Táňa Kubátová - autorské stránky

„Počkám na vás,“ odpověděl na její nevyslovenou otázku. Rozpačitě se usmála a zmizela se Zuzanou v domě.

„To jsem ale nemožná, co?“ vyhrkla, sotva se za nimi zavřely dveře. „Ani kdybych se před ním chtěla ztrapnit schválně, nedokázala bych si ten dnešek naplánovat líp.“

„Co blázníš?“ smála se Zuzana. „Aspoň uvidí, že nejsi bezchybná a dokonalá a přestane se tě bát.“

„Bát? To chceš říct, že se mě bojí?“

„To víš, že jo, a jak! Oba dva se jeden druhého bojíte, to by viděl i slepý.“

Zuzana zavedla Adélu do své pracovny, Adéla vzala svou tašku a vracela se zpět. Už byla za dveřmi, když se otočila k Zuzaně a tiše se jí zeptala:

„Myslíš, že jsem neudělala chybu, když jsem dneska do toho divadla šla?“

„Určitě ne,“ zavrtěla Zuzana přesvědčivě hlavou. „Vždyť je to sympaťák. Je rozvedený, vdovec nebo snad dokonce svobodný?“

„Já… já vlastně vůbec nevím,“ přiznala Adéla.

„Proboha, tohle bys měla vědět ze všeho nejdřív. Kdybych tušila, že o tom nemáš ponětí, sama bych se ho nějak takticky zeptala. To si ale hodně brzo zjisti, holka. A pokud je ženatý, může třeba stokrát tvrdit, že s ní žije jen formálně, jdi od toho.“

Adéla jí poděkovala za úschovu věcí a vracela se k autu. Jeho pohled, který jí vysílal vstříc, ji tentokrát znervóznil také trochu jinak. Co když je to skutečně ženáč, který si jen hledá rozptýlení? Co když má dokonce i děti?

Cestou zpět byla znovu zamlklá a na jeho dotazy odpovídala jen holými větami. Ze všeho nejvíc se zaměřovala na to, aby vystihla vhodnou chvíli, kdy mu bude moci položit tu pro ni náhle tak hrozivou otázku. Příležitost se naskytla, když jí vyprávěl, že kolega, který mu prodal lístky do divadla, je koupil své ženě k výročí svatby, a ona jej překvapila rovněž dvěma vstupenkami na tentýž den, ale někam úplně jinam.

„Střihli si, kam půjdou, a vyhrála ta druhá akce,“ dodal.

„A vy…,“ začala rozpačitě Adéla, „…vy nemáte ženu?“ Zrudla a upřeně hleděla před sebe. Na okamžik k ní otočil hlavu.

„Nemusíte se za svou otázku stydět,“ ujistil ji. „Vlastně bych se měl stydět já za to, že vás lákám do divadel a vy o mně přitom vůbec nic nevíte. Jsem šest let rozvedený, je mi šestatřicet a bydlím sám v garsonce v činžáku na kraji Žabovřesk, v ulici Tábor.“

„Máte děti?“

„Ne, nemám,“ sdělil jí stručně. „Máte ráda děti?“

„Já…, ano, ovšem,“ nevěděla, co na to říci a pak si vzpomněla na své dvě neteřinky a jednoho synovce. Copak může cizímu muži vykládat, že jí příroda nenadělila mateřské pudy?

Jeho otázka ji však vzpamatovala a připomněla jí, že by se rozhodně neměla hrnout do žádného vztahu.

„Nedivte se, že se vás neptám na to, zda vy jste vdaná,“ vysvětloval jí. „Váš přítel se zmínil, když jsem ho posledně vezl z divadla.“

„Já vím,“ řekla.

„Prozradil vám to?“

„Ano, přiznal se.“

„Nezlobte se, že jsem si zjišťoval informace o vás za vašimi zády,“ prosil ji. „Vy jste tak mlčenlivá a já… nedokázal jsem nevyužít příležitosti. Váš přítel mi nevyzradil nic důvěrného, nebojte se. Jen to, že jste ovdověla, že nemáte děti, a váš věk.“

„Nezlobím se,“ ujistila ho. „Takové věci najdete v každém personálním dotazníku.“

„Ano, to máte pravdu…“

Adéla se odmlčela. Ať se bránila sebevíc, v jeho blízkosti ji opět spoutávalo ono podivné kouzlo, jemuž se dalo těžko ubránit. Když pak zastavil před domem, nevěděla, zda se jí spíše ulevilo nebo naopak zda si přeje, aby ta jízda trvala věčně…

Spěšně začala sbírat své věci. Igor vystoupil a kráčel vedle ní až k domu.

„Děkuju vám za pozvání i za svezení,“ otočila se k němu Adéla u vchodových dveří. „A omlouvám se za všechny ty zmatky…,“ sklopila oči.

„Já děkuju vám za milou společnost,“ řekl důrazně. „Myslíte, že bychom si mohli podobnou akci někdy zopakovat?“

„Proč ne, ale tentokrát zvu já vás,“ upozornila ho.

„A kdybych vás nepozval do divadla, ale třeba na nějaký výlet do okolí Brna?…“ zeptal se opatrně.

Pozoroval ji, jak ještě více znejistěla a jak jí jejich rozhovor začíná být nepříjemný.

„Nezlobte se, prosím,“ vydechla odhodlaně. „Asi… asi by to nebylo rozumné.“

„Rozumím,“ přestal ji trápit. „Mohu vám dát na sebe kontakt pro případ, že by se vyskytla nějaká zajímavá kultura?“

„Ano,“ přikývla. Vyndal z kapsy lístek, který si zřejmě pro ten účel připravil už doma, a podal jí ho.

„Děkuju,“ dala si pozor, aby se nedotkla jeho ruky. Znovu zvedla hlavu s úmyslem popřát mu dobrou noc. Jeho oči byly nebezpečně blízko a ona se do nich zahleděla jako uhranutá. V té chvíli ji napadla naléhavá otázka, proč se vlastně k sobě chovají tak odtažitě, proč je jejich mozky ženou pryč od sebe, když jejich oči a jejich srdce, ba i jejich těla tak zoufale chtějí být spolu, touží si navzájem sdělit všechna svá nejskrytější tajemství, touží se dotýkat, laskat a líbat? Zcela zřetelně vnímala, jak mezi nimi probíhá bohatá komunikace, aniž by se vůbec jeden druhého dotkli nebo si cokoliv řekli…

Někdo začal zevnitř odmykat dveře a veškeré kouzlo zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Náhle proti sobě stáli jen dva střízliví lidé, z nichž každý měl v zásobě dostatek rozumných argumentů, proč je třeba odolávat té nepochopitelné vzájemné přitažlivosti vzniklé na základě tak nedostatečného množství poznatků, které jeden o druhém měli k dispozici, a tak si jen tiše popřáli dobrou noc a rozešli se každý svou cestou.