Táňa Kubátová - autorské stránky

Když vešli do pokoje, mnohem přepychovějšího než v ef jedničce, první, co padlo Pavle do oka, bylo obrovské letiště. A žádná přistýlka. Zůstala stát mezi dveřmi.

„Co je?“ otočil se k ní Marek. „Aha, problémy se zónou, co? No dobře, ale na karimatce spím tentokrát já.“

„To je nesmysl. Vy zaplatíte takový pokoj,“ rozmáchla se rukou, „a pak v něm budete spát na zemi. To jste teda uhod.“

„A vy máte celý den úpal, pak se mi složíte do klína a já vás nakonec ještě nechám spát na zemi. Nepřichází v úvahu. Vybalte sem tu karimatku.“

„Já ji nemám. Ani spacák. Nechala jsem je v autě.“

„Tak pro ně skočím. Ale bude to pro mě, ne pro vás.“

„Ne, pro mě!“ trvala Pavla na svém.

„Víte co, Pavlo?“ přiblížil se k ní. „Nechtěla byste pro jednou nechat své zóny na pokoji? Slibuju vám, že se pokusím nefunět vám do obličeje.“

„A o co se ještě pokusíte?“

Rozesmál se. „O nic, vážně, o nic. Ledaže byste chtěla.“

„Což nechci. A myslím to smrtelně vážně.“

„Vždyť já taky nehodlám nic měnit na našich pravidlech. Tak na které straně spíte radši?“

„Vyberte si, mně je to jedno.“

„V tom případě moje strana je vpravo.“

„Ale tady,“ zděsila se znovu Pavla, „tady je společná jedna přikrývka.“

„Aspoň že polštář máme každý svůj.“

„Jak vtipné,“ zatvářila se Pavla kysele. Marek se rozesmál.

„Ujišťuju vás, že nemám studené nohy,“ přisazoval.

„Teď je toho akorát dost,“ vybuchla Pavla. „Přineste mi spacák. Deka bude vaše, já spím ve spacáku. Nemyslete si, že se nechám uvrtat do situace, že budeme spolu v jedné posteli pod jednou dekou. Přesně vím, k čemu by to vedlo, a vy to víte taky, tak nechte toho šaškování.“

Otočila se a rozběhla se ke dveřím.

„Co se děje, Pavlo?“

„Já... musím být chvíli sama.“

Tři patra dolů seběhla lehce jako vítr a za dvě minuty už mizela za několika rohy v davu lidí.

Pomalu se uklidňovala. To je tím úpalem. A tím, že už celé dny nemá ani chviličku pro sebe. Je to na ni hrozný nápor. Je zvyklá být každý den alespoň několik hodin sama a teď najednou už celý týden je vedle ní ve dne v noci pořád nějaký člověk. Připadala si jako v pasti. Čtyřiadvacet hodin denně na scéně. To, že je na ulicích plno lidí, je něco úplně jiného. Nikdo si jí nevšímá, nikdo s ní nemluví, nikdo od ní neočekává nějakou reakci. Může je brát jen jako kulisu. S Markem se asi dopustila nějaké chyby. Neudělala by lépe, kdyby, dokud má ještě peníze aspoň na telefon, zavolala Lídě? Mámě určitě ne, ale Lídě by snad mohla. Peněženku měla naštěstí v kapse sukně.

V nejbližším bistru si rozměnila peníze a hledala telefonní budku. Pak dlouze studovala, jak na to. Nakonec se přece jen dovolala.

„Jé, odkud voláš?“ podivila se Lída, když se Pavla ohlásila.

„Z Arles. Prosím tě, Lído, musíme rychle, ten automat je strašně žravý. Mám na tebe prosbu. Jsem na suchu. Potřebuju prachy. Nemohla bys mi je nějak telegraficky poslat?“

„Kolik?“

„Co já vím, na vlak do republiky. Koruny už nějaké mám.“

„Co se stalo? Vybouchlo vám auto?“

„Ne, vybouchl nápadník. Už s ním tři dny nejsem.“

„A s kým jsi?“

„Nedostalas pohled? No jo, na to je ještě brzy.“

„Ne. S kým jsi?“

„Jmenuje se Marek Zavřel.“

„Kdes k němu přišla?“

„Náhodně.“

„To přece není tvůj styl.“

„Vidíš, taky z toho chci rychle vycouvat.“

„Kam chceš poslat ty prachy?“

„Do Arles.“

„Kam přesně?“

„Do hotelu... panebože, já nevím, jak se jmenuje.“

„Voláš odtud? Tak se někoho zeptej.“

„Volám z budky na ulici. Propána, já už mám jen pár drobnejch.“

„Pavlo,“ zakřičela Lída. „Tohle mi musíš říct. Ubližuje ti nějak? Zalarmuju policii.“

„Neblbni, neubližuje mi. Nespíme spolu, aby sis nemyslela. Ale připadám si blbě. Visím mu bez peněz na krku.“

„A to je všecko? Asi na to má, když cestuje po Francii a platí si hotely. Pavlo, nepanikař a uklidni se. Co se ti teda děje?“

„Nic, ale...“

„Jezdíte po památkách?“

„Jo.“

„Přesně to jsi chtěla.“

„Já vím, ale...“

„Je to primitiv?“

„To vůbec ne.“

„Jak jsi říkala, že se jmenuje?“

„Marek Zavřel. Má prý nějakou firmu na poplašná zařízení. Bydlí na Bieblovce. Lído, hážu tam poslední minci.“

„Píšu si to. Proklepnu si ho. Kdyby něco, tak Interpol máš v patách. Kde budete zítra?“

„Asi celý den v Arles. Možná tu ještě přespíme.“

„A ten hotel? Když nevíš jméno, tak nějaké poznávací znamení.“

„Vedle je klenotnictví,“ zakřičela Pavla těsně předtím, než se spojení přerušilo. Pavla zavěsila sluchátko a najednou se jí chtělo strašně smát. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby si s Lídou vyměnily místa.

„Co se ti děje?“ ptala by se.

„Nic,“ odpovídala by Lída.

„Tak co chceš?“

„Já vlastně nevím. Pošli prachy, ale nevím kam.“

Pavla šla ulicí a smála se skoro nahlas. Začala si všímat, kudy to vlastně pochoduje. Pomalu se dostávala do historického centra města. Tohle je přece ta slavná aréna. Přešla na druhou stranu ulice, aby si mohla arénu lépe prohlédnout. Poté, co ji obešla, celou, nebo snad jen část, nebo že by dvakrát dokola? zjistila, že nemá tušení, ze kterého směru sem vlastně přišla. Neskutečně ji to pobavilo.