Táňa Kubátová - autorské stránky

Poněkud praštěná pisatelka přeslazených pamfletů přiznává: prázdniny počaly podivně. Protivní pidižvíci přepadli pána. Paní posléze podlehla podobným příznakům. Počátek probíhal podivně. Pobolívající palice, potřeba polehávat. Plány pochodovat pohořím přerušeny. Pidižvíci pozvolna prchají, pohoří přesto prošvihnuto. Posedávám před počítacím přístrojem, připravuji poblivku, přeháním požírání pamlsků, přepisuji příběh paní plombující papule. Přetékám příjemnými pocity, prožívám príma povyražení. Plahočení pohořím poklidně přenechám pilnějším. Posílám pozdrav pro paní půjčující pacholatům papírové potěšení! Přeju pohodu! Pápá!

Vysloužilá vojanda Veronika Vařechová vehementně vpadla vprostřed všeobecného veselí vyvolaného vervou vesnické vypalovačky. Velitelským voláním vábila vytrvale vyzpěvujícího Václava Vomáčku: „Václave, vochlasto, vem vidle, val vykydat vepřům!“

Vyrušený Vomáčka, vlivem vodky velmi vratký, vznesl vůči Veronice varovnou výtku: „Vynech výstupy včetně vulgárních výrazů, vílo. Vepři vydrží všechno, však víme. Vykydám vždy včas. Vypal!“

Vrchol všeho vyvolal Václav vystrčením vřískající Veroniky ven.

Vydrážděná Veronika vzplála vzteky. Vyrazila veřeje, vysklila výplně, vylila všechny vermuty. Vzápětí vyvrátila výčepní vybavení. Vytrysklo vřídlo. Vypukla vřava. Vyděšený výčepní vzal výdělek, vidličky, vepřové výpečky, vzácnou vázu, vycpanou veverku, vyobrazení významného vlastence visící vedle věšáku. Veškerou vyjmenovanou veteš vynesl ven vedlejšími vrátky.

Václavův výstřední vnuk Vilém Vaňátko vypil vesničanům veškeré víno vyjma veltlínu výhybkáře Vráblíka. Varhaník Votýpka vytáhl viržinko. „Vivat virvál!“ vyhlásil. Všeobecnou veselici využil valcíř Vyskoč vybuzen vizuálním vjemem vyvolaným vnadnou věštkyní Vacátkovou. Ve víru vášně, vyhlédnuv veřejnosti vzdálenou válendu, vykasal Vacátkové všechny vrchní vrstvy. Vzápětí, vehementně vykopnut vstoupivším Vacátkem, vlál vlahým večerním vzduchem. Vyděšen vykřikoval výhrůžky.

Vrátnému výtopny vyškubali všechny vlasy. Vlastě Vaněčkové, vždycky všeobecně vážené, vulgárně vynadali. Výběrový veltlín varovně vrčícího výhybkáře Vráblíka vylepšili vajgly, vikáře Vrchotu vyváleli ve výkalech. „Všemohoucí, však všecko vidíš!“ volal. Vzápětí vyblinkal večeři.

Výběrčí výpalného vykuk Vašut vzácně vyměkl. Vhozen ve výstřih výjimečně vybavené výtvarnice Václavíkové vilně vrněl.

Veterinář vyhlížející ve vratech vzdálené výkrmny vepřů vznešeně vyhlásil: „Válka volů!“

Vtom výtržníky vyrušilo volání: „Všichni ven, vnitro vyrazilo!“

Vskutku. Vachmajstr Vonásek vykročil vzhůru vsí, vybaven vysloužilou vojenskou výzbrojí, vybuzen višňovkou, vydrážděn vidinou vyznamenání.

„Vesnická verbež,“ vrčel. „Vidláci! Vidina vzrušujícího večera ve vile vstřícné vdovy Váchové vešla vniveč!“

Vachmajstra však vyčkal všehovšudy výčepní vyděšeně vartující ve vzrostlé vojtěšce. Vzteky výrazně vybarven vyřvával: „Veškeré vybavení výčepu vybílili! Vrahouni! Vystřílet! Vybombardovat! Vesnici vypálit! Všechny vykastrovat! Včetně vikáře!“

„Važte věty,“ varoval Vonásek. „Všeobecné výhrůžky vyhláška vylučuje.“

„Vrcholná volovina! Vyhlášku vyhodit! Vládu vyhnat! Vašnosty vyházet vikýřem!“ vygradoval výčepní vzteklý výstup.

