Hříšní
Probrala jsem se a zjistila, že mě paní Holcová oslovila s přímou výzvou, abych jí přitakala, že něco takového je prostě nehorázné a nemorální.
Dívala jsem se. Filip první se na mě díval. Tak teď ukaž to znamení, které bys chtěla nosit viditelně.
Stiskla jsem rty, pokrčila rameny a podívala se paní Holcové zpříma do očí.
„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem,“ řekla jsem. Paní Holcová chvíli koukala, pak mávla rukou a nakonec pronesla: „No vlastně, vždyť ty je neznáš, ty tady nejsi dlouho.“ A pokračovala v líčení onoho nehorázného skutku.
„To přece vůbec nevadí,“ řekla jsem, ale slyšel mě jen doktor, který se na mě se zájmem podíval. Zajímalo mě, jestli to také cítí tak, jako já. Měl by. Protože už i mně se donesla ta šuškanda, že jezdí do vedlejší vesnice za nějakou vdanou. A sám je rozvedený.
Po tom filozofickém intermezzu se mi tam ani nechtělo zůstávat. Ostatně někteří sportovci už byli příliš hluční, skoro neartikulovaně, takže zábava upadala.
V nejlepším přestat. Rozžehnala jsem se.
Netrvalo dlouho a venku mě dohonil doktor, srovnal se mnou krok a zahájil konverzaci.
„Tak co, jak se zabydlujete?“
„Už byste to u mě nepoznal,“ opáčila jsem. Bavili jsme se zkrátka na téma bydlení a byty a já jsem se dozvěděla, že doktor se přestěhoval do bytu nad svou ordinací, který mu zadaptoval ÚNZ. Mohlo by se zdát byt jako byt, ale ten můj patří obci, jeho ÚNZu a národní výbor o byt stál, takže na adaptaci doktorova bytu dost tlačil. Nakonec doktor si pomohl, protože dostal dva plus jedna.
Tak jsem podotkla, že jen co si družstvo vzpomene začít stavět byty pro zaměstnance, můžu zase balit. Zasmál se, že tak rychle to určitě nebude, to můžu být úplně klidná. A prý by ho docela zajímalo, jak jsem se zařídila. Znělo to jako jasné pozvání ke mně do bytu, které jsem ovšem nijak nekomentovala.
Prošli jsme kolem zdravotního střediska. Zastavila jsem se.
„Nejste náhodou už doma?“
Zazubil se na mě.
„Máte něco proti, když vás doprovodím? Je tak hezký večer, že se mi ani nechce domů.“
„Ale jen k domu, a myslím to vážně,“ upozornila jsem ho přátelsky.
„Beru na vědomí,“ opáčil a šel se mnou dál. Chvíli jsme kráčeli mlčky, pak se doktor zasmál:
„Dneska se vám povedl husarský kousek, připravit paní Holcovou o řeč, a dokonce rovnou na několik vteřin. To se hned tak každému nepodaří.“
„Myslela jsem to vážně,“ ujistila jsem ho.
„Já jsem to pochopil,“ řekl i on vážně. „Už jsem si stihl všimnout toho kontrastu ve vás,“ mluvil dál, „že mezi lidmi vypadáte ohromně veselá, a přitom berete život vážně.“
Zasmála jsem se.
„Teď zase vy berete moc vážně mě. Navíc si dovolím vám připomenout, že mě vůbec neznáte.“
„Trošku jsem do vás přece nahlídl. Tenkrát při našem prvním setkání.“
„Já vím, uřvaná na zemi ve spacáku mezi holýma stěnama. Hotový prototyp zhrzené a opuštěné. Prosím vás, podle jednoho nanicovatého večera děláte závěry?“
„Nebuďte cynická,“ řekl mírným tónem, který mě nicméně spolehlivě umlčel.
Nějakou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Mrkla jsem nahoru na hvězdičky a řekla si, že to má docela něco do sebe procházet se s chlapem pod hvězdičkama. To jsem nikdy nepoznala. Jediné, co jsem důvěrně znala, byly praskliny na stropech těch několika střídajících se vypůjčených bytů. Venku jsme se neznali. Věčné „probůh, ať nás někdo nevidí.“
Jenže ono taky záleží na tom, s kým se pod těma hvězdičkama pochoduje. Podle naší maminky vrchol zvrhlosti. Rozvedený. První těžký hřích. Poměr s vdanou ženou. Smrtelný hřích. Jinak... docela pohledný chlap. Vysoký, štíhlý, inteligentní. A možná ještě větší padouch než já. Jak uklidňující...
„Co jste tam vyčetla?“ zajímal se doktor, když uviděl moje rychlé pousmání.
„To vám nemůžu říct.“
„Bylo to něco o mně?“
„Bylo.“
„Tak hlavně že vás to pobavilo.“
Nesmělí
To vím všecko z vyprávění, protože na rozdíl od půl dědiny jsem k ohni očumovat nešla. Slyšela jsem houkat hasičská auta a rozumně jsem uvážila, že moje pomoc tam asi nebude k ničemu. A vlastně jsem si ani nemyslela, že toho shořelo tolik, protože požár netrval nijak dlouho. Za chvíli už zase panovala tma, a tak jsem si pochvalovala, jak se naši pohotoví páni požárníci vyznamenali. Jenomže ono už nemělo co hořet, to bylo tím. Naštěstí nefoukal vítr a těsně u ubytovny žádný jiný barák nestál. Zato z ubytovny zbyly jen začazené betonové základy.
