřív, protože ti dva starouškové byli jedinými mými příbuznými, kteří mi zůstali. Oba moji rodiče totiž byli jedináčci a jedináček jsem také já.

Když jsem skončila vysokou školu, nastoupila jsem jako programátorka do té konzultantské firmy, o které jsem Ti vyprávěla. Tehdy byl jejím majitelem otec toho nynějšího a firma byla mnohem menší. Jak se postupně rozrůstala, postupovala jsem tam přes funkci šéfové jedné programátorské skupinky až k té nejvyšší možné pozici, tedy k vedoucí celé programátorské divize.

Bylo mi devětadvacet a byla jsem do té funkce jmenovaná asi tak dva měsíce, když firmu převzal nový majitel, mladý Jan Malát. Tedy mladý... bylo mu tenkrát pětatřicet a za sebou měl kromě několika zahraničních praxí ve věhlasných konzultantských firmách také vlastní úspěšné podnikání, které ale ukončil, tedy výhodně prodal, když jeho otec odstoupil z vedení naší firmy. Ačkoli převzal firemní strukturu po otci tak, jak byla, neudělal to zcela samozřejmě. Všechny šéfy divizí si pořádně prověřil a byl odhodlán sesadit každého, kdo by se mu nezdál na tu funkci dostatečně vhodný. Při tom prvním pohovoru jsem, jak asi chápeš, měla hodně malou dušičku. Ze všech členů vedení jsem byla nejmladší, a navíc jediná žena, a obávala jsem se, abych mu na tu funkci nepřipadala nedostatečně zralá a zkušená.

Ale palbou jeho otázek jsem proplula bez šrámů pod čarou ponoru a zdálo se, že mé další kariéře nebude stát nic v cestě. Jenže o rok později... ale to jsem Ti ostatně vyprávěla. A Ty máš pravdu, když píšeš, že Ti bylo jasné, že tím naším společným smíchem si mé patlání v pocitech křivdy jen udělalo přestávku.

Večer jsem samozřejmě vůbec nemohla usnout. Pořád jsem si přemílala v hlavě, jak mi to ti dva muži mohli udělat. Navzájem se tehdy moc nemuseli, nicméně Malát Hanzelku respektoval coby schopného šéfa obchodní divize a Hanzelka byl k Malátovi někdy až přehnaně servilní. Prostě to byl takový slizoun odporný. Ten ústní sprej, to byla jen jedna z věcí, které na něm byly odpuzující. Další byl třeba ten fakt, že když byl zamyšlený a přestal se hlídat, zaníceně se šťoural prstem v uchu. Když pak do téže ruky vzal doklady, které mi chtěl předat, dávala jsem dobrý pozor, abych se jich dotkla jinde než tam, kam sahal on. Jeho zájem o mě se datoval ještě do doby, kdy firmu řídil starý pan Malát, ale s příchodem jeho syna jako by ještě zintenzivněl. Přitom jsem mu nedávala absolutně žádné naděje. Víš, Sandro, mockrát jsem se zamýšlela nad tím, jestli jsem ho tenkrát měla šanci odmítnout nějak méně razantně, než jak jsem to udělala, a jestli jsem se tedy nemohla vyhnout tomu, že mě začal nenávidět až tak hrozně, aby pojal úmysl mě zničit. Ale opravdu jsem nevymyslela, jak jinak reagovat na tak drze obscénní doteky, které si ke mně dovolil.

Že se Hanzelka projevil jako podlá svině, to bych tedy na základě svých předchozích zkušeností ještě pochopila. Nechápu ale chování Maláta. Samozřejmě jsem neměla důkaz, že ten inkriminovaný mail z mého počítače poslal právě Hanzelka, a proto jsem si nemohla dovolit vyslovit své podezření nahlas. Ale copak Malát nemohl aspoň vzít v úvahu, že jsem nikdy předtím neudělala nic, co by firmě uškodilo, a že jsem všeobecně považována za úzkostlivě čestnou osobu? Nemohl se alespoň trochu zarazit, když jsem mu přísahala, že jsem ten podraz opravdu neudělala? Jemu zkrátka stačilo, že ajťáci vypátrali z archivu, že ten dokument odešel z mojí mailové schránky a že krátký průvodní mail obsahoval mé iniciály, a už nepotřeboval vědět nic dalšího.