Vytočený vachmajstr varovně vystřelil. Vzápětí vyňal veškeré velením vyžadované vybavení. „Vypisuji vám výstrahu. Vysolte vysokou výplatu!“

Večer vylíčil vrchnosti: Velká vřava ve výčepu. Viník vypátrán, vytrestán. Vyřízeno.

Mám kamarádku. Na tom by ještě nebylo nic divného, to se občas stane každému. Ta kamarádka je spisovatelka. I to se by ještě dalo celkem pochopit. Jenže ta kamarádka mi nedávno poslala mail, ve kterém mě vyzývá, abych přispěla jednou či dvěma povídkami do tématické knihy o koních. Zrovna já, která nikdy v životě na koni nejenže neseděla, ba která si na žádného ani nesáhla! Což o to, na pohled jsou to zvířata sympatická a krásná, ale založit povídku na jejich pozorování zpovzdálí by asi dost dobře nešlo. Předpokládám, že ve správné povídkové knize na dané téma by měl být kůň spíše v hlavní roli a kromě něj by se tam měli vyskytovat tak maximálně dva tři dvojnožci, jejichž existence by měla ovšem na obsah díla vliv zcela podružný. Anebo by snad prošla i povídka z centra velkoměsta, v níž se při závěrečné milostné scénce v dáli mihne vlající koňská hříva, aby patřičně podpořila kýčovitost celého happyendu?

Přesto mi chtě nechtě po přečtení Petřina mailu začalo vířit hlavou, co všechno o koních vlastně vím. Přiznám se, bylo toho žalostně málo. Z biologického hlediska jsem tušila, že jsou to býložraví lichokopytníci, z historického, že koně byli po tisíciletí nejrozšířenějším dopravním prostředkem, za který se určitě nejméně jednou nabízelo celé království, z hlediska gastronomického pak mám povědomí o koňském salámu. Na koně by se dalo určitě nahlédnout i z psychologického hlediska – vezměme třeba příznivé účinky hippoterapie. Také filozof by si na tohle téma určitě hezky zařádil, a ani by k tomu nepotřeboval mřížku.

Problém je v tom, že nejsem ani biolog ani filozof a gastronomii provozuji sice ráda a v hojné míře, ovšem výhradně prakticky.

Dalším problémem je pro mě onen literární útvar samotný. Ačkoliv autoři běžně začínají svou slibnou kariéru pár veršíky, pak se pustí do povídek a poté, co se osmělili, si rozechvěle střihnou svůj první román, já jsem obě fáze jaksi drze přeskočila. Tedy když nepočítám básničku, kterou jsem napsala asi v páté třídě:

Byla jedna kráva

a ta byla zdráva

chodila žrát na louku

ve svátečním klobouku.

Vtom se ale roznemohla

na travičku jít nemohla.

Místo toho kloboučku

nosila noční čepičku.

Vidíte, kdybych tenkrát radši zveršovala koně místo krávy, mohla jsem mít nějaký solidní základ pro budoucnost!

Na základě výše uvedeného jsem sedla ke klávesnici a obšírným mailem Petře vysvětlila, proč ode mě opravdu nemůže kýženou povídku očekávat. Dala jsem si záležet na květnatém stylu a promyšleném slovosledu, ba dokonce jsem se uchýlila i k podlému lichocení. Sdělila jsem jí, že na rozdíl od ní nejsem obdařena tak bujnou fantazií, abych dokázala věrohodně vylíčit, jak bravurně cválám v sedle, ačkoliv ve skutečnosti znám koně pouze z Alšova obrázku coby podstavec pod Žižkou a jeho palcátem, a že pevně věřím v její schopnost zaplnit tu koňskou knihu svými vlastními výtvory.

Petřina odpověď byla stručná. Přibližně ve stylu „fajn, tvůj mail dobrý, no a teď tu povídku. Nebo přinejhorším dvě. Času máš dost, celý měsíc.“ K mému dotazu na požadovaný rozsah díla, který jsem připsala jen proto, abych simulovala dobrou vůli, se vyjádřila s velkorysostí sobě vlastní, totiž že nebude vadit ani dvacet stránek. V příští poště jsem uvedla věc na pravou míru: nezajímá mě horní, nýbrž dolní hranice, pod níž už zmíněný literární útvar přestává být povídkou a plynule přechází v telegram. Petřina poštovní schránka se odmlčela, a mlčí dodnes. Jak to mám chápat? Že mě Petra nechce vytrhovat z tvůrčího zanícení? Domnívá se snad, že když mi dá dostatek času, nakonec si po dalším usilovném namáhání mozkových závitů vybavím, že jsem vlastně byla v minulém životě kobylou? A tudíž že se dočká mého autentického líčení, jak jsem se proháněla po širých stepích?