A teď jsme u toho.
Týden potom, někdy dopoledne, navštívil naši babičku předseda JZD. A řekl jí, že určitě ví, že vyhořela ubytovna, což babička samozřejmě věděla. Dodal, že s ubytováním přechodných pracovníků si nějak poradí, i sousední družstvo vypomůže, jenže...
Jenže je tu jeden stálý pracovník, který nemá kde bydlet. Nová ubytovna se může začít stavět až na jaře, a to ještě kdoví, jestli se seženou buňky. A v našem patrovém domku že bydlíme jen dvě a jestli by se nenašel jeden volný pokoj. Bude to na přechodnou dobu a nebude to zadarmo.
Babička veterináře nezná. Ví jen, že nechodí do hospody, nekouří a že zachránil pět lidí před smrtí uhořením málem za cenu vlastního života. To stačilo k tomu, aby řekla ano. Prostě se napevno dohodli a mně to bylo po příchodu z práce už jen oznámeno.
Pak začala babička uvažovat, kam ho dáme. Dole je kromě kuchyně, obýváku a babiččiny ložnice ještě bývalý Kubův pokojík, nahoře kromě mého ještě pokoj pro hosty. Obývák odpadá, ten je průchozí. Kubův pokojík odpadá, Kuba ho musí mít kdykoliv k dispozici. Takže logicky zbývá pokoj nahoře. Vedle mého
Nelíbilo se mi to ani trochu. Kdyby aspoň šlo o někoho jiného. Vždyť jsem už několikrát psala, že se veterináře bojím. Stačí mi jen ho potkat na ulici a mám z něj nepříjemný pocit. On mě taky nemá rád, to vím jistě. A od té příhody se psy babky Tvrdé bych dokonce řekla, že mnou pohrdá. A takový člověk má bydlet v našem domě, ba přímo ve vedlejším pokoji? Vždyť se budu bát usnout, že mě ve spánku zamorduje. Už dávno nikdo neví, kam se poděl klíč od mých dveří, jestli tam vůbec někdy nějaký byl.
Šla jsem se svěřit do Babylonu. Ne s tím, že se veterináře bojím, to ne, prostě s tím, že nechci, aby u nás bydlel někdo cizí. A co mi na to řekl strýc Karel? Prý veterinář je velice slušný nevtíravý člověk a určitě se bude chovat tak ohleduplně, že o něm nebudeme ani vědět. Kdyby on měl místo v Babylonu, vzal by si ho tam už dávno a nechal ho tam do té doby, než dostane byt. Protože už se stejně nemohl dívat, jak bloumá do noci po venku, bez domova, protože mezi ty malé holé čtyři stěny se mu nechce a přitom má dost síly na to, aby se nechodil zpíjet do pochybné útulnosti místní hospody.
„Jak to, že to tak víš? Odkud ho znáš?“ vyptávala jsem se a měřila si ho nedůvěřivým pohledem.
„Vždyť žiju tady, v naší vesnici, ne? Tak jak bych ho neznal. Kromě toho se s ním Radek v práci dost stýká. Ten ví, že i jako veterinář má výbornou pověst. Posílají pro něj nejednou i ze sousedních družstev. Je pravda, že se chová trochu zatrpkle a morousovsky, ale ani se mu není co divit. Ve dvaatřiceti bez zázemí, manželka prý byla městská kytinka, která mu utekla z první vesnice, kde působil, ani děti nestihli mít. Tady ho nechali bydlet jako posledního cikána, a určitě jen proto, že se nebál postavit proti pár lumpárničkám, kterých si všiml a které nemínil nevidět. Jinak by se pro něj určitě už nějaký byt našel, jako se našel pro toho Sivého, kterého bych pro změnu nepustil ani na tři kroky k baráku.“
„V tom posledním bodě s tebou souhlasím,“ řekla jsem, „ale jinak, prostě není mi to po chuti. Ale dům je babiččin a ta to už slíbila, takže s tím asi nic nenadělám.“
„Neber to tak tragicky. Uvidíš, že o něm málem ani nebudete vědět. Kam ho vůbec dáte?“
„To je ještě lepší. Nahoru, do hostinského pokoje.“
„Slyšel jsem, že nechrápe.“
„Nedělej si legraci, strejdo, mně do ní moc není.“
Strýc mě vzal zvesela kolem ramen.
„Ale no tak. Víš co, já si dám kabát a půjdu s tebou domů. Bude tam potřeba trochu přeorganizovat nábytek, ne?“
Nakonec jsme šli tři, ještě i Radek.
V hostinském pokoji byl nábytek dost narvaný. Byly tam dvě postele a ještě gauč, tak jsme jednu postel složili na půdu a zbylý nábytek vyprázdnili a přeskládali.
„Zatím sem ani nebude mít co dát,“ napadlo Radka. „Vždyť mu shořelo úplně všecko, i kartáček na zuby.“
„Ten si snad od nás půjčovat nebude,“ pronesla jsem ironicky.
