Nejsme plátci DPH Nejste přihlášeni
Vysokoškolačka Míša poprvé otvírá svůj deník během nuceného prázdninového lenošení v roce 1979. Protože se jí deníkové psaní zalíbí, pokračuje v něm i v dalších měsících a letech, a tak se v jejím vyprávění můžeme dočíst o šťastných i nešťastných láskách, o studentském životě i o prvním zaměstnání. A protože je Míša rozená optimistka a ze všeho nejraději si tropí legraci sama ze sebe, její vyprávění nepostrádá humor a sebeironii.
Když jsem přijela domů, schovala jsem tento sešit do skříňky s tím, že si ho možná někdy přečtu a zavzpomínám si, jenže teď je večer a já zjišťuju, že jsem si na psaní tak zvykla, že mě to přímo dostrkalo ke skříňce a strčilo propisku do ruky. S kým se taky mám dělit o šílenou radost ze svobody, která mě občas přepadá? Je to tak fantastické, dělat si, co chci! Nikdo mě nehoní do postele, nikdo mě nehoní jíst, když se mi nechce, nikdo mi neleze na nervy závistivými pohledy, když mrskám nohama, zkrátka balada. Myslím, že budu ještě pořádně dlouho vychutnávat tu absolutní samotu, ten klid v noci, kdy neuslyším ani chrápání, ani funění, ani sténání, ani tiché kroky sestřiček.
Dnes ráno mi vydali můj batoh, který kupodivu tou havárkou moc neutrpěl, zato kalhoty a tričko, co jsem měla na sobě, prý rovnou vyhodili. Ještě že jsem měla batoh plný hadrů. Byla to slast, oblíct se zase do normálních šatů a dobře rozchozených botasek. Bála jsem se, že mě tady vykrmili, ale kalhoty mi padly stejně jako předtím, ba jsou možná i trochu volnější. Pak jsem šla na pokoj sbalit si věci z nočního stolku a vyslechla jsem výkřiky, že je ze mě načisto jiný člověk. Skoro všecky obrázky, co jsem tady udělala, jsem rozdala, protože se mi hrozně chtělo dělat lidem radost. Rozloučila jsem se s každou pacientkou zvlášť, připomněla paní Váchové toho Favorita a vyšla z pokoje. Pan doktor Čermák mi napsal lejstra na rehabilitaci, naposledy předvedl svůj zlatý zub a já jsem nastoupila do výtahu. Já vím, že je to legrační, ale fakt jsem se neodvážila sejít po schodech, přestože jsem po nich už tolikrát chodila.
Dědula na vrátnici mi připadal jako ten nejfantastičtější ze všech dědulů a já jsem mu radostně zamávala. Vykročila jsem do vřavy města a byla z ní notně vykulená. Hodila jsem batoh na záda, pod paží přidržela desky na kreslení a kráčela jsem po ulicích. Na každém přechodu, i když zasvítila zelená, jsem se radši dvakrát rozhlédla, než jsem vlezla na silnici. Měla jsem hrozný strach, abych se hned zase neoctla v nemocnici. A uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby se ze zdravého člověka stal naráz mrzák donucený strávit nekonečné týdny v posteli. Dokud se mi nic nestalo, nenapadlo mě, že by se mohlo něco stát. Teď už nedokážu brát zdraví jako naprostou samozřejmost. Ale doufám, že mě ta přehnaná obava brzo přejde a nebudu věčně chodit po světě jako vyplašený zajíc.
K těm Pavelcům jsem nakonec šla, i když jsem nerozhodně postávala za dveřma, než jsem se odhodlala zazvonit. Doma byla jen paní Pavelcová, protože Petr měl službu. Hezky mě přivítala a pochválila, že skoro vůbec nekulhám. Zavedla mě do obýváku a já jsem musela vykládat o tom, co se dělo na pokoji poté, co odešla. Vykládala jsem o Petře Chlumecké, pochlubila jsem se novým sestřihem od Božky Mádlové, no zkrátka jsem toho napovídala hodně. Paní Pavelcová mi řekla, že už v pondělí nastupuje do školy, protože kantorům začíná škola o týden dřív. Chudák, vůbec si neužila prázdnin. Já si jich užiju jen díky tomu, že dělám vejšku a že jsem si nenechala žádnou zkoušku na září.
