Táňa Kubátová - autorské stránky

„To bude úleva, až tě zavřem do tvého ajnclíku i s těma tvýma blbýma veršovánkama,“ prohodila Lenka.

„Dobří básníci byli vždycky zneuznaní svým nejbližším okolím,“ pokýval Tomáš hlavou s vážným výrazem ve tváři. „Až budu psát memoáry, nezapomenu tam tvůj výrok zaznamenat.“

„Klidně. Ale bacha na hrubky. Blbý se píše s tvrdým y.“

Konečně dorazili až do čtvrtého patra. Když Jana odmykala byt, uslyšela za sebou Tomášovo „jééé,“ které ji však sebeméně nevzrušilo. Zaujala ji až Katčina věta:

„No ne, tady už je někdo nastěhovanej.“

Jana se otočila a podívala se na dveře protějšího bytu. Před dvěma měsíci se odtud odstěhovala rodina Vlčkových, která si postavila v Soběšicích domek. Domácí Pešek dal Janě do konce července na rozmyšlenou, zda si vymění svůj byt za byt po Vlčkových. Vlčkovi měli prostorný tři plus jedna, zatímco čtyři Hruščata se tísnila v jedenapůlpokojovém bytě. Tomáš, jako jediný mužský v rodině, měl privilegium samostatného pokoje, pokud se tak ovšem úzká dlouhá nudle dala nazvat, zatímco mladší děvčata měla pro sebe vyhrazenou část naštěstí prostorného obývacího pokoje. Na Janu zbyl gauč v kuchyni. Jediným důvodem, proč si Jana vůbec výměnu bytu potřebovala rozmyslet, bylo téměř dvojnásobné nájemné, které by za větší byt musela platit. Konec července bude za pár dní a na protějších dveřích se skví zbrusu nová cedulka se jménem Ctirad Trojan.

„Teda to je podraz,“ vyjela Lenka. „Ten nemožnej šutrklep to už pronajal.“

Akademický sochař Stanislav Pešek byl domácí, na něhož si vcelku stěžovat nemohli. Když četli v novinách hrůzné historky o tom, jak jiní noví majitelé, kteří obdrželi svůj dům rovněž v restituci, znepříjemňují svým nájemníkům život, zastavují jim vodu a elektřinu a snaží se je všemožně vypudit ve snaze pronajmout prostory ve své nemovitosti jako kanceláře za tučnou částku za metr čtvereční, říkali si: zlatý náš domácí.

Stanislav Pešek si vskutku vlastnictví domu nijak zvlášť nepřipouštěl. Když se před rokem uvolnil přízemní byt, nastěhoval se do něj, což však neznamenalo, že nyní hodlá na svůj majetek dohlížet pečlivěji než tomu bylo v době, kdy přebýval na chatě u přehrady. Stejně jako dříve ho zanechávala zcela chladným uvolněná rýna, z níž za deště tekla voda po zdi průčelí, rozbité okénko do sklepa, katastrofální vizáž kdysi stylové omítky stejně jako chronicky ucpaný záchod v přízemním bytě naproti. Nezvyšoval ani zběsile nájemné, k jehož placení měl ostatně značně bohémský přístup, neboť si zřejmě ještě vůbec nevšiml, že Křenkovi z přízemí natruc za ten ucpaný záchod už rok neplatí, o chování nájemníků se zbytečně nestaral a uličníky nehonil. Ostatně, největším uličníkem z domu byl syn jeho družky Bohdan, desetileté číslo, které pilo krev celému domu od přízemí až po nejvyšší čtvrté patro.

„To se tam stěhovat nebudem?“ protáhla Káťa.

„Vidíš, ne?“ ukázala Jana na jmenovku.

„A já se těšila, že budeme mít s Lenkou svůj pokoj,“ našpulila Káťa pusu a nafoukla tváře. Lenka zavrtěla hlavou.

„Přece nám to slíbil...“

„Sliby se slibujou, blázni se radujou,“ poučil ji Tomáš.

„Ty drž hubu, blbečku,“ obula se do něj Katka. „Tobě se to kecá, ty máš svůj pokoj.“

„Jdu za domácím,“ postavila Jana rázně svůj náklad do předsíně a narovnala se. Vydala se do přízemí.

Domácího našla v pilné práci na zahradě. Byl svlečený do půli těla a krátké kalhoty bombarďákovitého tvaru mu v zápalu boje natolik poklesly, že při pohledu na jeho odvrácenou stranu Jana málem zrudla.

„Dobrý den,“ pozdravila nicméně hrdinně. Otočil se k ní, v jedné ruce majzlík a v druhé kladivo. Téměř dokončená kamenná plastika stojící za ním na bytelné dřevěné paletě prozrazovala, že ať je pan Pešek jako domácí jakýkoliv, jako umělec patří mezi špičku.

„Dobrý den,“ usmál se na ni přívětivě, přestože ona se tvářila přísně.

„Pane Pešek,“ nadechla se, „vy jste ten byt naproti nám už pronajal?“

„Jo, jo,“ dal jí horlivě za pravdu, „Nějakýmu inženýrovi... teď jsem zapomněl, jak se jmenuje.“

„Ale mně jste slíbil, že si ho můžu vyměnit za svůj a že si to do konce července mám rozmyslet.“

„Vážně?“ vykulil na ni oči. Pak přendal kladivo z pravačky do levačky a poškrabal se na hlavě s přerostlými řídkými vlasy sepnutými do ucouraného ohonu a vzápětí i na hrudi mocně zarostlé prošedivělými chlupy, pod níž z kalhot přetékalo solidní bříško.

„Do kélu, zdá se, že jsem na to zapomněl,“ zašklebil se.

„Už to tak vypadá,“ řekla Jana rezignovaně. „A my jsme se teď na prázdninách zrovna dohodli, že to bereme. Nedá se s tím ještě něco dělat? Ten inženýr se už nastěhoval?“

„Jo, před týdnem. Kruci, mrzí mě to,“ kál se opravdově pan Pešek a škrabal se na hrudi se stále větší intenzitou. Za Janou se objevili Káťa s Tomášem a oba přihlíželi jejich debatě.

„Pane Pešek, že toho inženýra zase vystěhujete?“ otázala se Katka nevinným hláskem. Nešťastně se na ni podíval.

„Ono to už nejde, děvče, podepsali jsme nájemní smlouvu.“

Rezignovaně rozhodil rukama a přitom mu vlivem odstředivé síly vyletělo z ruky kladivo a přistálo Tomášovi těsně před palcem levé nohy. Tomáš oněměl a zkoprněle na ně zíral.