Ach jo, a už zase opakuju své litanie, ačkoliv jsem Tě jimi tak dlouho krmila osobně. Ale neboj, já se umravním. Vlastně jsem v poslední době žila docela fajn život. To jen ta cesta do Prahy a to setkání na ulici s Malátem mi ho na chvíli trochu rozčechralo. Kdybys viděla ten jeho chladný pohrdavý pohled, když postřehl, kdo to kráčí proti němu!

Ale dost už.

Z Tvého mailu jsem neomylně vydedukovala, že jsi paní učitelka hudby, ještě dřív, než jsi to uvedla. No páni! Zírám a smekám klobouk. Já se svým hluchem bych mohla z hudební produkce provozovat tak nanejvýš halekání „hoří“.

Milá Sandro, tento mail píšu na pokračování. Musela jsem ho nechat rozepsaný, protože jsem měla neplánovanou pracovní schůzku. Tys mi mezitím volala a obávám se, že má odezva do telefonu v Tobě vzbudila dojem, že o komunikaci s Tebou nemám pražádný zájem! Omyl, velký omyl! Jenže ve chvíli, kdy jsi volala, jsem měla před sebou popuzeného zákazníka, který trval na svém, že zadání programu formuloval úplně jinak, než jak jsem mu ho vyrobila. Určitě uznáš, že za těchto okolností nebyl ochoten tolerovat mé plkání s kámoškou, ačkoliv už dávno bylo po jakékoli rozumné, ba i dost nerozumné pracovní době.

Vlastně mám pocit, že jsme se v té kavárně ani nedostaly k povídání, co teď přesněji dělám. Budu se tedy muset chtíc nechtíc vrátit k oné staré křivdě. Malátovi tehdy nestačilo, že mě na hodinu propustil. Když jsem si v Praze sháněla nové místo a zajímala se o pozici odpovídající té, kterou jsem měla u Maláta, postaral se o to, aby mě nikdo nepřijal. Do zápočtového listu mi totiž napsal tentýž důvod ukončení pracovního poměru, jaký mi sdělil ústně, což, pokud to nevíš, způsobí, že se z Tebe stane nežádoucí osoba pro každého jen trochu opatrného zaměstnavatele. Navíc přitom ztrácíš nárok na podporu a můžeš se tím pádem jít oběsit. Výsledek hledání podobné práce, jakou jsem měla předtím, byl tedy, jak jistě chápeš, vždy jasný. A když jsem slevila a hledala normální programátorské místo, všude mi říkali, že při tom šéfování jsem určitě už z programování vypadla a čerstvým neopotřebovaným absolventům bych už nedokázala konkurovat. Beztak si nejsem jistá, jestli i to nebyla jenom výmluva a pravým důvodem nebyl ten můj cejch. Nakonec jsem jen tak z náhlého popudu zkusila hledat místo ve Vejmarech a jejich okolí, protože jsem tady pořád měla ten domek po babičce a dědovi, kteří už bohužel nežijí. A vida. Přímo ve Vejmarech se našla jedna menší softwarová firmička, která mi dala šanci. Pracuju pro ni dodnes a troufám si říci, že její majitel nijak nelituje, že mi dal šanci. Ten brblavý zákazník mě sice nejprve vykolejil – od té události přede dvěma lety jsem vyklepaná pokaždé, když dojde k nějaké nepříjemnosti ohledně mé práce, protože jsem na vlastní kůži poznala, jak snadné je octnout se bez zaměstnání – ale pak jsem si uvědomila, že je to všeobecně známý potížista, se kterým se utkal snad už každý z mých kolegů. A navíc jsem na něj vytáhla smlouvu, kde bylo zadání formulováno naprosto jasně a hovořilo v můj prospěch. Mimochodem, kromě programování mám ještě jeden zdroj obživy, ale i tak bych o ně nerada přišla. Ale o tom až zase příště.

Jestli se Ti tedy zdálo, že jsem do telefonu neosobní, až komisní, moc mě to mrzí a honem ten mail dopisuju a vše Ti vysvětluju a kvapem posílám, aby nedošlo k mýlce.

Jsem si vědoma, že ten můj pamflet je psán děsně chaoticky a budeš mít problém se v něm vyznat, ale než bych se v něm začala šťourat a vnášet do něj logiku, radši ho odešlu hned, ať víš, jak na tom my dvě spolu jsme.

 

Moc Tě zdraví Tvá (doufám, že pořád ještě) spřízněná duše

Ivana