Paní Pavelcová vyprávěla i o své rodině a o Lukáškovi a taky mi řekla, že Petra bude mrzet, že mě nezastihl. A jestli třeba na něj nechci počkat a zůstat do zítřka. Jenže já se hrozně těšila domů, a tak jsem vlakem dvanáct dvacet pět odjela. Ale paní Pavelcová byla moc fajn a vůbec se netvářila, jako že se vnucuju. Vida, jednou v životě jsem se snažila být pesimistka a ukázalo, se, že jsem se pěkně spletla. Takže zůstávám nadále optimistkou až do morku kostí.
Doma jsem prvně všude vyvětrala a pak zašla do zahrady. Vypadalo to v ní strašně. Všechen angrešt na zemi a shnilý. Všechny meruňky na zemi a shnilé. Všechny broskve na zemi a shnilé. Všechny letní jabka na zemi a shnilé. Všude plevel po kolena. Budu s tím muset hned zítra něco udělat.
Doma jsem se študovala ve velkém zrcadle. Opálení, které jsem nachytala v červnu, bylo v čudu, koukala na mě ze zrcadla bledá larva s vykulenýma očima. Teda ty jizvy po ráně a po operaci jsou kvalitní. Ale abych kvůli nim skákala z okna, to mě ani nenapadne. Prostě se budu zatím koupat v jednodílných plavkách a ono se to snad ještě časem trochu znenápadní (jsem optimistka).
Zatím jsem dala trochu do pořádku dům – aspoň tím, že jsem odstranila odevšad prach. Vybalila jsem batoh a šla jsem nakoupit zásoby potravin. Cestou jsem potkala Libu Novákovou, spolužačku z gymplu, a kecaly jsme spolu dobré půl hodiny. Zrovna dnes skončila brigádu na poště. Jo jo, taky jsem měla brigádničit.
—
Dnes ráno jsem odnesla na polikliniku ten papír ohledně rehabilitace a dlouho jsme vykládali s paní doktorkou Dvořákovou. Hrozně mě litovala, jak jsem měla zbabrané prázdniny, a ptala se, jestli nepotřebuju doma s něčím pomoct. S díky jsem ji ujistila, že všecko zvládnu.
Na té poliklinice jsem si zrovna odcvičila první dávku rehabilitace a téměř svižným krokem odkráčela domů.
Ty uplynulé dva dny jsem pilně pracovala. Nejprve jsem podle zásady jistého pana Potěmkina dala do pořádku zahrádku před domem a pak se vrhla do džungle vzadu. Ještě štěstí, že nejsme vlastníky plantáže, nýbrž jen tří arů ovocné a zeleninové zahrady. Ale stejně mi to dalo zabrat. Nejsem prostě ve formě.
Večer jsem si pouštěla televizi a s údivem jsem zjistila, že to, co v ní vysílají, mi nemá vůbec co říct. Koukala jsem na ty černobílé lidičky, jak se pohybují, mluví, konají, a všechno mi to připadalo hrozně vzdálené životu, neskutečné a hloupé. Teď nevím, jestli je to jen tím, že jsem televizi odvykla, nebo jestli to tak teď bude pořád. Tu bedýnku jsem pak pokaždé zhasla a šla si číst nebo kreslit nebo jsem sebou taky buchla do postele (včera) a za chvíli nevěděla o světě.
Teď už jsou zahrádky jakžtakž v pořádku a má pozornost se upírá jiným směrem. Zítra začnu opravovat staré kolo po taťkovi, které už léta leží na půdě a má upadlé zubaté kolečko s pedálem a ještě spoustu dalších neduhů. V životě jsem sice nic takového nedělala (moje kolo bylo hodné a nanejvýš jsem lepila duši), ale možná zjistím, že ve mně dříme opravářský talent. Já totiž kolo chci a chci a kdoví, kdy se mi poštěstí sehnat nové. Do té doby si osedlám tu starou rachotinu.
Ve Slovenské republice prodává mé knihy internetové knihkupectví
Martinus.sk nebo gorila.sk.
Obchod umožňuje nákup i knihovnám, které chtějí platbu fakturou.
Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 17. 2. 2024