Kdepak, pokud už jsem si něco vybavila, tak leda další kousek mé básničky:

Přišla včelka na návštěvu,

přinesla jí láhev medu.

Kráva bučí: bú bú bú,

med já, včelko, nežeru.

Potom přišla kočka Micka,

přinesla jí myšičku.

Kráva bučí: propáníčka,

vždyť já žeru travičku.

Je pravdou, že když ty závity proženu ještě trochu víc, vynoří se mi z nich jistá vzpomínka. Ovšem na bohužel pouze kusé vyprávění jedné mé známé, kterak strávila týden v jižních Čechách s výukou jízdy na koni. Ačkoliv je ta žena jinak na sport mimořádně šikovná, onen týden ji poznamenal nenapravitelným komplexem. Nejenže ji už od první lekce nesnesitelně bolel celý člověk, ale ještě v poslední den výuky se šlo tam, kam chtěl kůň, a jen tehdy, když měl zrovna náladu, přestože celý týdenní program byl zaměřen na dosažení stavu zcela opačného. Koňmi všech národností mezinárodně uznávané povely, udílené patou do slabin, chápal zřejmě tenhle představitel svého druhu jako příjemné šimrání. Ale jinak mu ten divný živočich na hřbetě zjevně nijak výrazně nepřekážel. Tudíž se ovšem nekonalo ani líčení hrůzostrašného pádu z nekontrolovatelně uhánějícího dopravního prostředku následovaného několika zajímavými zlomeninami. Jak vidíte, také z tohohle materiálu by se povídka splácala jen velmi těžce. Musela bych do ní připsat švarného učitele jízdy, nad nímž městská fiflena nejprve ohrnuje nos, aby posléze s úžasem objevila ryzost jeho charakteru, a na závěr vrazit běžícího vraníka, s nímž by úžasně ladil rozevlátý bílý doplněk svatební róby. Pozor, teď se mi začal krystalizovat jakýsi příběh! Jasně, namlouvání, toť má literární parketa! Moment, ještě to dotáhnu… jo, to je ono! Love story jako hrom. Jen jedna věc mi tam vadí. Kdepak, ta tam nesedne. Ta musí pryč. Tedy přesněji… hm, ten kůň…

Takže zase nic. Ještě se zkusím uchýlit k takovému všeobjímajícímu zdroji informací, bohužel často skrytých v moři balastu, jakým je světová síť. Než se jí prokoušu, zatím se můžete kochat závěrem mé básničky:

Pak zas psice Liána

přinesla jí kost.

Kráva bučí: propána,

už mám návštěv dost.

Konečně se uzdravila,

sundala už čepičku,

svým kloboukem pozdravila

včelku, psici, kočičku.

Po několika hodinách bloudění mezi dráty mohu hravě parafrázovat název divadelní hry „Má hlava je včelín“ a sdělit Vám, že má hlava je maštal. Lidi, jak já už ty čtyřnohé potvory nesnáším! A začínám čím dál víc dávat za pravdu svému muži, který o nich prohlašuje, že jsou to nevyzpytatelné a neovladatelné bestie. Web je totiž plný varování, jak koně nesmíte vyplašit a hlasitě na ně křičet, jak jim musíte zakrýt oči, když jim vyndáváte nějaké smetí z oháňky, aby se nebáli, jak nemáte klusat v přítomnosti cizího koně nebo se navzájem strhnou ke společnému klusu… Prostě jsem došla k závěru, že jsou to nervózní býložravci se silně vyvinutým stádním pudem, naprogramovaní tak, aby je vyplašilo každé šustnutí. A pokud se lekne jeden, panika se rozšíří na celé stádo. Pro přežití v prérii plné číhajících predátorů neocenitelné. Jenže programátor příroda určitě nepočítal s tím, že jim někdy bude nějaký blbec chtít sedat na hřbet.

Tak, a s tímhle přístupem o nich mám psát povídku? Zhola nemožné. Právě jsem objevila že dokážu psát jen o tématu, které je mi nějakým způsobem blízké. A já dokonce ani ten koňský salám nejím! I když není tak docela vyloučeno, že po téhle zkušenosti brzo začnu.

Cože? Že ode mě něco čtete? Nenechte se mýlit, tohle není žádná povídka! To je jen neobyčejně mazaný způsob, jak konečně publikovat své verše, když už jsem se s nimi v těch jedenácti letech tak pracně mořila!